Přes tisíc lidí v táboře Makaki, kteří uprchli z domovů před americkými bombami (mnohým z nich americká letadla vybombardovala příbytky a usmrtila členy jejich rodiny) neměli ani stan a kdo v táboře neměl stan, neměl právo ani na distribuci potravin.

Velmi kriticky se obyvatelé uprchlického tábora vyjadřovali o Západu: "Bin Laden je jenom výmluva. Vždyť si ho Američani sami vytvořili. Tohle není kvůli terorismu. Útočí na afghánské lidi. Je to pokrytectví. Myslí si, že my tomu nerozumíme. Jak dlouho na nás budu útočit ze všech stran?"

Dcera Abdola Sattara Sharifiho, řidiče z Kábulu, jehož manželku a druhou dceru usmrtilo americké bombardování, se před kamerou BBC - i před přítomnými příslušníky Talibánu se odvážně a kriticky vyjadřovala o vládě Talibánu v Afghánistánu: "Osoby, které vládnou této zemi, nevědí absolutně nic o tom, co to znamená vládnout." Její otec konstatoval:

"Když zemře jediný Američan, doví se o tom celý svět. Ale Afghánci umírají každý den a nikdo tomu nevěnuje pozornost. Nikdo se neptá, co to bylo za lidi a jak jsou zabíjeni. Podívejte se na mne. Přišel jsem o ženu a o dítě. Teď tady bydlím v blátě a nikoho to nezajímá." Lidé, brutálně utlačovaní Talibánem, jsou nyní terčem amerických bomb - oni však žádného bin Ladena do své země nepozvali.

Jiný uprchlík v táboře o tom ve filmu hovořil zcela otevřeně: "Američané bezostyšně využívali Afghánistánu v boji proti Sovětskému svazu. Když byl Sovětský svaz poražen, na Afghánistán se zcela vykašlali a nechali nás tady na holičkách, na pospas mudžahídům, které sami vyzbrojili. Léta jsme museli trpět válkou a nelidským režimem Talibánu. A teď nás trestají za to, co sami vytvořili."

Tábor Makaki byl původně v rukou Talibánu. Po 13. listopadu 2001, kdy padl Kábul do rukou Severní aliance, se íránský televizní tým, pracující pro BBC, do tábora vrátil. Reportér Taghi Amirani tam však nalezl - s výjimkou jen velitele tábora, který zmizel - tytéž činitele Talibánu, kteří nyní vystupovali pod vlajkou Severní aliance: "Vyhráli jsme!" přivítali ho se zářícími úsměvy.

Když tento televizní tým natáčel v táboře před pádem Kábulu, doprovázel jej jménem talibánského velitele tábora zvláštní pracovník, který na ně při natáčení dohlížel. Jmenoval se Pahlavani.

Když se reportér Amirani vrátil do tábora po vítězství Severní Aliance, Pahlavani ho poznal, běžel k němu, objal ho a vykřikl: "Zvítězili jsme!" - "Jak to," ptal se zmatený reportér, "já jsem myslel, že podporujete Talibán?"

"Ale vždyť," řekl Pahlavani, "když jste tady byl posledně, neustále jsem vám vysílal nepřímé signály, že jsem proti Talibánu, že podporuju Severní Alianci. Talibán mě více než měsíc věznil a nutil mě dělat, co jsem nechtěl."

Zajímavá otázka: Čelí-li člověk krutému útlaku, případně smrti, může ho někdo obviňovat, že se v despotickém režimu chová tak, aby na sebe neupozorňoval? A kdo dokáže přesně určit, na které straně vlastně stojí či stál a jaká je jeho vina? Zrovna Češi, kteří hromadně kolaborovali s komunistickým režimem do roku 1989 a skoro nikdo nepodpořil Chartu 77, by tomuhle dilematu mohli z komunismu rozumět dobře. Jak se budou tito lidé nyní soudit?

Ať je tomu jakkoliv, pořad Correspondent konstatoval, že podle odhadů zahynulo při americkém bombardování Afghánistánu přibližně 3500 civilistů.