Představte si tuto scénu. Skupinu údajných irských teroristů zatkne třetí země a předá ji britské vládě. Jsou zadržováni bez přístupu k právníkům. Některým z nich při výsleších vyhrožují pracovníci rozvědky. Je jim vysvětleno, že jestliže neřeknou, co se chce, aby řekli, mohou prostě "zmizet". Někteří tito muži jsou ve vězení mučeni a donuceni se přiznat, že jsou členy teroristické organizace.

Tito muži pak dostanou injekce sedativ, jsou svázáni a dopraveni letecky do jiné země, do ostrovního tábora, kde jsou pro ně jmenováni právníci, avšak kde neplatí normální záruky práv obžalovaných. Tito právníci nemohou zažádat o propuštění těchto osob - pro to neexistuje žádný mechanismus - ani nemohou zpochybnit jejich odvoz do zahraničí ani kritéria, podle nichž byli pro tento odvoz vybráni.

V tomto ostrovním táboře budou tyto osoby čelit mimořádnému vojenskému tribunálu, který má právo je usmrtit. Tváří v tvář tomuto hrubému porušování práv by mezinárodní sdělovací prostředky a organizace na obranu lidských práv právem povstaly a protestovaly.

V sobotu dokončila skupina neidentifikovaných mužů, včetně jednoho Brita, cestu téměř ve všech podrobnostech totožnou s cestou popsanou výše. Byli v poutech, někteří dostali injekce sedativ, v letadle, které je přivezlo, byli přivázáni řetězy k sedadlu. Rozdíl je v tom, že toto byla skupina dvaceti mužů, údajných teroristů z Talibánu a z organizace al Qaeda a byli přivezeni na americkou základnu v zálivu Guantanamo na Kubě. Rozdíl je v tom, že stížnosti na zacházení s nimi jsou v tomto případě relativně málo slyšet.

To, co se děje s vězni v Afghánistánu, je skandál mezinárodních rozměrů. Tito muži byli brutalizováni, často mučeni a byli zbaveni svých nejzákladnějších práv podle mezinárodního i amerického zákona, práv, která zaručil mezinárodní tribunál v Haagu i pro údajné pachatele genocidy v Jugoslávii a ve Rwandě.

Několika zručnými pohyby shodila vláda prezidenta George W. Bushe "sekačku sedmikrásek" nejen na Ženevskou konvenci, jejímž účelem je chránit práva válečných zajatců, ale i na vlastní americké ústavní záruky pro zatčené osoby.

Je možné, dokonce je pravděpodobné, že mnozí tito lidé spáchali strašlivé zločiny - někteří z nich možná měli předem znalosti útoků z 11. září - ale to, jak mimořádně se s nimi zachází, předpokládá, že je jejich vina naprosto výjimečná.

Toto jsou lidé, ujišťuje nás, konec konců, generál Richard B Myers, americký šéf armádních štábů, kteří jsou tak "nebezpeční, že by prokousali hydraulické kabely" v letadle, aby spadlo.

To je popis, který se hodí na zvíře, nikoliv na člověka.

Před několika týdny jsem byl v Afghánistánu a hledal jsem některé tyto téměř mýticky sebedestruktivní kreatury. Prvním člověkem, s nímž jsem chtěl hovořit, byl starší člověk, činitel Talibánu, jehož našel náš místní kontakt na jedné protitalibánské základně na předměstí bývalého hlavního talibánského centra Kandaháru.

Když ho náš kontakt našel, tohoto člověka zrovna místní válečný magnát pomalu a metodicky ubíjel k smrti. Dorazili jsme do tohoto tábora příliš pozdě. Když jsme tam přijeli, muž, který ho ubil, nám sdělil, že už žádné vězně z Talibánu nemá. Onoho dne pohřbili několik bojovníků z al Qaedy, které usmrtili při osvobozování města, sdělil nám. Zeptali jsme se znovu na tohoto postaršího vězně. Objasnil nám situaci: "Už tady nejsou žádní zajatci."

Nebyl to izolovaný incident. O deset dní později jsem navštívil se skupinou západních novinářů úřad guvernéra vězení třetího direktorátu v Kábulu.

Abdul Qayum, hubený padesátník s tvrdou tváří, sliboval týden, že dovolí reportérům, aby navštívili jeho vězně a zkontrolovali, v jakých podmínkách žijí. Sdělil nám, že je nejen žalářník, ale i člověk, který vede vyšetřování. Sdělil nám také, že mezi Talibánem a al-Qaedou nevidí žádný rozdíl.

Takže, zeptali jsme se, jak je přesvědčuje, aby se přiznali? "Žádáme je přátelským a islámským způsobem, aby se přiznali ke zločinům," sdělil nám. "Pokud se nepřiznají, použijeme síly."

Takovéto chování nelze tolerovat, ale snad je ho možno pochopit ve virtuálním státě, zbaveném institucí a rozdrceném dvěma desetiletími války. Avšak role Ameriky a jejich spojenců při špatném zacházení s vězni z Talibánu a al Qaedy je nepochopitelná.

Nejvíce znepokojující jsou potenciální důsledky těchto bitím vynucených přiznání v kontextu právního procesu, který byl zkonstruován pro zajatce z organizace al Qaeda. Neboť mučení, vyhrožování a ponižování vězňům z Talibánu a al Qaedy v afghánistánských věznicích je nevýznamné ve srovnání s cynickou akrobacií, kterou podstoupila vláda George Bushe ve snaze zbavit tyto vězně jejich základnách práv na spravedlivý právní proces.

Začněme s Ženevskou konvencí. Nejde o zjevné věci jako zákaz poprav bez soudu (k nimž docházelo po celém Afghánistánu poté, co Talibán padl), anebo mučení (viz výše), anebo ponižující a pokořující chování (předvádění zajatců mezinárodním sdělovacím prostředkům), ale o drobné detaily právního procesu.

Jde o podrobnosti, jako je zákaz předávání válečných zajatců třetí straně, která nevede válku - a Spojené státy tvrdí nepřesvědčivě Mezinárodnímu výboru Červeného kříže, že ona válku nevede: jinými slovy, Spojené státy tvrdí, že jen pomáhají protitalibánským jednotkám a válku nevedou.

Anebo ona drobnost, podle níž je povinností tvrdit, že tito vězni musejí být souzeni řádně ustavenými soudy, nikoliv vojenskými soudy, vytvořenými podle mimořádných pravomocí.

Jestliže toto jsou bojovníci - a váleční zajatci - kteří jednali podle rozkazů, pak - jak rozhodl v roce 1942 verdikt ex parte Quirin amerického Nejvyššího soudu o skupině německých sabotérů, zatčených v Americe za druhé světové války, jsou "[pouze] předmětem zatčení a zadržování jako váleční zajatci soupeřícími vojenskými silami".

Avšak, tvrdí poradci prezidenta Bushe, včetně generálního prokurátora Johna Ashcrofta a ministra obrany Donalda Rumsfelda, tohle nejsou váleční zajatci. Jsou to muži, kteří bojovali bez uniforem. Nosili zbraně tajně pro zločineckou organizaci bez oficiálního právního velení. Jsou to zločinci, argumentují "nezákonní bojovníci", a proto se na ně nevztahuje ochrana Ženevských konvencí.

Ale tady je zdroj největších snah Bushovy vlády celou věc zkreslit. Pokud se totiž na vězně v zálivu Guantanamo nevztahují "válečné zákony", jsou to pak obyčejní zločinci. A práva obyčejných - dokonce i mimořádných - zločinců jsou zaručena americkou ústavou.

Šestý dodatek americké ústavy, pokud na něj George Bush náhodou zapomněl, trvá na tom, že "při veškerém trestním stíhání" v USA platí určitá nezcizitelná práva. K těmto právům patří právo na proces s porotou, právo, které zdůrazňují precedenční případy u amerického Nejvyššího soudu, které trvají na tom, že jestliže jsou otevřeny občanské soudy a jsou funkční, armáda nesmí zakládat vojenský tribunál a soudit u něho trestné činy, které spadají v jurisdikci občanských soudů.

Takže pokud nejsou vězni v zálivu Guantanamo zločinci nebo váleční zajatci, čím tedy jsou?

Jsou to [odstrašující] příklady, které Amerika chce ukázat světu. Jsou to lidé, kteří byli předem odsouzeni svým údajným členstvím v zločinecké organizaci. Vzniká podezření, že jsou trojnásobně zatraceni, svou národností, svým náboženstvím a svou barvou kůže.