Americké sdělovací prostředky věnovaly obrovské množství prostoru mávání amerických vlajek a oslavování hrdinů a jen málo pozornosti úpadku občanských svobod a tomu, že došlo k opuštění kdysi vysoké úrovně amerického soudnictví. Sdělovací prostředky informují o nových Bushových vojenských tribunálech a o Ashcroftově rozsáhlém zatýkání, ale neposkytují skoro žádnou analýzu nebo kritiku rozsáhlých, mimoústavních pravomocí, které tyto nové soudy budou mít. Sdělovacím prostředkům trvalo velmi dlouho, než si uvědomily, že mnoho z těchto Ashcroftem zadržovaných osob (které jsou přece nevinné, dokud jim nebude prokázána vina u soudu) je ve vazbě už dlouhé měsíce - britský list Independent informoval o tom, že nejméně jedna tato zadržovaná osoba ve vazbě zemřela - bez přístupu k právníkovi či bez návštěv od příslušníků své rodiny.

Namísto toho je tomu, jako bychom žili v nějakém bizarním paralelním vesmíru, některé americké sdělovací prostředky otevřeně diskutovaly o výhodách používání mučení těchto zadržovaných osob. Zdá se, že protože byl barbarský Talibán nyní už zlikvidován, Spojené státy pociťují povinnost nahradit vznikající deficit středověké spravedlnosti a pěstovat ji doma.

Pro americké sdělovací prostředky je v pořádku debatovat o mučení, ale v žádném případě není v pořádku vznášet otázky ohledně toho, jak je vedena tato válka. Skoro nikdo se například neptá na to, kolik bylo v Afghánistánu civilních mrtvých a raněných. A z americké perspektivy je snad nejvíce znepokojující, že, jak se zdá, se ani nikdo neptá, proč jsou dolary amerických daňových poplatníků vydávány na financování nezreformované CIA, úřadu, který snad přece měl zabránit 11. září a - což je ještě více znepokojující - na nějž spoléháme, aby Ameriku ochránil před možným příštím 11. září.

Zapomeňme ale na tyto významné otázky: americká média se dokonce nesmějí ptát ani na to, kde byl nejvyšší zvolený šéf amerického státu v onen den a proč. Nejméně dva novináři, kteří Bushe kritizovali za jeho postranní výlet do Nebrasky dne 11. září, byli za své názory propuštěni. (Viz "Komentátoři propuštěni poté, co kritizovali Bushe", časopis Editor and Publisher, 27.9.2001.)

Je dost děsivé, že výroky šéfů velkých sdělovacích prostředků jen prohloubily slepě vlastenecký přístup jejich komentátorů i editorů.

Předseda správní rady společnosti CNN Walter Isaacson poslal svým zaměstnancům memorandum, v němž je žádal, aby se příliš nezaměřovali na civilní oběti bombardování v Afghánistánu. Uvedl, že je "zvrácené příliš se zaměřovat na oběti či na utrpení v Afghánistánu", a požadoval, aby kdykoli vidí diváci nějakého civilistu, jak trpí v Afghánistánu, "to bylo v kontextu teroristického úderu, který způsobil obrovské utrpení ve Spojených státech". Takový přístup je výzvou: buďte zaujatí a cenzurujte špatné zprávy.

Vedle Isaacsonových výroků byly poznámky známého moderátora amerického televizního zpravodajství CBS News Dana Rathera ohledně pořadu Davida Lettermana, vysílaného loni v září, jednou z nejděsivějších věcí, jaké kdo tak vysoce postavený kdy učinil v historii americké novinářské práce: "George Bush je panem prezidentem. On rozhoduje a já jsem jen jeden Američan. Jestliže [pan prezident] chce, abych se někde postavil na nástup, jen ať mi řekne, kde to má být."

V mnoha případech mainstreamová média zaznamenala tyto incidenty, ale málokdo poukázal na to, jak jsou znepokojující, a jediná hlubší diskuse těchto jevů proběhla bohužel jen v publikacích, které mohou mainstreamoví novináři rychle odmítnout jako "alternativní", "levicové", anebo - a to je nejhorší - "zahraniční". A tak na tyto incidenty hlavní americké sdělovací prostředky rychle zapomněly a širší veřejná debata se nekonala.

V normálních dobách by přirozeně byly takové výroky považovány za šokující a skandální, vyvolaly by v celé novinářské profesi obrovskou míru kritiky a dokonce i volání po rezignacích, ale nic takového se teď neděje. Opakuje se už čtyři měsíce heslo, že "nic už nikdy nebude, jaké to bylo dřív", a jinak nezávislí a zkušení novináři, jak se zdá, tuto abnormální situaci přijímají právě proto, že "nežijeme v normální době".

Američané jsou všeobecně vzato příliš šokováni a příliš zděšeni tím, aby se dokázali v této situaci orientovat, a američtí novináři jsou tak zdrceni 11. září, že vyhodili svůj starý, spolehlivý morální kompas a smysl pro profesionální etiku. Všechno je teď jiné, tak se může psát cokoliv.

Máme-li získat realističtější pohled na dočasné šílenství amerických sdělovacích prostředků, pomáhá to, jestliže vystoupíme mimo ně a hovoříme s odborníky na sdělovací prostředky v jiných částech světa, s těmi lidmi, kteří sledují události a vývoj v amerických médiích, ale kteří nejsou součástí amerického mediálního establishmentu.

Hugo Young, čelný politický komentátor v britském deníku Guardian, poukazuje na to, že je tento problém viditelný už na samotném stavebním kameni moderní novinářské práce, totiž na tiskových konferencích. Vylíčil mi, jak byl svědkem jedné nedávné Bushovy tiskové konference v texaském městě Crawford, a zdůraznil, že je to dobrou ukázkou toho, co je v současnosti na amerických médiích špatného.

"Ani jeden z přítomných novinářů - a byli to zřejmě nejčelnější novináři, kteří informují o událostech v Bílém domě - se ho neodvážil zeptat se na jedinou věc, o kterou teď jde: totiž: jaké jsou, pane prezidente, nyní vaše úmysly, co se týče Somálska, Súdánu a Iráku? Jistě, Bush by se té otázce vyhnul. Ale to, jakým způsobem by se jí vyhnul, by bylo nesmírně důležité a zajímavé."

Young právem označuje takové chování jako "naprosto podlézavé" a je překvapen, proč reportéři nechápou svou roli, že "alespoň do určité míry zastupují veřejný zájem a mají povinnost požadovat zodpovězení nejzávažnějších otázek".

Dušan Reljič, Senior Researcher v Evropském institutu pro sdělovací prostředky a autor knihy Killing Screens: Media in Times of Conflict (Vraždící obrazovky: Sdělovací prostředky v době války) mi vyjádřil obdobné znepokojení, co se týče tiskových konferencí. Reljič ovšem poukazuje na mnohé případy dobré reportérské práce, kterou vykonali američtí novináři na místě v Jugoslávii během kosovské krize a bombardování Srbska, přístup amerických sdělovacích prostředků vůči tiskovým konferencím americké vlády byl podle něho deprimující, tehdy i nyní, kdykoliv, kdy jde o akce americké armády v zahraničí.

"Problém začíná už tím, když americký novinář tiskovému tajemníku tyká (anglicky: is on first name terms) a ptá se: 'Jaký je NÁŠ názor na....' Když jsem byl editorem jugoslávské tiskové kanceláře Tanjug, ostře jsem kritizoval všechny kolegy, kteří by kladli vládnímu činiteli otázky a používali by přitom výrazu "my" namísto správné, neutrální formy: "Jaký zastává vláda postoj ohledně..."

Užívání výrazu "my" odhaluje celý problém okamžitě: američtí novináři se nyní v první řadě považují za Američany a za novináře až v druhé řadě. Americké sdělovací prostředky tak zaujímají vůči činům americké vlády nekritický postoj a dovolují, aby se tak staly hlásnou troubou vládní politiky. Novináři ve sdělovacích prostředcích mohou lehce ospravedlňovat své činy: konec konců "my" jsme přece všichni teď na jedné straně, že. Pod heslem jednoty "my" zapomínáme, že jsou veřejnosti upírány nezávislé informace a široká veřejná debata, která se nyní považuje za rozbroje, které by ochromovaly celonárodní úsilí.

Philip Knightley, britský novinář australského původu a autor knihy The First Casualty (První obětí je...), která je široce považována za základní příručku o novinářské práci za války, mi vysvětlil, že podle jeho názoru došlo k tomu, že se američtí novináři ochotně vzdali nezávislosti, důsledkem chybné interpretace nynější krize.

"Zdá se, že ve válce, v níž jde o přežití národa, lze ospravedlnit všechno, co vláda dělá, včetně toho, když trvá na tom, aby stály sdělovací prostředky na její straně," konstatoval Knightley. "Avšak v této situaci nejde o přežití národa, a tak by člověk očekával, že si sdělovací prostředky zachovají svůj normální zpochybňující, kritický, nesouhlasící přístup (jako v případě Vietnamu). Nestalo se to. Namísto toho byli novináři zastrašeni, aby mlčeli. Kritika, debata, atd., se rovná nesouhlasu a to se rovná nevlasteneckému postoji a 'tolerování' terorismu. Když se někdo pokusí nesouhlasit, je ukřičen."

Zdá se, že samotné jádro problému leží právě v této věci: nejde o válku o národní přežití. Země se stala terčem útoku, utrpěla hrůzu, kterou předtím nebylo možné si ani představit, a aby to bylo ještě horší, americká ekonomika se dostala do recese (k čemuž by došlo i bez 11. září). Celkový šok byl příliš velký a vedl lidi k tomu, že se začali domnívat, že by mohlo dojít každou chvílí k likvidaci celé jejich země.

Avšak ono nehrozí, že budou Spojené státy vyhlazeny z povrchu světa. Ani v nejmenším.

Konstatovat, že lidé v Americe reagovali přehnaně, by bylo vulgární a urážlivé. Jde prostě o to, že neexistuje precedens, který by mohl Američany vést, a tak oni nevědí, jak vlastně reagovat. Vzhledem k tomu, že se usuzuje, že tohle je nejhorší věc, jaká se kdy Američanům mohla přihodit, i američtí novináři jednají, jako by šlo o nejhorší věc, jaká se kdy mohla přihodit.

Paul Eedle z organizace Out There News, britské internetové novinářské organizace, která podporuje rozrůzněnost ve světové novinářské práci, shledává tuto reakci přirozenou, ale přesto nebezpečnou.

"Je naprosto pochopitelné, že americká média informovala o konfliktu Ameriky s Osamou bin Ladenem, víceméně nekriticky vůči Bushově vládě," řekl mi Eedle. "Útoky z 11 září byly nejvážnějšími útoky na nevinné americké civilisty v celé historii Spojených států. Je přirozené, že sdělovací prostředky v šokované zemi, která truchlí, podpoří vládu a její zjevně mocnou a úspěšnou válečnou strategii."

Avšak Eedle dodává: "Absence různorodosti v informacích amerických sdělovacích prostředků je znepokojující, protože to znamená, že se vlastně vůbec nedebatuje o tom, jakým přesně hrozbám Spojené státy čelí a jak je co nejefektivněji eliminovat."

Bez energické a svobodné veřejné debaty neexistuje způsob, jak by mohla společnost hledat odpovědi na nejdůležitější otázky, včetně klíčových otázek o národní bezpečnosti. Eedle poukazuje na Blízký východ jako na znepokojující příklad toho, čím by se mohly stát Spojené státy.

Bez energické, otevřené debaty o tom, jak nejlépe zajistit dlouhodobou bezpečnost, varuje Eedle, "Amerika riskuje, že skončí jako Izrael - že bude mít drtivou vojenskou převahu nad nepřáteli, ale nedokáže zabránit hrstce odhodlaných osob, aby způsobovaly jejím občanům strašlivé utrpení."

"Tato debata," právem zdůrazňuje Eedle," musí začít ve sdělovacích prostředcích."

Americká média, které se dobrovolně sama umlčela, zjevně zakazují takovou debatu, ale situace není úplně beznadějná. To, že nám Knightley připomněl, jaká je skutečná podstata a jaký je skutečný rozsah nynějšího konfliktu, nám poskytuje určitý důvod k optimismu. Jakmile si američtí novináři uvědomí, že konec světa se neblíží tak rychle, jak si mysleli, kritika a veřejná debata se zřejmě vrátí.

Čím dříve, tím lépe, samozřejmě, protože i když je to "přirozené", že za války sdělovací prostředky propadnou nacionalismu, čím déle to trvá, čím méně jsou ignorovány nesmírně důležité veřejné debaty, tím větší je riziko ohrožení tradičních hodnot, jako je svoboda projevu, ona záruka dobře informované veřejnosti, která je tak důležitá pro fungování demokracie.

Je možná pravda, že 11. září ukončil věk americké nevinnosti. Možná také ukončil existenci izolacionismu jako politické síly. Avšak v žádném případě by neměl skoncovat s americkou tradicí kritických a nezávislých sdělovacích prostředků.

Srovnejme titulky amerických a britských médií:

"Tuhle večer jsem hovořil ve vysílání BBC World Service právě o tomto rozdílu v novinářské práci. To, že ve vesnici Niazi přišli o život civilisté, je tady (v Londýně) široce známo a diskutuje se o tom v celé řadě sdělovacích prostředků, ještě týden po celé události. Zdá se, že americká média tomuto incidentu nevěnovala moc pozornosti, opakovala oficiální linii Pentagonu, kterou činitel Pentagonu poskytl BBC těsně před rozhovorem se mnou: "Žádné vyšetřování není nutné." (Americké ministerstvo obrany posléze pouze neochotně přiznalo, že vyšetřování asi bude nutné poté, co OSN zveřejnila informace o tom, že tam byly usmrceny desítky civilistů.)

"Srovnejte titulky v novinách z 1. ledna 2002: New York Times včlenil informaci o masakru do rozhovoru s afghánským vedoucím představitelem Hamidem Karzaim, s titulkem "Afghánský šéf opatrně podpořil americké bombardování".

Washington Post: Afghánští a američtí činitelé ve sporu ohledně leteckého úderu

Guardian: Spojené státy obviněny, že usmrtily bombardováním více než 100 vesničanů

Independent: Spojené státy obviněny, že při afghánském náletu usmrtily 100 vesničanů

Londýnské The Times: Americký nálet usmrtil 100 vesničanů