Charakterizuje totiž určitý druh myšlení, který lze asi použít při meditaci na okraji nevadské pouště, jen těžko ale při řešení politických problémů menší středoevropské země. Obsahuje totiž pěkné a jistě pozitivní myšlenky, aniž by dal jen jeden jediný praktický návrh.

"Souhlas či nesouhlas tu není to nejdůležitější," píše Kohák, "o takovém projevu je třeba přemýšlet a hovořit." Samozřejmě, ale zpravidla bývá - aspoň u nás - výsledkem přemýšlení souhlas nebo nesouhlas, popřípadě nějaké výhrady. Pokud je výsledkem něco jiného, bývá to většinou tlach, jiná možnost, obávám se, není.

"Opravdu nejde jen o to, která koalice sestaví příští vládu," pokračuje Kohák, "jde o ráz naší společnosti." Ve volbách ale skutečně nejde o nic jiného, než zvolit parlament a vládu, ráz společnosti určuje právě zejména toto, proto se snad volby konají. Prezident nám dramaticky, je koneckonců dramatik, byť absurdní (veselá parodie na historickou hru Zítra to spustíme to potvrzuje) ukázal, že máme jen dvě možnosti - peklo nebo nebe, což je výsledkem dvanácti let, kdy je hlavou tohoto státu.

Na jeho místě bych na svou práci tedy moc pyšný nebyl. Kohák nám podobně dvojpólně říká, že se můžeme stát středoamerickou zemí, kde "mezi volbami vládne stále stejná kamarila" privilegovaných, anebo vyspělou společností anglosaského typu - dodávám, že tam zřejmě žádní privilegovaní, kteří stejně rozhodují mezi volbami, nejsou.

Kdo jsou vlastně ti privilegovaní? Máme mnoho možností, pane profesore: bohatí, šlechta, mediální magnáti, vysoký klérus, státní úředníci, volení politici, hvězdy sportu a umění. Možná jsem na někoho zapomněl, ale myslím, že na nikoho podstatného.

Jeden můj přítel v Americe má jednoduchou volební teorii - volí vždycky proti současnému prezidentovi. Tvrdí, že jde o ty první pozitivní roky, než se za čtyři roky se každá garnitura etabluje a vytvoří si pevné vazby a začne si přivydělávat.

Tato metoda je jistě zajímavá, ale platí asi jen v Americe, kde je dost jedno, která ze dvou stran vyhraje; my máme historičtější, a proto složitější situaci, už proto, že velikostí odpovídáme tak asi jedné metropoli. Vidíme si do talíře a všichni se známe; je proto těžší nás zblbnout abstraktně humanistickými světovými hesly.

Osobně si myslím, že naše politika by celá měla být spíš komunální, mám zkušenost, že v zemích, kde funguje kanalizace, doprava a pouliční osvětlení je i demokracie jaksi čistší a přívětivější, snad proto, že kanalizace, doprava a pouliční osvětlení nejsou ani levicové, ani pravicové, ani monetaristické, liberalistické či bezpřívlastkově tržní.

Naše republika se může stát banánovou za hradbami šovinismu a xenofobie, kde nic nezpochybní naše mýty, napsal filozof. Nestarejme se jen o svůj evropský blahobyt, buďme světoobčany. Nehněvejte se, ale myslím si, že v souvislosti s předchozími větami jsou to jen nekonkrétní vznešené fráze, jestliže nenásleduje aspoň přibližný popis toho, jak to máme dělat...

Prezident také abstraktně popsal mafiány a zlé normalizátory, kteří se jistě utrhnou ze řetězu, jakmile on už nebude v úřadě, ale neoznačil ty, které bychom podle něj tedy volit měli. Jistě, to ani udělat nemohl - a proto asi neměl ani tak dlouze hovořit o těch druhých. Ale to už zase souhlasím nebo nesouhlasím, viďte?

Jak se konkrétní český světoobčan jako takový prokáže? Že nebude volit sociální demokraty, ale čtyřkoalici (lid říká, že čtyřkoalice má tři členy, KDU a ČSL, to jen mimochodem)?

Proč to tedy pan Kohák neřekne rovnou? Je projevem světoobčanství, když výběrová komise vybere nejlepšího kandidáta na nějaký úřad (jde o ředitele brněnského studia) a filozof upozorní, že by z toho byl určitě pěkný poprask a tak je nejlepší kandidát odmítnut?

Vzpomenu-li si na počátek prezidentova úřadu a na tehdejší kliku (mafie to nebyla, jistěže) "poradců", kteří se nepoliticky mísili do všeho, zneklidním při větě "na havla nebo do ztracena" o čemž "letos musíme rozhodnout všichni", obávám se totiž, že do ztracena je to na havla... Je lepší, nahradí-li kamarilu politických předáků kamarila kamarádů? To ale nejspíš není filozofické myšení.