Tahanice o dvě miliardy pro vysoké školství je možné považovat za jeden z kanadských žertíků Eduarda Zemana. Anekdota o něm a jeho náměstkovi na toto téma kolovala od léta. Ví se, že je mistrem taktiky. Asi se před volbami se rozhodl změnit imidž "nejméně nápadného ministra" za tvrdě upřímného politika. Při každém sdělení vysokým školám mívá teď káravě zdvižený ukazovák: Copak nejste dospělí? Copak nevíte, že jako veřejnoprávní instituce už nepatříte mně ani státu? Starejte se víc o sebe neschovávejte se pod moje ministerské sukně. Naznačuje, že ví o mnoha nepořádcích ve financích universit... Ty hry připomínají hrátky kocoura s myší. Nepřekvapuje, že se to tak líbí premiérovi a že při tom s chutí asistuje. Vyhradil si prý právo na pointu této divadelní zápletky.

Vychází najevo, že na potíže si vysokoškolská lobby zadělala sama. Žádný "big- manager" seriózní firmy znalý poměrů v Česku by neudělal tak dobrodružné a populistické rozhodnutí, jakým bylo přijetí tisíců studentů bez finančního pokrytí. V sektoru nižšího školství by to žádného šéfíka nenapadlo, a kdyby, přišel by o židli vzápětí. Ředitelé tam lépe znají předpisy i úřednické rituály. Kontrolními mechanismy a sankcemi český stát na vysoké školy už ale nedosáhne, jen nepřímo. Nemalé toky peněz v nich proto mizí často jakoby v nádobě bez dna. Přitom se stačí podívat k sousedům, aby bylo patrné, že český teprve tři roky platný zákon o vysokých školách je plný nedomyšleností a chytračení. Vždyť hlavně vysokoškolská funkcionářská lobby si jej ušila na míru.

Na rozdíl od něho jsou kompetence státu k vysokým školám v evropských normách vyjádřeny jednoznačně - bez možnosti vytáček: V Německu se " předpokládá rozsáhlý dozor " vysokého školství. V Rakousku "university jsou oprávněny v rámci zákonů a nařízení zabezpečovat své záležitosti vlastními orgány a bez nařízení odjinud", ale podléhají kontrole členů universitního kuratoria a dozorující orgán Spolku je podřízen kontrole ministra a Účetního dvora. Zákony Německa, Rakouska, ale i Francie a dalších států kladou důraz na kvalitu práce vysokých škol. Uplatňují při vnější kontrole právo "vydávat směrnice pro evaluaci ve výuce a výzkumu přesahující university" , " realizovat plány rozvoje přesahující universitu " a "provádět obecnou koordinaci universit při plnění jejich úkolů ve vědě a výzkumu" aj. Legislativní výčty profesí a čísla pro personální obsazování institucí dozírajících na vysoké školství umožňují ve státech EU zřizovat národní meziministerské, nadrezortní a naduniversitní "rady" , "sbory" nebo " komise" regulující vysoké školství. Vliv státu v orgánech je zajištěn rotací, skladbou a jmenováním funkcionářů ( např. kvestora) a zástupců z nezávislého profesního prostředí nebo z grémií resortů přímo ministrem nebo vládou.

Vysoké školy v ČR mají zatím snahu chovat se jako postkomunistické státní příspěvkové organizace používat pohádkovou formuli beránku, otřes se, když jim dojdou peníze. Tím zázračným beránkem je stát. Je to filosofie otesánků za pecí, podivný časoprostor k výmluvám, k zaměňování příčin a následků, k překrucování souvislostí. Ministr školství nyní přešel do útoku a tvrdí, že je to stav , který většině vysokých škol vyhovuje. Asi ví, o čem hovoří.

Nejvyšší funkcionář pražské university v srpnu tvrdil, že "zatím uvažují, jak to udělat", aby správně investovali svoje peníze, ale o měsíc později mluvil o demisi. Koncem října rektorka olomoucké university přiznala, že i další důležitá věc týkající se financování - školné je v hlavách vysokoškolských hodnostářů " zatím ve stádiu úvah" a popřela i další obvinění. Je zřejmé, že audity NKÚ na vysokých školách nebudou stačit. Při komplexní analýze potíží vysokého školství bude nutné začít opět od nuly a vyjít z rozhodnutí mnohem dávnějšího data. Např. od zbrklého zakládání nových regionálních universit před deseti lety. Tenkrát byla neodpovědně odmítnuta zdůvodněná varování přicházející do ČR až ze zámoří od na tamních vysokých školách vysoce etablovaných a zkušených krajanů. Psal o tom i tehdejší český denní tisk, stačilo by jím zalistovat. Dodnes se nikomu ale nechce začít důsledně rozplétat zamotané klubko starých a nových omylů ani ukázat prstem na viníky. Léta se raději proto vytlouká klín klínem a jde se z provizória do provizória, přijímají se krátkodobá řešení. Pocit výlučnosti, nezranitelnosti a možná i másla na hlavě, semkl bossy vysokého školství do jednoho houfu. Přece teď nenavrhnou koncepční změny ve financování, které je rozdělí, znesváří a oslabí ?

Vrcholem nevkusu jsou pokrytecké slzy a vzlyky akademických kruhů nad nízkou úrovní jejich platů. To je ale obecný trend i jinde. Kdo by si tu nezafňukal. Každá uklízečka už ale ví , že zaměstnanci universit nejsou státními zaměstnanci a že výši finančních požitků upravuje vysoké školství svými vlastními předpisy. Kumulace funkcí, docentské a profesorské mnohoobročnictví má už dlouho zelenou. Je jako pevnost v pevnosti. Má-li být někdo milostivě do ní vpuštěn, musí dlouho sekat latinu a vystát si pokorně dlouhou frontu a fortnou projít v předklonu. Akademická demokracie zde jednoduše končí. Asistentům a doktorandům se dělení na pány a kmány dávno nelíbí. Proto to ti mladší a často i ti postarší často nakonec zabalí. Pšenka ve vysokém školství kvete jen někomu.

Nikoho zde ani nenapadne podívat se za česká humna. Co kdyby tam náhodou uviděli špičkové vysokoškolské učitele-badatele, kteří působí na katedrách řady evropských ( i amerických) vysokých škol bez nároku na mzdu a jsou vděční universitě jen za to , že jim propůjčila místnosti, laboratoře a poskytla skromné, jindy trochu štědřejší příspěvky na rozjezd, režii a nejnutnější spolupracovníky. Podle jejich skutečného a doložitelného věhlasu! Nemělo by to být ani zde novum. Podmínky tu bývaly kdysi ještě drsnější. Vzpomínám, jak můj slavný zesnulý učitel a přítel jednou vtipkoval, že když začínal dávno před válkou jako soukromý docent na Universitě Karlově - také bez nároku na plat- musel se oženit s dcerou bohatého uzenáře. Sám dokázal neúnavně bádat a psát celý život i v nejextrémnějších podmínkách kriminálu. Dnes to tu ale většinou vypadá, že výzkumné university neexistují, že katedry nedokážou vyžít z grantů. Proč, když v ústavech Akademie věd to funguje? Vysoké školy zaměřené "jen" na vyučování ( a vědu dost často spíše předstírající, aby se neřeklo) v dnešní globální konkurenci nemohou být nikdy brány opravdu úplně vážně jako skutečné university. Kolik zde asi máme takových kvazi-universit a kvazi-kateder, to zatím nikdo přesně nespočítal. Jednoduše zase chybí dostupná kontrola- tentokrát jakosti práce. Ta je v plenkách na ojedinělých vysokých školách. Pokud si vysokoškolští kantoři vegetují na vysoké škole tak, že si jen učí, není to ani s nimi, ani s jejich "učilišti" a "ústavy" v pořádku.

V záplavě článků "bojujících" za dvě miliardy média v posledních měsících dávala většinou přednost přehlednému a matoucímu zjednodušování před nezávislým a kritickým hledání pravdy o skutečných poměrech na vysokých školách. Zdá se, že opět propaseme příležitost podívat se na našim ctihodným a nedotknutelným vašnostům na zoubky a vidět je bez brýlí mámení. Jen ojedinělé texty už dříve nebo nedávno vzniklé ( vždy mimo zájmovou mocenskou lóži vysokoškolských hodnostářů) přece jen naznačily některé hlubší příčiny současného marasmu. Je proto záhada, proč si platí ministerstvo odborné útvary pro vysoké školství, když jeho lidi v klíčových sporech mlčí jako ryby a neuvádějí různá tvrzení svých vysoce akademicky postavených kolegů na pravou míru od samého začátku. Je ovšem snazší tiše sedět na dvou židlích zároveň a čekat, až se bouře přeženou. V takových sporech to "jen" ministr se svojí mluvčí sotva ustojí. Dětinské je z druhého břehu povykovat naučené fráze a šperkovat je v refrénu nadávkami "podraz" či " nesplněné sliby". Jeden ze současných stínových ministrů ( taky pan docent) opatrně a neadresně až po několika měsících napsal, že "katastrofické popisy vysokého školství nejsou argumentovány , ani nenabízejí žádná východiska ze situace". Sám se o to nepokusil ani náznakem.

Z vysokého školství se znovu stává politicky výbušný problém. Je to v týdnech, kdy český stát řeší tíže odhadnutelná - bezpečnostní , specificky válečná rizika a hledá i dodatečné finanční zdroje. Klíčoví bossové-lobbisté z vysokých škol si ale změněnou situaci moc nepřipouštějí. Dál žijí ve svých věžích ze slonoviny a pokračují v nátlakových kampaních a ve vyhrožování vládě. Stupňují zcela neomaleně další a další finanční požadavky. Ani jednoho z těchto vlivových funkcionářů zatím nepadlo, že je už nejvyšší čas šlápnout na brzdu a začít pořádně zametat před vlastním prahem.

Na universitách jsou mnozí, kteří mají na věci jiný názor. Neměli by dostat příležitost? Bylo by na čase, aby otevřeně a veřejně promluvili do vlastních řad. Možná, že nejprve by zahájili ústup z této podivné bitvy a analyzovali vlastní mentální a systémové chyby. Znají je moc dobře. Bylo by to čestné přiznat ještě bez ztráty tváře. Zdá se , že ale namísto sebereflexe dojde v nejméně vhodné době k dalšímu vydírání, stupňování napětí, emocím a pouličním průvodům. Možná budeme po listopadu 1989 znovu svědky účelové politické radikalizace desorientovaného a snadno manipulovatelného vysokoškolského studentstva. Už budeme chytřejší. Snáze poznáme, v čí zájmu to ve skutečnosti bude a komu to má posloužit.

Dvě chybějící miliardy Eduard Zeman na vysoké školství dostane. Není zdaleka takový problém, jak jím straší od léta. Zase se chýlí ke konci jedno kýčovité představení všedního politického dne. Splnilo účel. Obrazovky a noviny byly dlouho a opakovaně plné stále stejných jmen.. Volební kampaň začala . Účel světí prostředky. V tom se obě strany sporu příliš neliší. A nejméně jeden z ctihodných vašnostovů-hodnostářů , zdá se, myslí víc než na vědu na ještě vyšší důstojenství a úřady.