Není nijak překvapující, že "Baby Boomers" považují své potomky za poživačné ignoranty bez životního cíle. Překvapující je to, že s touto charakteristikou souhlasí samotní "Echo Boomers" a dodávají, že jsou navíc zahleděni sami do sebe a že jsou líní.

"Stěžujeme si na všechno možné, a při tom k tomu ani nemáme důvody", řekla 16-letá Američanka. "Generace mých rodičů měla něco, proti čemu se mohla postavit - války, politikaření a nespravedlivé zákony, ale dnešní generaci to nezajímá. Nemáme představu o tom, co se kolem nás děje, ale při tom bychom chtěli rozhodně proti něčemu protestovat".

Podle studie mají "Baby Boomers" sami o sobě velice dobré mínění, ale nemají respekt k mladé generaci. "My pracujeme tvrdě a sami si dopřáváme, ale nedovolujeme, aby nám někdo něco odnímal", řekl 42-letý Kanaďan. "Vede nás touha žít naplno a něčeho dosáhnout. To mi při pohledu na mladou generaci u ní chybí. Jsou zhýčkaní - chtěli by mít všechno, ale nemyslí si, že by měli pracovat, aby toho dosáhli. Nemají směr ani motivaci". Je zajímavé, že to jsou v podstatě Echo Boomers a nikoliv Baby Boomers, kdo hledí na mladé lidi s nejpříkřejším odsudkem extravagantnosti, lenosti a zahleděnosti do sebe.

Průzkum nezjistil, proč má dnešní mladá generace tak nízké sebevědomí, ale jsou domněnky, že je to proto, že mladí lidé nemají žádnou hrdost, která by je sjednocovala, kdyby dosáhli jako celek něčeho významného. Zatímco 24-letá Dánka se ani necítila být příslušnicí své generace, 16-letá Američanka šla dále a řekla, že nejpozoruhodnější je na její generaci to, že není vůbec pozoruhodná. Baby Boomers si vyčítají, že to je všechno jejich vina. Obě generace hledí na rodinu jinak než předchozí generace a odmítají tvrzení, že "rodina vzniká pokrevním vztahem, sňatkem nebo adopcí, kdežto přátelé a spolubydlící milenci v ní nemají místo". S tímto tvrzením souhlasilo pouze 7% Echo Boomers ale 17% Boomers narozených v letech 1945-54 (střed Boomers). Jak Baby Boomers (69%) tak Echo Boomers (70%) souhlasili, že dnešní děti vyrůstají příliš rychle. "Mají příliš mnoho materálních věcí a hraček", řekla 50-letá Finka, "a příliš se věnují koníčkům - jejich život je naprogramován dopředu". Podle 56-leté Švýcarky bylo její dětství jednodušší - děti si mohly hrát venku na ulici beze strachu, kdežto dnes jsou vystaveny stresu.

Studie nazvaná "Generace a rozdíly mezi nimi" prozradila, že množství hraček, osobních elektronických pomůcek a návrhářských "specialit" nejsou cennou náhradou za mnohem jednodušší radosti, které prožívali Baby Boomers. Celkem se zúčastnilo studie prostřednictvím e-mailu přes 2300 lidí ve věku 18 až 56 roků ve více než tuctu zemí severní a jižní Ameriky, Asie a Evropy. Kromě toho bylo získáno 200 dotazníků od Baby Boomers narozených v letech 1945-1964 a Echo Boomers narozených v letech 1975-1994. Studie byla provedena pro Euro RSCG Worldwide, což je 5. největší reklamní agentura na světě.

Druhý den po uveřejnění článku otiskla redakce dlouhý komentář pana Luciana DiNardo, který je učitelem a současně spisovatelem, s titulkem "My rodiče, kteří se v ničem neomezujeme, jsme okradli své děti o zájmy a cíle". Vybral jsem jen několik situací:

Před vánocemi probíral pan DiNardo v 11. třídě v hodině angličtiny román "Fazolový strom". Středem zájmu jsou příslušníci nižších sociálních skupin. Studenti se o nich vyslovili jakožto o "bílém odpadu". Pan DiNardo namítnul, že ti lidé nebyli "bílým odpadem" nýbrž pracujícími lidmi, kteří se snažili zlepšit svůj úděl přestože nepředvídatelné okolnosti jim jejich úsilí neustále mařily. V tu chvíli poznamenal jeden řečný žák, že tedy nebylo velkého rozdílu mezi hrdiny knihy a jím samotným i jeho kamarády. Ve třídě se rozhostilo zvláštní letargické ticho. "Očekával jsem, že se ozve někdo jiný a řekne, že John mluvil jen za sebe ale nikoliv za něho, ale nikdo nevydal ani hlásku", napsal učitel. Třída ho mlčením udivila a ten se zeptal: "Myslíte, že je tomu opravdu tak, jak říká John?" Pokrčilo se několik ramen, ale přece došlo k diskusi. Studenti se začali přiznávat, že jsou skutečně bez zájmu a bez plánů. Jejich jediným cílem bylo projít s 50%ním prospěchem. Jen několik jich mělo zájem dosáhnout prospěchu na 80%. I jedna dívka, která měla většinu známek "A", se přiznala, že se vlastně nijak neliší od svých ostatních spolužáků. kteří jsou bez zájmu. "Jak můžete říct něco takového?" zeptal se učitel. Bez jakéhokoliv vzrušení odpověděla: "Protože naši rodiče nám vyhovují absolutně ve všem". A potom dodala, že jeden její kamarád dostal nedávno nové auto jako odměnu za to, že úspěšně složil řidičskou zkoušku. Do týdne je neopatrností zdemoloval napadrť, ale příští týden mu rodiče koupili jiné. Tu se učiteli vynořila vzpomínka na jinou situaci, kterou zažil už před několika roky. Velice živá dívka, která měla vždycky na tváři úsměv a vesele učitele zdravívala, vešla jednou ráno do třídy jako morous - takovou ji neznal - a usedla do své lavice jako podťatá. Zřejmě ji potkalo něco velice těžkého, takže k ní přišel a zeptal se, co se jí přihodilo. Bez pohnutí hlavou zamumlala, že nedostala ke svým včerejším narozeninám takové auto, jaké si přála. Rodiče jí sice dali auto, ale nikoliv to, po kterém toužila.

Zde se učitel zamyslel, zdali jeho generace Baby Boomers nemá na této situaci velký podíl, že vznikla generace letargických Echo Boomers. Když on sám byl v 5. třídě, jezdil do hodin na kytaru autobusem přes celé město. Bydlel blízko středu města a hrával si s kamarády na ulici. Ta doba je dávno pryč. Většina rodičů nedovoluje dětem jezdit autobusem z obavy z pedofilů a podobně nepouští děti na ulici. Raději je všude vozí autem. Předměstské děti nemají nejmenší ponětí o hlavních třídách a náměstích ve vnitřním městě. Jednou doporučil třem studentům 11. třídy, aby navštívili hlavní městskou knihovnu. Byli z toho vyděšeni a po návratu si stěžovali na velké množství chodců a aut v ulicích.

Pan DiNardo dodal, že rodiče zapisují své děti do kurzů hry na klavír, do jízdy na koni, do baletu, do krasobruslení, do šermu atd., jen aby je udrželi mimo ulici, a vozí je to těch kurzů autem. Děti nemají absolutně žádnou příležitost něco prozkoumávat. Nenecháme je ani jet někam na kole a neustále máme strach, kde jsou. (Pan DiNardo se nezmínil o nových miniaturních elektronických přístrojích, na které byla reklama v televizi. Připnete je dítěti na ruku jako hodinky a pomocí družicového globálního systému můžete sledovat, kde v kterou chvíli jsou).

Někteří rodiče platí svým dětem za to, aby se nepokoušely pracovat někde na částečný úvazek, jak bývalo dříve v Severní Americe zvykem. Studenti si vydělávali na své studie nebo na útratu prací v restauracích, obchodech nebo v různých kioscích. Když byl učitel žákem, jeho rodiče-přistěhovalci mu nemohli pomoci s žádným úkolem, kdežto řada dnešních rodičů vypracovává pro své děti složité inženýrské úlohy, které by mohly soupeřit s projekty NASA. "Divíme se tedy, proč naše děti nemají o nic zájem?" zeptal se nakonec.

Co bych k tomu dodal jakožto otec dvou Baby Boomers (1958 a 1962)? Jen to, že je mi Echo Boomers líto. Prožíval jsem poválečné nadšení jako teenager se snahou odstranit následky války a vybudovat novou lepší společnost. Nic na tom nezmění ani případné komentáře dnešních Echo Boomers, jak je znám z některých českých elektronických časopisů. Tím, že tu situaci nepoznali na vlastní kůži, mohou všechno kritizovat s opovržením po libosti podle toho, co jinde vyčetli, ale nezažili. Mít jízdní kolo bylo skvělé, dalo se jezdit k rybníku, k řece, na koupaliště, do klubovny. Klubovnu jsme si vybavovali vlastní prací. Na výlety jsme chodili i pěšky - "bílou silnicí, přes zelené háje..." Tábořili jsme v nedalekých lesích a usilovali o odznak tří orlích per.

Peníze jsem si vydělával jako pomocník u dlaždičů nebo přidavač u zedníků. Ale také jsem chodil na brigády, ano, na dobrovolné brigády bez uvozovek, kdy jsme třeba pomáhali přistavovat další patro u vysokoškolských kolejí nebo jsme pomáhali se sklizní obilí nebo brambor.

Dnes už nejsou na světě bílá místa, která by bylo vhodné prozkoumávat a poznávat, za to ledaskde číhá nebezpečí. Poznali jsme to mnohem později prostřednictvím našich Baby Boomers, kteří cestovali po Jižní Americe, Evropě, Egyptě, i v Himalájích. Dnes říkají, že co si užili, to si užili. Jakoby vzrostlo nepřátelství mezi lidmi. Možná to není pouhá domněnka. Ani dřívější smíření s neodstranitelnou chudobou, s jakým jsme se setkali u prostých lidí při práci v Indii už neexistuje. Ti lidé požadují, aby mohli žít na stejné úrovni jako lidé, které vidí ve filmech ze Západu. Při tom nemají představu o tom, že i na Západě žijí chudě někteří lidé, které vidíme v naší vlastní televizi nebo se s nimi setkáváme při cestách autem daleko od velkých měst. Můžeme je ale vidět i v některých městských čtvrtích - a bojíme se jich. Je rozdíl mezi chudobou a chudobou. Vnějšímu světu podává reklama nesprávný obraz.

Vzpomeňme, co lidé očekávali od pádu komunismu. Žiji v Kanadě od r. 1966. Ve velké většině se Kanaďané domnívali, že snad dojde k nějaké syntéze, kdy nová situace převezme od obou systémů to nejlepší. Jako bych slyšel komentátory lamentovat, co by byl chtěl svět přebírat od socialismu, jenže to by právě prozrazovalo jejich omezenost na jediný systém - ten, ve kterém žili. Bezplatný přístup ke zdravotní péči či penzijní pojištění nejsou dosud všude samozřejmostí. Lidé zde očekávali, že se budou v mnohem větším měřítku věnovat finanční prostředky uvolněné odstraněním rizika války (a tedy redukcí vojenských rozpočtů) na zdravotnictví včetně výzkumu a předcházení chorobám, na vědu, na vzdělání, na kulturu. Došlo k tomu? Nikoliv. Naopak "přituhlo". Podpora vzdělání i vědy poklesla. Školní třídy se zvětšily, aby se ušetřilo. Byly propuštěny tisíce vědeckých pracovníků. Mladí vědečtí pracovníci byli přijímáni pouze na 3 roky a mnozí měli pracovní smlouvy jen na 1 rok. Sociální jistoty, o něž usilovaly odbory a které existovaly v některých oborech lidské činnosti, byly postupně odstraňovány v zájmu zvýšení produktivity. Zdravotnictví nestačí na své úkoly - nové léky se stávají nedostupnými pro rostoucí počet pacientů a nové diagnostické i léčebné přístroje vyžadují zvýšení finančních fondů, aby mohly být v provozu - jenže zažíváme rušení nemocničních lůžek a zavírání nemocnic. Pacienti čekají týdny nebo i měsíce na vyšetření nebo léčbu - ale někdy také čekají hodiny na přijetí do oddělení akutní pomoci...

Může super-vysoká produktivita uspokojovat člověka po celý jeho život, jestliže si nemůže vzít dovolenou z obavy, že ztratí zaměstnání? Jestliže musí často pracovat "přes čas", aby se ušetřilo na najímání jiných zaměstnaců? Jestliže má obavu, zdali bude mít práci i po roce? Nežije se potom právě jen pro dnešek? "Utraťte všechno, co vyděláte a ještě si vezměte půjčku - žijete jen jednou", to je heslo dneška. Je těžké dávat vinu Echo Boomers, ale není ani snadné dávat ji Baby Boomers. Všichni přece máme zájem na zvýšení produktivity práce. Kdo neutrácí, poškozuje naši ekonomiku a tedy naši společnost! Naše děti jsou naší radostí, dopřejme jim všechno, co jsme sami neměli. Severoamerické děti představují 8 miliard dolarů, které mohou ročně utratit buď samy ze svého kapesného nebo ovlivňováním rodičů. Je to skvělý trh!

Ach, ta nepříjemná studie! Kdyby tak mohl někdo ukázat, že nemá pravdu, že všechno je jinak, že je všechno v naprostém pořádku, jen my to nesprávně vidíme.