Za noci i za dne, po dobu deseti dlouhých dní pročesávají americké bombardéry zimní mračna a proměňují břidlici a lávu kolem Žawaru v prach. Vesničané odhadují nebezpečí podle hluku motorů amerických letadel. Když se tichý bzukot promění v ohlušující řev, je načase utíkat do úkrytu.

"Třesou se tady celé hory," říká Khali Kul z Kaskai, vesničky ležící několik stovek metrů od amerických cílů. "Máme z těch letadel opravdu hrůzu. Nepřejeme si nic jiného, než aby to už přestalo."

Do hlavního města Kábulu přijíždějí delegace a odjíždějí z něho. Zde v žawarských horách, existuje jenom válka. Americká letadla systematicky ničí, den po dni, jednu z posledních pevností Talibánu. Přes noc bylo bombardování tak intenzivní, že se třásla okna v městě Khost ve vzdálenosti třiceti kilometrů.

"Před dvěma dny bylo ve vesnici Sudiaki usmrceno patnáct osob," říká Noors Ali a jede po vyschlém řečišti drkotavě s dodávkou, na níž má naloženo kolečko, mosazné umyvadlo a čtyři kůzlata - to je vše, co nyní vlastní, jak se vydává k uprchlíkům, jdoucím do údolí.

"Ta vesnice byla úplně rozbořena. Můj dům byl zničen a mí sousedé byli usmrceni," říká. "Bylo to tolik bomb, že jsem je přestal počítat. Mrtví zůstali ve vesnici. Ostatní odešli."

Jako i ostatní vesničané, tento muž přísahá, že už v Žawaru nejsou žádní příslušníci al Qaedy ani Talibánu. Nasedli do svých džípů a zmizeli v horách.

Je nemožné ověřit to, co Ali tvrdí, a je nemožné ověřit i další zprávy o civilních mrtvých, obětech amerického bombardování. Aliho vesnice leží na úpatí kopce pod táborem v Žawarfu a pod rozsáhlou sítí jeskyň, vykopaných do svahů soutěsky. Bombardování je příliš intenzivní na to, aby se dala oblast zkoumat, oblast je příliš vzdálená od civilizace a je přístupná jen po nepohodlné jízdě automobilem s náhonem na všechny čtyři kola.

Všechna vozidla v terénu jsou však terčem pro americké bombardéry, které honí uprchlíky z Talibánu a al Qaedy. Americká letadla začala kroužit i kolem našeho vozidla - bylo to přesně takové vozidlo, jakých užívali nedávní držitelé moci v Afghánistánu. Kromě hluku bombardérů a explodujících raket je ticho.

Začátkem osmdesátých let byla vzdálenost od světa těchto žawarských jeskyní a výcvikových táborů základní podmínkou jejich existence. O dvě desetiletí později právě tato vzdálenost od světa umožňuje americké bombardování základny - a toto bombardování je původcem katastrofy pro civilní vesnice na vrcholcích hor, katastrofy, o niž se nikdo nezajímá a nikoho nevzrušuje. Protože mimo tento malý kus světa přece válka v Afghánistánu už skončila.

Afghánci uvádějí, že bylo bombardování zahájeno před deseti dny, kdy do okresního města Khostu přijelo 20 příslušníků amerických speciálních jednotek. Bydlí v budově místní střední školy - zdvořile odmítli žádost o setkání s britskými novináři. Odmítnutí přišlo v dopise napsaném tlustými, tiskacími písmeny. "Dávejte na sebe pozor," končil ten vzkaz.

V horách kolem Žawaru je to ale obtížné. Muži a ženy poslali všechny své děti už před několika dny do města Khostu, ale zůstali doma, protože se musejí starat o svá stáda dobytka. V noci spějí v bunkrech nad svými chatrčemi, vybudovanými z bláta a slámy. Ve dne sedí pod vyschlými akáty, které v těchto pustých horách skýtají jediný stín.

"Co můžeme dělat? Co můžeme dělat?" ptal se Khalil Jan, pastevec, sedící u silnice."Američané shazují bomby každý den. Včera večer jich shodili šest a dnes ráno pět. My máme před těmi bombami hrůzu a jsme na Američany nesmírně rozhněvaní. Pro tohle bombardování vůbec není důvod. Tábory jsou prázdné, ale Američané bombardují dál."

Před celou jednou generací pomohla CIA vybudovat protisovětským rebelům tunely skrze tyto hory a vytvořit zdejší tábor: neproniknutelný systém propojených jeskyní, které sloužily jako skladiště zbraní, výcvikový tábor a útočiště.

Když ta etapa války o Afghánistán skončila, Jalaluddi Haqqani, mocný místní válečný magnát, se přidal k Talibánu. Teď už zmizel, ale jeho muži se možná ještě stále skrývají v hlubinách Žawaru.

Z tábora už nezbývá skoro vůbec nic a nejsou tu ani žádné stopy po Talibánu či al Qaedě. Na prašné cestě nedaleko jsou popáleniny z vybuchlé rakety a všude kolem je hněv afghánských vesničanů, jimž se tato válka zdá nekonečná.

"Zuřím už 22 let," říká Khali Gul. Nejprve začali s bombardováním Rusové. Pak přišli mudžahídové a teď zase Američané. Jsme strašně nešťastní lidi."