Vzhledem k tomu, že jsem Jihoameričan, jsem zvyklý na takovouto politickou lochnesku. Vyrostl jsem ve vojenské diktatuře, stejně jako lidé ve většině sousedních zemí. Od poloviny osmdesátých let máme demokracii, v rámci níž nás okrádali civilisté, kteří se dostali po vojenském režimu k moci. Odvolali jsme prezidenty, ale zvolili jsme populisty, kteří nás okrádali ještě víc.

Mezitím se země jako Brazílie a Argentina rozhodly chovat "slušně" a získat velké množství peněz od Mezinárodního měnového fondu, aby si mohly vybudovat pár dalších "důležitých" věcí, jako vodní elektrárny na vzdálených místech (mělo by to vést ke vzniku pracovních příležitostí! Jakmile je v oblasti elektrický proud, investoři tam mohou začít stavět továrny a zaměstnávat tamější chudé lidi. Jenže investoři dávají přednost velkým městům, nikoliv těm oblastem Jižní Ameriky, kde nejsou letiště a žádné slušné prostitutky. Tak máme drahé elektrárnu, které naplňují kapsy mnoha politiků miliony, které si odčerpali z půjček, což nepomáhá naší ekonomice, ale mimochodem nás budou splátky z těch půjček stát miliardy.

Tak je nám řečeno, že musíme snížit důchody starých lidí jen proto, aby se našly finance na zaplacení pouhé provize z těchto půjček. MMF, jak se zdá, je přesvědčen, že se babičky dokáží přizpůsobit nové realitě a vydělat si další peníze na volném trhu, aby neumřely hladem. A taky omezujeme výdaje na kulturu, protože kdo potřebuje kulturu? Chudí lidé žádnou kulturu nepotřebují. Ti potřebují tvrdě pracovat, jíst málo a dívat se na televizní seriály. A tak dokážeme zaplatit dluh za nově postavené hydroelektrárny. Rozčiluje mě, že formule, kterou zemím vnucuje MMF, nefunguje nikde. Vždyť sám Mezinárodní měnový fond přiznává, že vlády, jimž MMF půjčuje peníze, kromě jedné dvou výjimek, prostě část těch peněz ukradnou. Takže proč si proboha MMF nezmodernizuje své dohody s vládami?

Lidé v Argentině vyšli do ulic, protože jim bylo řečeno, že jejich mizérie je jen dočasná, že je to jen jedna etapa v pokroku směrem k lepší situaci. Mizérie byla důsledkem formule MMF, vnucené Argentině. Tuto formuli používá MMF velmi dlouho, bez výraznějších pozitivních výsledků - jen obyvatelstvo mnoha zemí musí dělat oběti, prosperitu to nepřineslo. Ovšem s výjimkou politiků a jejich společníků. A tak lidi řekli Dost!

Argentinci už měli plné zuby zjevného oceánu korupce mezi politiky a absurdního snížení jejich životní úrovně, k němuž došlo za poslední dva roky.

Důvodů pro to je mnoho, mimo jiné i to, že Argentina odmítla devalvovat svou měnu vůči dolaru. Vliv MMF a politická korupce, to jsou další důvody.

Avšak politikové na celém světě mají schopnost ovlivnit revoluce tak, aby to prospívalo jejich zájmům. Peronisté, sám o sobě zajímavý jev, získali zpět svůj trůn v Casa Rosada, o nějž přišli v době od Menema až po La Rua, ale začali znovu využívat svou tradiční směsici populistických slibů a triků. Prezident Saa, který nyní odstoupil, sliboval statisíce nových pracovních příležitostí, novou měnu, paritní vůči dolaru, ukončení plateb MMF, atd. Pak začal naplňovat ministerstva, ostudně a přímo v kontrastu ke svým slovům, politiky, kteří byli široce obviňováni z téže korupce a tunelování vlastní země, proti níž lidé protestovali v ulicích.

Tento způsob chování je v Jižní Americe běžný, protože negramotné obyvatelstvo je zvyklé na to, že je vykořisťováno a k výbuchu dochází vždycky až po dlouhém vystavení absurdnímu chování politiků, ale po výbuchu se neděje nic - všechno zůstává při starém. Ani v Argentině se nynější vývoj příliš neliší.

Peronisté se nyní - ještě ostudněji - snaží dát moc jednomu člověku ze svých řad a NEKONAT všeobecné volby 3. března, jak původně slíbili. Snaží se obyvatelstvu odebrat právo, považované po celé Jižní Americe za svatou věc, totiž právo volit přímo svého prezidenta! Pro všechny z nás, Jihoameričany, má přímá volba prezidenta nesmírně velký význam, neboť to byl hlavní požadavek našich revolucí.

My jsme nepožádali svou armádu, aby odešla, požádali jsme ji, aby se účastnila voleb. "Diretas Ja" - tak nazýváme svou brazilskou revoluci z roku 1985 a znamená to "Přímé volby teď hned!" V důsledku stejného hesla se dostala Argentina po válce o Falklandské ostrovy do rukou disidenta Raula Alfonsina.

Ve většině jihoamerických zemích se během diktatury konaly normální volby, až na to že jen málo lidí s opozičními názory zůstalo naživu anebo žili v našich zemích a prezident měl právo jmenovat tolik senátorů a poslanců, kolik si přál (a prezident také přímo jmenoval guvernéry provincií a primátory měst). To znamenalo, že když opozice vyhrála ve volbách víc parlamentních křesel než armáda, generál u moci prostě jmenoval do funkcí jen větší množství vlastních spojenců.

A politikové, kteří se odvážili vládu zpochybnit, zmizeli. A naši prezidenti měli svaté právo vetovat všechny zákony a zavádět, bez hlasování parlamentu, jaké zákony chtěli.

A prezidenta vždycky volil parlament (protože měl víc poslanců ze strany u moci. Takže to, že parlament volil prezidenta, bylo pro nás překážkou, která nás oddělovala od demokracie.

Peronisté nebyli u moci jen v době, kdy vládla v Argentině vojenská diktatura a pak nedávno, poté, co přinesl do vlády čerstvý vzduch de La Rua, po celém desetiletí kontroverzního a teatrálního Carlose Menema. Nefungovalo to a Argentinci se pak vrátili k jediné jiné straně, jakou znali, totiž k starým peronistům. Ale tato strana byla už za Juana Perona populistická, byla to strana, která mnoho slibovala a poskytovala jen okamžitou úlevu skupinám chudých lidí a zneužívala veřejného rozpočtu ve vlastní prospěch. Je to historie, kterou známe z mnoha jihoamerických zemí dobře. A vlastně i z České republiky, jenže tam je to s menší gestikulací.

Pro Argentinu nebude lehké dostat se z této krize. Neprobudíme se během nadcházejících dvou let k zdravé Argentině. Argentině se dostanou zase jen prázdná slova a jen pár krátkodobých řešení pro vážné dlouhodobé problémy.

MMF se začne chovat slušněji a poskytne pro splácení dluhů zpočátku lepší podmínky, ale jakmile se pozornost veřejnosti zaměří na něco jiného, argentinští politikové zneužijí rozvojové formule MMF k tomu, aby zase začali odčerpávat část financí MMF pro svá uruguayská konta (Uruguay je známá jako "Švýcarsko Jižní Ameriky").

Vyrostl jsem s tím, že jsem se domníval, že denní zvyšování cen je úplně normální. Když byla brazilská inflace asi 300 procent, v určitou dobu zvyšovaly obchody ceny dvakrát denně. Vyšší vrstvy to samozřejmě nepociťovaly, naopak z toho měly zisk. Pak jsem se přestěhoval do Spojených států a zjistil jsem, že denní zvyšování cen výrobků v obchodech není normální.

Nedlouho poté, brazilský sociolog a bývalý socialistický disident, nyní prezident Fernando Henrique Cardoso vytvořil desetiletí neuvěřitelné stability a pokroku. Najednou se Brazílie stala tygrem Jižní Ameriky, sedmým největším trhem na světě, země, která v devadesátých letech získala celosvětově největší množství investic. Měli jsme novou měnu, real, který neztrácel každý den hodnotu. Nižší střední vrstvy se staly středními vrstvami, do vyšších vrstev vstoupily miliony nových lidí ze středních vrstev. Jen chudí zůstali dál chudí, ale nyní, chlubil se náš prezident, jemuž se jednoduše říká FHC, každý občan si každý den mohl koupit za svou minimální mzdu celé kuře. Přestože i dnes jen 97 procent dětí chodí do školy a 11 procent obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, ale to je malý počet, ve srovnání se situací před deseti lety. Avšak nyní sen téměř skončil a před námi je recese. Je nás 170 milionů, polovička těchto lidí jsou střední vrstvy, asi 12 milionů lidí je opravdu velmi bohatých. Chudých je nyní trochu méně, ale stále je jich velmi mnoho, tak jsou vidět všude.

Argentina nežila s tak obrovskými kontrasty. Ale po zásazích Mezinárodního měnového fondu a opakovaných korupčních vládách z posledních let je poprvé v Argentině taková chudoba, že se země téměř navrátila do dob Evity, která pomáhala situaci změnit. Přátelé se mi svěřují, že je nyní v Argentině opravdu zoufalá situace, protože se země úplně rozložila. Lidé jsou rozhněvaní a nespokojení, někteří mají hlad. A Argentinci jsou příliš hrdí na takovou situaci.

Ale jak dlouho je jejich hněv bude nutit, aby demonstrovali v ulicích a nebyli znovu zmanipulováni politiky, to si nejsem jist. Jestliže se peronisté skutečně odváží zrušit přímé volby a dají moc starostovi Buenos Aires (který prohrál poslední prezidentské volby) až do roku 2003, bude to dalším důkazem, jak křehké jsou jihoamerické demokracie a jak jsou nakažené bezostyšností.