Bohužel, jak se ukazuje, mnozí lidé stále nejsou většinou schopni hodnotit věci podle toho, jaká jsou fakta, ale hodnotí je apriorně podle svých politických předsudků. Škodí i relativizace základních hodnot, k nimž došlo v českém prostředí po roce 1989, a nekvalitní novinářská práce, v jejímž důsledku neměli lidé v českém prostředí o konfliktu v Kosovu nikdy dostatečné a úplné informace - tak, jak je loni na podzim neměli ani o válce v Afghánistánu.

V případě války o Kosovo a bombardování Srbska se bohužel stala většina kritiků z řad české veřejnosti obětí vlastních předsudků i špatných médií, které nebyly schopny informovat o individuálních osudech ani o jednotlivých - často protiřečících si - a velmi drastických aspektech této války. Jak konstatovala na jaře roku 1999 v Britských listech Fara Kahir, když srovnávala, jak píší o válce v Kosovu britské a české sdělovací prostředky, napsala, že "bez dobrých reportérů na místě, kteří by informovali o individuálních osudech, chybějí v ČR autentické informace o skutečném rozsahu lidské katastrofy", k níž docházelo na Balkáně.

Jak pravidelní čtenáři vědí, Britské listy jsou vzdáleny tomu, aby poklonkovaly mocným, ať už jsou kdekoliv na světě. Naproti tomu nelze zaujetím apriori kritického postoje vůči mocným přehlížet základní humanitární principy a lidská práva obyčejných lidí. Svět nemohl nečinně přihlížet tomu, co se v devadesátých letech odehrávalo na území bývalé Jugoslávie a co vyvrcholilo válkou v Kosovu. Možná byly vojenské akce Západu proti Srbsku na jaře roku 1999 kontroverzní, možná byly skutečně - politováníhodným způsobem - motivovány touhou Billa Clintona zakrýt něčím svůj skandál s Monikou Lewinskou. Možná se daly vojenské akce provést jinak, aby při nich nemuselo zahynout několik stovek nevinných srbských civilistů.

To všechno však nemůže zakrýt skutečnost, že Miloševičův režim se proviňoval hrubým porušováním lidských práv a bylo nutné proti němu zasáhnout. Kritikové západních vojenských akcí v Kosovu a v Srbsku by měli vysvětlit, co jiného měl Západ dělat než co učinil. Měl zůstat tváří v tvář vraždění na území bývalé Jugoslávie ve stejné mnichovanské nečinnosti, v jaké setrvával skoro po celá devadesátá léta?

Potíž je, že české veřejnosti byly odepřeny konkrétní a podrobné informace o tom, co se na území bývalé Jugoslávie vlastně děje. Požadovala-li česká provládní a prozápadní mediální propaganda, aby čeští občané poskytli Západu podporu na základně mlhavých a často nepřesvědčivých oficiálních zpráv, přirozeně se musela nadít toho, že občané jí velkou měrou takovou podporu samozřejmě odmítnou dát. To totiž není přesvědčivá ani férová transakce.

Dávno před začátkem bombardování NATO na jaře roku 1999 byly např. britské sdělovací prostředky plné drastických individuálních příběhů z obou stran konfliktu, z nichž však bylo zjevné, navzdory četným provokacím například UCK ve válce o Kosovo, že hlavním pachatelem vraždění, znásilňování a vyhánění z domovů jsou Srbové a polototalitní Miloševičův režim.

Těchto svědectví bylo příliš mnoho a byla od příliš renomovaných a příliš nezávislých reportérů na to, aby bylo možno před nimi zavírat oči. V České republice ovšem skoro vůbec nejsou neexistují nezávislí a renomovaní novináři s autoritou, na jejichž svědectví z krizových míst světa by bylo možno se na základě jejich dlouholeté, neúplatné práce spolehnout. Takže nikdo nevěří nikomu a všechno se relativizuje. A Češi ani energickými, nezávislými novináři často nechtějí být: když se snažil na jaře roku 1998 přesvědčit Andrew Strohlein reportéry České televize, aby se takovými autoritativními osobnostmi stali, bylo mu vysvětleno, že si to nepřejí - bylo by to nebezpečné a kromě toho, příliš nezávislý reportér by přišel o cenné informační vazby na politiky! ("Informace vám dáváme za to, že jste s námi ve spiknutí.")

Tutéž zkušenost zaznamenal znovu nedávno v Praze Fabiano Golgo. Podle jeho slov nemají lidé v ČR rádi hrdiny, kteří by zastávali nekompromisní postoje ve veřejném zájmu. Nezávislý investigativní reportér by se zanedlouho stal terčem útoků a pokusů o diskreditaci. Už jste v Čechách, musíte se zařadit, konstatoval před časem ironicky v Reflexu Bohumil Pečinka.

Psal jsem o tom, proč je absence důvěryhodných, velkých nezávislých reportérů v českém prostředí velkým problémem, v březnu 1999 v Britských listech zde.

A tak se všechno hodnotí především podle ideologické zaujatosti a veškeré - i lidskoprávní hodnoty - se rozmělní relativizací. Vždyť v demokracii je přece dovoleno všechno, argumentují mnozí v ČR, a to, co vypadá jako vražda z jednoho politického hlediska, vlastně ani z jiného politického hlediska vraždou nemusí být...

Bylo by bylo obscénní proti akcím Miloševičova režimu, jehož vraždění a útlak trvaly skoro deset let, nezasáhnout. V tomto smyslu bylo rozhodnutí západního společenství zahájit akce proti Srbsku na jaře roku 1999 správné, i když přišlo nesmírně pozdě. Jiná věc je, jakou konkrétní formu akce NATO proti Miloševičovu režimu měla - nikdo nemůže souhlasit s alibistickým bombardováním z výšky 5000 metrů, při němž přicházejí o život nevinné civilní oběti. Možná měl Západ reagovat inteligentněji. Můj šéf na Glasgow University John Dunn argumentuje, že mělo na jaře roku 1999 vyslat NATO své jednotky na podporu srbské armády a policie. Kdyby totiž byla v přítomnosti srbských jednotek západní vojska, srbská armáda a policie by si těžko mohla dál dovolit vraždit, vypalovat domovy a vyhánět lidi - zároveň by si UCK přitom asi těžko dovolila útočit na mírové sbory NATO.

Žádná relativizace nemůže zastřít skutečnost, že Miloševičův režim byl hrůzný a zločinný a že je jen dobře, že (v důsledku západní války?) padl. Je také zcela správné, že byl Miloševič postaven v Haagu před soud.

Některá svědectví o hrůzné situaci na Balkáně jsme na jaře 1999 publikovali v BL zde, zde, zde a zde. Odkazy na větší počet článků v BL o válce o Kosovo publikujeme v dnešním vydání na jiném místě.