Pravděpodobně bych to neměla být já, kdo reaguje na článek uveřejněný v Britských listech 2.11.2001, protože bych podle autora článku pana Ivo Fencla asi měla dát přednost těm, kteří mají na věci jiný názor a kteří údajně nedostávají příležitost. Na rozdíl od doby před listopadem 1989 se může vyjádřit každý, kdo o to má zájem. Možná, že ne všechny příspěvky jsou uveřejněny, ale jsou i jiné možnosti, jak uplatnit svůj názor. Je velmi dobře, že se o situaci na veřejných vysokých školách diskutuje na stránkách médií, v rozhlase i v televizi. Není dobré, že se v některých případech používají nepřesné údaje, poněkud se zkresluje situace a bohužel někdy dochází i k manipulacím, které vypadají jako účelové. Kromě toho by ovšem měla probíhat odborná debata nejen na úrovni reprezentací vysokých škol, ale také v Parlamentu, s představiteli Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Veřejné slyšení v Senátu PČR již před relativně krátkou dobou proběhlo, snad budou i další podobné příležitosti.

Na veřejných vysokých školách určitě není všechno bez chyb, sami dobře cítíme, že by změny mohly probíhat rychleji, také jsme se po roce 1989 domnívali, že dnes budeme dál. Ovšem na druhé straně je poctivé také přiznat, že se na veřejné vysoké školy mohly vrátit studijní programy, které tam dlouho nebyly, nebo jejich výuka byla natolik deformovaná, že s původní podobou už neměly prakticky nic společného. Vrátily se nám také akademické svobody, na které si už pamatovali jen ti ze starší generace. Možná je někdy neumíme dostatečně využívat, ale zcela určitě to není tak, že by jeden rektor (nebo rektorka) mohl "zmanipulovat desorientované vysokoškolské studentstvo". Pokud by se mi to povedlo, mohla bych se považovat za velmi dobrého mága a manipulátora. Ovšem k protestům veřejných vysokých škol se přidaly i některé školy střední, podpořily nás krajské rady nebo krajská zastupitelstva. Vysokoškolští studenti dnes mají možnost vyjíždět do zahraničí a konfrontovat pak situaci tam a u nás. Těch výjezdů sice není tolik, kolik bychom našim studentům rádi umožnili, mimo jiné i proto, že na to nemáme dost peněz, ale řada studentů si dokáže zařídit pobyt sama. Studenti také mají přímou možnost ovlivňovat dění na fakultách a univerzitách. Možná ji ne vždy a všude důsledně využívají, ale obvykle tvoří minimálně třetinu členů akademických senátů (členové senátů jsou voleni) a to už je dost velká síla. Často se nám zdá, že se studenti o dění na fakultách příliš nezajímají, pokud se jich něco nedotkne přímo. Možná je to dobře, protože by se asi skutečně měli věnovat především studiu, ale pokud se stane něco, co se dotkne většiny z nich, dokáží se ozvat velmi spontánně a velmi důrazně.

Zákon o vysokých školách není dokonalý, již mnohokrát jsme na to upozorňovali. Vznikl jako kompromis ze dvou původních verzí a je to na něm znát. Ale nemyslím si, že je to "zásluha" vysokoškolské funkcionářské loby. Nevím, jaké má pan Fencl zkušenosti s naším veřejným vysokých školstvím, nevím, z čeho usuzuje, že "nemalé toky peněz v nich (tedy ve vysokých školách) mizí jakoby v nádobě bez dna". Veřejné vysoké školy mají ze zákona řadu povinností, např. rozpočet musí být vždy sestaven jako vyrovnaný, projednává jej správní rada, kterou jmenuje ministr školství a ve které jsou kromě zástupců MŠMT obvykle také poslanci a představitelé státní správy, samosprávy, významných podniků. Rozpočet schvaluje akademický senát. Každá veřejná vysoká škola také musí každoročně zveřejnit Zprávu o hospodaření, která opět podléhá projednání ve správní radě, schvaluje ji akademický senát vysoké školy a musí být veřejně přístupná. Kontrolních mechanismů je tedy celkem dost. Není to tedy tak, že bychom mohli hospodařit zcela bez kontroly. Jistě se i přesto může stát, že NKÚ při kontrole upozorní na případy, ve kterých škola nepostupovala podle jeho názoru zcela správně. K tomu kontrola slouží.

Na kvalitu výuky dohlíží Akreditační komise, kterou na návrh ministra školství jmenuje vláda. Jde o nezávislý orgán, který posuzuje studijní programy, doporučuje, zda vysoká škola má mít právo konat habilitační řízení. Některé vysoké školy také zcela dobrovolně podstoupili evaluaci zahraničními odbornými komisemi. Univerzita Palackého se podrobila komplexnímu auditu (včetně hodnocení vzdělávací činnosti) prováděnému v několika fázích týmem auditorů Stálého výboru Asociace evropských univerzit (CRE) a kontrole realizace jejich závěrečných doporučení. Naše lékařská fakulta prošla hodnocením v USA, na jehož základě byla zařazena do programu "U.S. Federal Family Education Loan (FFEL) Program", což ji opravňuje hospodařit s prostředky, které vláda USA poskytuje studentům jako půjčku na studium. Kromě toho studijní program stomatologie prošel úspěšně evaluací seskupení DENTED založeného Komisariátem Evropské unie pro vzdělávání a kulturu. Probíhají i vnitřní hodnocení, včetně hodnocení učitelů studenty.

Nechtěla bych, aby text působil jen jako výčet bodů ze zákona nebo ze statutu vysoké školy, ale domnívám se, že je třeba připomenout některá základní fakta.

Při projednávání návrhu státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně prakticky nikdo nezpochybnil, že veřejné vysoké školy dlouhodobě trpí podfinacováním. Tato vláda navíc ve svém programovém prohlášení uváděla, že v kapitole školství bude postupně navyšovat prostředky tak, aby bylo dosaženo 6% HDP. To se bohužel nepodařilo. V České republice je to zatím skutečně tak, že veřejné vysoké školy jsou z největší části závislé na státní dotaci. Ale není to tak, že bychom jen čekali s nastavenou rukou! I my získáváme prostředky např. tím, že pořádáme různé placené kursy, vyučujeme zahraniční studenty v angličtině (např. na lékařských fakultách), spolupracujeme s některými podniky, ale zatím není tolik prosperujících firem, které by měly zájem o naše výsledky našeho know-how. Podobně jako Akademie věd získáváme peníze z grantů, ale i zde jde v dost velké míře o peníze ze státního rozpočtu, i když se stále více pokoušíme více či méně úspěšně získávat granty zahraniční. Ovšem i AV ČR má samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu, ze kterého kryje svůj základní provoz.

Nepůsobí nám žádné potěšení, že jsme museli v letošním roce sáhnout k akcím, které je možné označit jako nátlakové. Pořád se nám zdálo, že se to pro akademické obce nějak nehodí. Ale teď už je celkem jasné, že pokud bychom se důrazněji neozvali, ony dvě miliardy Kč by se v upraveném návrhu rozpočtu neobjevily. Připomínám, že slíbené dvě miliardy korun se z návrhu rozpočtu "ztratily" v průběhu prázdnin, tedy daleko dříve, než došlo k brutálnímu teroristickému útoku na civilní cíle v USA. Ona úprava rozpočtu neměla v té době naprosto nic společného s tím, že by bylo třeba najít dodatečné zdroje na posílení bezpečnosti našeho státu. Důrazně proto odmítám, že "neomaleně stupňujeme další a další finanční požadavky"!

Myslím si, že by asi dnes nebylo vhodné se vracet k tomu, že by si docenti brali dcery velkouzenářů jen proto, aby byli finančně nezávislí na své vysoké škole. Na druhé straně to asi dost často funguje tak, že alespoň jeden člen rodiny musí mít zaměstnání, ze kterého je možné základní potřeby pokrýt. Nevím, proč by mělo být vrcholem nevkusu, když poukazujeme na to, že nemůžeme dostatečně zaplatit naše vysokoškolské učitele! Skutečně si stanovujeme vlastní mzdové předpisy, ale protože hlavním zdrojem našich rozpočtů je státní dotace, můžeme dát na platy jen tolik, abychom současně mohli hradit základní provoz školy, zajistit alespoň přiměřené vybavení poslucháren, laboratoří, knihoven atd. Ale o tom jsme už často mluvili a psali.

Příprava nového modelu financování veřejných vysokých škol již probíhá. Obě reprezentace vysokých škol, tedy Rada vysokých škol a Česká konference rektorů na něm společně pracují. Vadí nám již delší dobu, že se hledají jen krátkodobá řešení. Ale je to opravdu jen náš úkol? Také diskuse o školném probíhá. Ovšem samo zavedení školného by financování veřejných vysokých škol nevyřešilo.

Musím říct, že mne tento způsob debat vůbec netěší. Ale pořád ještě věřím, že dokážeme přejít k věcné diskusi, ze které by mohly vzejít návrhy, jak postupovat v dalších letech. Nepochybně se shodneme, že zejména pro Českou republiku je velmi důležité, aby měla dost kvalitně vzdělaných lidí. Uvádí se, že by 50% devatenáctileté populace mělo mít možnost projít systémem terciárního vzdělávání. K tomu je třeba zcela jistě provést ještě řadu změn, posílit počet možností v bakalářských studijních programech, zvážit, jak se do tohoto systému kromě vysokých škol zapojí vyšší odborné školy. Spektrum veřejných a státních vysokých škol již doplňují také soukromé vysoké školy. Postupně se rozšíří možnosti celoživotního vzdělávání. To všechno jsou problémy, kterým bychom se věnovali daleko raději než nekonečným a často nedůstojným každoročním debatám o financování.