Na dvou stranách velkého formátu novin The Ottawa Citizen zpracovala Sharon Kirkeyová problém, kterému dala titulek: "Proč k tomu potřebuje plenková generace tolik času" a poněkud dvojsmyslný podtitulek: "Relax - don't push it" ("Uvolněte se a nenaléhejte - nebo netlačte"). Obrátila se k jedné z nejvyšších autorit jako je paní Laurie Boucková, autorka knihy "Infant Potty Training" (volně přeloženo, "jak učit velice malé děti chodit na hrníček").

Západní kultura je prý charakterizována ve svých raných počátcích - myslí se tím rané počátky každého jednotlivce - používáním plenek k zachycování výměšků. Pozdější odnaučování od plenek a přivykání dítěte ve věku 2-4 roků na hrníček nebo záchodovou mísu potom vede ke "konfliktům vůle" a k "plenkovým válkám".

Asijské a africké kultury nečekají s "elimination training" ("trénink, jak vyměšovat" - krátce ET) tak dlouho a učí mu své potomky už ve věku pouhých několika měsíců. Vyžaduje to ale, aby rodiče věnovali svému dítěti pozornost a byli schopni zachytit náznaky toho, co se děje, a potom mu pomohli, třeba i za použití zvukových efektů, zbavit se výkalů, zatímco oni je drží citlivě, ale bezpečně.

Autorka zřejmě patří k frekventantkám kurzu ET, protože přiznává, že se ostýchá o těchto věcech komunikovat s jinými rodiči - ani na Internetu ne. Proč ne? Protože severoameričtí rodiče jsou poučováni, že se vůbec nemají snažit naučit svého potomka odbývat si stolici do hrníčku, dokud dítě samo neoznámí, že dospělo do věku, kdy si myslí, že by to mohlo zkusit.

Politická korektnost pronikla i do této činnosti: není přece správné vnucovat dítěti něco, čemu nerozumí a co si možná ani nepřeje. "Kanadská pediatrická společnost" (KPS) vydala na toto téma oficiální stanovisko: "Teprve až dosáhne dítě věku 18 měsíců, je možné uvažovat o jeho připravenosti a také o připravenosti jeho rodičů k tomuto významnému kroku. V žádném případě nesmí být přivykání na hrníček diktováno chronologickým věkem dítěte, ale ono musí být fyziologicky i psychologicky natolik vyspělé, aby bylo ochotno vzdát se svých plenek. Není proto možné označit žádný věk za příhodný, poněvadž to je individuální záležitost".

Kritikové tohoto stanoviska KPS namítají, že se za tímto vznešeným zájmem o dobro dítěte skrývá uspěchanost rodičů, kteří nedokážou najít si dost času k tomu, aby se v tomto ohledu dítěti věnovali, a zejména zájmy průmyslu výroby plenek ochotného dodávat na trh plenky všeho druhu, zejména těch na jedno použití, všech velikostí včetně extra-velikých i "tréninkových kalhotek na jedno použití".

Podle těchto kritiků vznikl nebezpečný trend - rostoucí počet tří- a čtyřletých ba dokonce i starších dětí, které pořád nosí plínky - i když ty několikaleté je berou "jen na noc". (Poznámka MK: V televizi bývají reklamy na plenky i pro školáky!).

V padesátých letech minulého století se v tomto ohledu neodlišovala zdejší západní společnost od evropské. Byla to doba před zahájením výroby plenek na jedno použití. Matky velice rychle unavovalo praní a sušení plenek, takže 92% amerických děťátek ve věku 1.5 roku chodilo na hrníček. O půl století později to dokáže jen 4% dětí ve věku 2 let a 40% tříletých Američanů pořád čurá i kaká do plínek (prý nejsou zpracovány údaje o situaci v Kanadě, ale zdejší pediatři tvrdí, že je situace srovnatelná s americkou).

Současně přicházejí zprávy o "nedostatcích" přivykání dětí na hrníček, jako je zácpa, pomočování postele a úmyslné zadržování moče i stolice. Janet Libbeyová, koordinátorka organizace Canadian Mothercraft v Ottawě, sdělila, že v dětských jeslích platívalo, že děti musely být schopny používat hrníček nebo záchod, aby mohly být přeřazeny z oddělení batolat do skupiny předškoláků. V posledních letech musel být tento požadavek opuštěn, protože velký počet dětí by se pro přechod nekvalifikoval, ale není možné držet je nadále mezi batolaty.

Diskusní fóra na internetu, která nabízejí rady rodičům, jsou zaplavena dotazy rodičů v panice: "Má 4 roky a ještě to stále neumí", "Pětiletý pořád potřebuje plínky a my stále čekáme". Odklad výcviku na hrníček už vedl k rozporům mezi odborníky, kteří tvrdí, že násilný trénink může vést k pozdějších problémům v dospělosti, a mezi lidmi, kteří se domnívají, že dítě chované (v plínkách) jako ve vatičce je vystaveno tím většímu riziku, čím déle plenky potřebuje. Opožděný trénink může způsobit, že se opožďuje získávání jiných sociálních návyků a prodlužuje se jeho závislost na rodičích.

Paní Boucková napsala, že lze nalézt psychology, kteří tvrdí, že tréninkem na hrníček poškodíte své dítě a že to po nich velká část veřejnosti opakuje, ačkoliv takové názory nejsou založeny na žádném vědeckém podkladě. Podle světových studií se naučí asi 60% všech dětí ve věku do jednoho roku (některé dokonce ve věku několika dní) chodit na hrníček. Opožděný trénink je čistě západní poválečný jev.

Zatímco se dnes neví v USA a v Kanadě nic o ET kojenců, tato metoda je vlastně návratem ke dřívějšímu způsobu myšlení. Zpráva "Baby Care" vydaná v USA v r. 1914 doporučovala, aby se s tréninkem začalo ve věku 3 měsíců nebo i dříve a že se pochopitelně musí s dítětem zacházet jemně, protože tresty by mohly dítě zastrašit. "Takže, jak vidíte", odpovídala paní Boučková ze svého domova v Coloradu zájemcům o časný trénink, "někteří lidé měli správné názory od samého počátku".

K problémům docházelo, když někteří rodiče začali své děti trestat a když se do tréninku vložili různí "odborníci" tím, že dávali dětem klystýr nebo čípky. Jiní připoutávali své děti k hrníčkům a ponechávali je bez dohledu. Noviny přinášely zprávy o těchto případech a tím zastrašovali další rodiče. Freudovi následovníci v psychologii hlásají, že násilné učení na hrníček vede pozdějí v dospělosti ke traumatům. Freud sám tvrdil, že nesprávné navykání na hrníček může vést k takovým poruchám jako je "pasivní agrese" nebo vývoj "análně-retentivní (silně úzkoprsé) osobnosti".

K předělu v myšlení došlo v r. 1962, kdy profesor dětského lékařství na Harvardské univerzitě, T. Berry Brazelton, uveřejnil článek "Child-centred approach to toilet training" ve významném lékařském časopise Pediatrics. Všeobecně uznávaný profesor Brazelton doporučoval rodičům, aby trénink odložili na dobu, až dítě o trénink samo projeví zájem, tedy do věku 2 až 4 roků. Při rozhovoru v Bostonu sdělil, že se úspěšný trénink na hrníček stal v Americe "symbolem postavení rodičů" - kteří úspěšné použití hrníčku jejich potomkem považují za svůj vlastní úspěch.

Profesor, který je otcem 4 dětí a dědečkem šesti vnuků, to označil za tragédii, protože to je čistě záležitost dítěte. Výzkum na toto téma prý zahájil v 60. letech, kdy vzrostlo pomočování postýlek o 15% a kdy asi 8% dětí rozmazávalo výkaly po postýlkách a stěnách. U dětí, které zadržovaly stolici, začalo docházet k patologickému zvětšování tlustého střeva.

Kritici názorů profesora Brazeltona uvedli, že jeho výzkum byl financován výrobci plínek. Dnes je konzultantem "Pampers Parenting Institute" ("Pampers" je značka plen) a vystupoval v televizních reklamách na plenky "Pampers Size 6" (pro balotata nad 17 kg váhy).

Studie ukázaly, že chlapcům to trvá déle než děvčátkům - ve věku 3 roků to neumělo 48% chlapců, ale jen 30% děvčátek. Proč? Podle některých hypotéz proto, že děti napodobují dospělé a chlapci neměli koho napodobovat, když jim péči poskytovaly ženy (MK: Tady je ono známé "hledejte za vším ženu". Nevím ale, že by to dospělí předváděli názorně svým batolatům, pouze překládám článek z kanadského originálu). Jiní usuzují, že se u děvčátek rychleji rozvíjejí jazykové schopnosti a tedy ta mohou účinněji komunikovat.

Kritikům dr. Brazeltona odpověděl docent dětského lékařství na Pennsylvánské univerzitě: "Rozhodně si nemyslím, že bychom měli odvrhnout názory profesora Brazeltona a vrátit se ke tréninku jednoletých dětí. Uznávám ale, že bychom mohli jeho postup modifikovat a učit mladší děti a při tom se vyhnout problémům". Paní Boucková poznamenala, že přístup vycházející z připravenosti dětí má vady.

Jednou je názor, že dětský sval nazývaný svěrač konečníku není vyvinut, dokud dítě nedosáhne věku 20 až 24 měsíců. Další vadou je názor, že děti je možné trénovat teprve až získají "vnímatelské" a "vyjadřovací" jazykové schopnosti, aby mohly říci mamince nebo tatínkovi, že chtějí jít na hrníček.

Paní Boucková argumentovala, že je dětský svěrač plně vyvinutý ve věku 12 měsíců a že i velice malé děti jsou schopny vyjadřovat své přání vyprázdnit se pohyby těla a gesty. Matky jsou schopny porozumět těmto náznakům stejně, jak dovedou rozlišit různé druhy křiku: "Miliony matek po celém světě začínají své děti cvičit brzy po narození nebo ve věku 3 měsíců a mají úspěch relativně rychle. Sama znám několik rodičů, jejichž děti uměly chodit na záchod ve věku 18 měsíců nebo nejpozději ve 2 letech. Nejmladší absolvent tréninku měl 10 měsíců - pochopitelně bylo třeba ho svléci i obléci, ale dokázal v 99% případů správně signalizovat svou potřebu třeba tím, že se chytal maminky nebo lezl po zemi směrem ke koupelně.

Profesor Brazelton navrhuje, aby rodiče postupovali velice pomalu a aby se ponechávalo na vůli dítěte, zdali se chce propracovat k dalšímu kroku. Nedbat této rady znamená, že by neprojevovali k dětem takovou úctu, jakou si zasluhují. Vnucování tréninku nedává dětem příležitost k tomu, aby si vybudovaly sebedůvěru.

Z takových názorů se dělá nevolno Johnovi Rosemondovi, rodinnému psychologovi a syndikovanému sloupkaři, jehož hojně prodávaná kniha o "afirmativním (autoritativním) rodičovství" se jmenuje "Protože jsem to řekl". V rozhovoru s novinami The New York Times poznamenal, že je fackou lidské inteligenci dovolovat dítěti staršímu 2 let, aby se pokakávalo a počurávalo. Doporučuje rychlou metodu, kterou nazval: "Nahota a 75 dolarů". Její podstatou je ponechat dítě pobíhat po bytě nahaté, zatímco rodiče mají po ruce nočník. Malé děti, které do té doby nepoznaly pocit mokra díky super-absorbentům v plínkách na jedno použití, reagují s nelibostí, když jim po nožičkách stékají výkaly a moč. Pan Rosemond, který nazývá "známky zralosti k tréninku na hrníček" blábolením psychologů, navrhuje spálit "tréninkové kalhotky na jedno použití" a tvrdí, že lze děti vycvičit během jednoho týdne až jednoho měsíce, zatímco metody založené na "úctě k dětem" počítají s průměrnou dobou tréninku 3 až 6 měsíců. Co znamená výraz "75 dolarů" v názvu jeho metody? Cenu za parní vyčištění koberců.

Pan Rosemond přirovnává výcvik dětí ke tréninku štěňat, což je koncept, který jde proti srsti Kanadské pediatrické společnosti. Ta prý do svého oficiálního stanoviska záměrně nevložila slovo "trénink", protože by to mohlo znamenat, že trénujeme děti podobně jako psy. Prohlásil to dr. Fabian Gorodzinsky, spoluautor "oficiálního stanoviska". Zastává v "nočníkové válce" stanovisko mezi oběma znesvářenými stranami: na jedné straně považuje za úplně absurdní začít trénovat tříměsíční dítě, ale na druhé straně se domnívá, že se někde stala chyba, potřebuje-li neustále plínky čtyřleté dítě. Soudí, že trénink je důležitým milníkem pro rodiče. Objevil, že je vytrénované dítě odbřemeňuje. A co to podle něho znamená pro dítě? Že může chodit, mluvit a hrát si místo toho, aby bylo nadále školeno, jak používat záchod.

Kanadská pediatrická společnost uveřejnila v souvislosti se článkem návod, jak si mají rodiče počínat, aby to bylo "správné" a Elizabeth Paynová, zástupkyně šéfredaktora časopisu Style Weekly popsala, jak se tento problém jeví v dětských jeslích a ve školkách.

Před časem jsem jako dědeček dvouletého Kanaďánka zjistil, že zde nejsou k dostání obyčejné nočníky, na jaké jsme byli zvyklí my i naše děti. Dostanou se zde ale hrníčky, které spustí melodii, když do něho dítě spustí své výměšky, hrníčky s opěradlem mezi nohama (!), hrníčky vybavené obrázky oblíbených "muppets" i hrníčky, na které je možné stoupnout, když je dítě nepoužívá a dosáhnout vysoko do kredence. Potom jsem udělal malý průzkum na pracovišti.

Všechny Evropanky bez výjimky kroutily hlavami nad severoamerickým přístupem k tomuto stěžejnímu problému batolecího věku. Ať Španělka nebo Slovenka, Švédka nebo Srbka, všechny mluvily o tom, že jednoletí Evropani "to" uměli stejně jako "to" uměli jednoletí Číňani.

Severoameričané patrně čekají, že jim jejich děti pošlou žádost o trénink e-mailem. Můj kolega si stěžoval, že při třech dětech a manželčině neochvějné důvěře k radám profesora Brazeltona kupovali ročně hodně přes 1000 plínek po dobu několika roků. Obávám se, aby mě hlubší poznání tohoto problému nedostalo do situace, že by mi při pohledu na dnešní politiky bleskla hlavou otázka, kdy který prodělal svůj první trénink. Mohl by to být následek mého traumatu, zaviněného mými evropskými rodiči?