O jižní variantě obchvatu rozhodla vláda již koncem roku 1991. Trasa vedla blíže k městu (mezi Bručnou a Černicemi měla procházet zakrytým zářezem), poměrně příznivým krajinným reliéfem. Kolem Černic ale mají své vily některé celebrity okresního či krajského formátu s vazbami na plzeňskou radnici - a tak začal vytrvalý zákulisní tlak na změnu trasy. V roce 1994 byl úspěšný. Klausova vláda trasu v rámci změn územního plánu změnila. Došlo k tomu, co je poměrně běžným českým zlozvykem: velké město se snaží řešit své vlastní problémy na úkor svého okolí, pokud je to možné, tak zápory řešení vytlačí na území podstatně menších a méně vlivnějších okolních obcí a klady je snaha samozřejmě udržet v městě samotném. Takto postupují nebo se o to snaží i jiná velká města.

Nikoho zvlášť nezajímalo, že nová trasa je podstatně delší a dražší, s výrazným stoupáním a klesáním, že vyvolá velké navazující investice (kanalizační sběrač), že je z dopravního hlediska nešťastným řešením - pro cestu z jednoho konce Plzně na druhý již není tak atraktivní, jako byla varianta přisunutí blíže k městu a kdo viděl šílený propletenec naprosto atypické křižovatky dálnice s nepomuckou silnicí, tomu je jasné, že z dopravního hlediska jde o paskvil. Z hledisek ekologických je to trasa vytlačená z nížinné, bezproblémové polohy do kopce, protíná výraznou výšinu, kopec Val u Plzně.

Trochu jako z Cimrmana: tak dlouho se přemýšlelo, jak to zamotat, až se to povedlo. Musí se razit několikasetmetrový tunel ve tvrdém spilitu. Sami úředníci odpovědní za ochranu prostředí uváděli v roce 1994, že jde z ohledů environmentálních o snad nejhorší trasu z možných.

Ale panstvo rozhodlo a státní investor, Ředitelství silnic a dálnic, není zvyklý se s kýmkoli bavit. Tak jako jinde, i zde přišlo s jednovariantním řešením a tvrdohlavě na něm trvalo a trvá s tím, že návrhy alternativ a odpor prostě s pomocí úřadů a politiků odklidí z cesty.

A tak bylo vydáno v roce 1995 územní rozhodnutí. I dnes je zajímavé, jak se tehdy operativně domlouvali lidé z vedení města s tehdejším ministrem životního prostředí Bendou a náměstkem ministra dopravy.

Výsledkem byla nezákonná a tedy zpochybnitelná rozhodnutí. V místě se zformovalo uskupení několika obcí a občanských sdružení a desítek postižených vlastníků nemovitostí.

Byly podány žaloby ke správnímu soudu - a to byl nový aspekt, který byrokraté a politici zjevně podcenili. V roce 1997 soud dal zapravdu odpůrcům, vytkl celou řadu nezákonností a zrušil rozhodnutí někdejšího Ministerstva hospodářství. Následovalo odstraňování nezákonností. A to v době, kdy již obchvat odsouhlasený v roce 1991 vládou mohl být hotov! Už od roku 1998 jsme po něm mohli jezdit...

Ačkoliv zde byla řada pokusů o rychlé a rozumné kompromisní řešení (nejvýznamnějším byla kombinace obou tras formulovaná ve stanovisku Ministerstva životního prostředí -MŽP), tvrdé betonářské stanovisko: takto jsme to namalovali a takto to prosadíme! - nakonec zvítězilo.

Ministra ŽP převálcovali jeho vlastní spolustraníci, nadále už MŽP jen kývá a s ním okresní úřad i stavební úřady.

Pod tlakem neustálé demagogické kampaně (Plzeň se dusí - a za všechno mohou támhle ti) se úřednictvo naučilo šmahem, bez ohledu na obsah, zamítat odvolání či rozklady - jde přece o velké, zářné budovatelské dílo, proti kterému mohou být už jen nějací fundamentalisté, zkrachovanci a samozvanci!

V tomto ovzduší bylo znovu vydáno rozhodnutí stavět: tentokrát Ministerstvem pro místní rozvoj. Opět s řadou vad a nezákonností.

Správní žaloby následovaly, ale ještě předtím byl ministr pro místní rozvoj vyzván k jednání, hledání řešení v kompromisní úpravě rozhodnutí.

Do žalob se šlo až na poslední chvíli před skončením příslušné lhůty.

Změna celkového klimatu v době rozhodování správního soudu na jaře 2001 byla oproti roku 1995 či 1997 opravdu markantní. A ani soud pochopitelně neexistuje ve vzduchoprázdnu.

A tak se v podstatě prokličkovalo mezi žalobními důvody, soud se dopustil velmi nápaditých manévrů (dodatečné úpravy správního rozhodnutí cestou nulity jednotlivé věty, jednotlivé podmínky, což soudu nepřísluší apod.).

Žalobci proto podali ústavní stížnost. Ústavní soud však pokryl veškerá pochybení správního soudu, právo na spravedlivý proces podle něj v nejmenším nebylo porušeno nebo omezeno.

Neuvěřitelné se tak stalo nakonec skutkem.

Aby v případu plzeňského obchvatu neselhaly jen moc výkonná (neschopnost či neochota vydat věcně správné a zákonné rozhodnutí) a moc soudní (během 4 let tentýž správní soud rozhodl o téže věci v obdobné situaci jednou tak - podruhé zcela opačně), přidal se ještě parlament, který se usnesl na "zákonu o obchvatu", kde se pokusil výjimkami z platných zákonů zprůchodnit rychlou stavbu obchvatu.

Jde zajisté o památný a jednoznačný legislativní paskvil (který nakonec nic neurychlil). Poslanci i senátoři to věděli. Ale velké a světlé budovatelské dílo opodstatňuje jakékoli prostředky...

Jediný prezident se vzepřel a zákon vetoval, aby byl pak přehlasován poslanci. Způsobil tak nemálo křiku a vášní: jak si něco takového vůbec může hlava státu dovolit?

A tak i jeho přešla chuť jít důsledně proti legislativnímu nepodarku, který může být precedentem pro jiné případy a může zaplevelit právní řád předpisy, za něž by se nemusel stydět ani totalitní režim. Mohl ústavnímu soudu navrhnout jeho zrušení, ale neudělal to.

Ono se zase nelze v daném společenském ovzduší moc divit. A tak si na tomto jednom případu můžeme názorně a plasticky předvést selhání všech mocí našeho právního státu. Věru, poučné.

Politické účelovosti, selhání a úřední neschopnosti bylo v letitém případu víc než dost. To však neplatí pro odpůrce oficiálně prosazované trasy. Rozhodnutí soudů respektují, stejně jako pravidla daná "zákonem o obchvatu".

Požadují však dílčí, veskrze proveditelné úpravy, aby nevratné betonářské zprasení líbezné krajiny na jih od Plzně alespoň trochu omezili a zabránili těm devastacím, jež nejsou zcela nevyhnutelné.

Využívají výhradně právních nástrojů, jež jim přiznává dokonce i "zákon o obchvatu". A zase se ozývá již známý křik, demagogie, pomluvy, polopravdy bez šance na repliku, kterých se dopouštějí na požádání dokonce i ministři: jak jinak chápat duchaplnost pana Schlinga (Právo, 1.2. 2002)?

Odkud bere přesvědčení, že odpůrci chtějí zabránit obchvatu za každou cenu?

U pana Otáska z plzeňské radnice jsou podobné výroky vcelku běžné - ale pan ministr?

Pokud by minimálně ctil právní kulturu, odepřel by se k věci vyjadřovat, když zanedlouho bude rozhodovat o rozkladech proti stavebnímu povolení... Ale to je právě na věci nejhorší: jako v někdejších chartistických procesech, i zde je předem rozhodnuto, nejde již o nestranné posouzení věcí, ale o závaznou tendenci, ba neformální direktivu, jíž se přizpůsobuje - často násilně - odůvodnění předem určeného rozhodnutí. To je asi nejzlověstnější poznatek - dobře to znají i odpůrci Temelína (další velké, zářivé budovatelské dílo dneška...).

Navzdory takovým koncům je nutné, aby tu byl vždy někdo, kdo bude říkat pravdu a kdo se za ni postaví. Bez ohledu na to, že jde zrovna o bezmocnou pravdu a že proviněním proti dobrému tónu je již i jen využít zákonných práv k její obraně. Až nebude nikoho, kdo by tuto nevděčnou službu konal, začne být opravdu zle.

Otevřená demokratická společnost a právní stát se stanou pouhou bezobsažnou frází, zakrývající jen autoritářské tendence.

Co z toho vyvodit na závěr? Nabízejí se hesla z geniálního Orwellova románu: Válka je mír! Svoboda je otroctví! Nevědomost je síla! To prvé se Plzně naštěstí netýká (ale určitě je zajímavé v kontextu podivného tažení proti mezinárodnímu terorismu státně teroristickými prostředky). Zbylá dvě hesla by se dala tesat - nebo spíš betonovat do stavby obchvatu dálnice D 5 u města Plzně.

V Praze dne 4.2. 2002