Protesty v ulicích, které hrozily kulkou, nahradily "likes" hrozící nanejvýš hemoroidy

Diagnóza dvacetiletých: normalizovaní, sociálně mrtví lidé

3. 5. 2015 / Bohumil Kartous

Je symbolické připomínat si tuto skutečnost u příležitosti 1. máje, Svátku práce, který odkazuje k obětem těch, kdo se nebáli jít do ulic, aby udělali svět sociálně spravedlivější. Dnes se v tento den scházejí zejména důchodci, trpící sentimentem po časech, které se nepovedly, které ale neodmyslitelně patří k jejich životům a od nichž se někteří z nich prostě nedokáží emancipovat. Pak se ještě sejde pár extremistických zoufalců, aby světu demonstrovali svou nenávist a frustraci nad tím, že je tento svět nepřijal. Proti nim vyrazí zhruba stejně početná skupinka těch, kteří vytvářejí jakýsi skanzen sociální revoluce, subkulturu, kterou "intelektuálové" dneška zařadí bez ladu a skladu do panoptika nejrůznějších sociálních aberací, jako se to dělá s celebritami ve voskových muzeích. 

Na vysokých školách je v tu dobu ticho. Velká část studentů vyspává opičku, protože noc před tím strávili na nějaké bezduché akci u ohníčku. Mnohem větší část z nich totiž slaví pálení čarodějnic, novodobý lidový zvyk, který postrádá jakýkoliv přesah. Studentský majáles, kdysi příležitost radikálně se postavit proti establishmentu a vytáhnout na světlo světa intelektuálně progresivní vize, se stal jen další marketingovou příležitostí podobnou průmyslově organizovaným hudebním festivalům, na nichž se musíte vzdát velká části své osobní svobody, stanete se ovcí ve velkém zábavním koncentráku, kam si dokonce nesmíte vzít ani vlastní vodu. Většina přítomných se nad tím ani nepozastaví, přišli se přece bavit a kdyby je někdo nahnal do kouta, přikázal jim, aby se svlékli do naha a ostříhal jim vlasy, pravděpodobně by to považvali za součást zábavního programu. Obávám se, že sympatická snaha zvrátit tento trend se prostě v současné atmosféře nemůže zdařit. Skutečnost, že v roce 1965 byl králem Majálesu zvolen Allen Ginsberg, už dnešním studentům mimo mezinárodní studia na Fakultě sociálních věd UK příliš neříká. Pro většinu současných studentů je Ginsberg nutně nepochopitelná postava, nejspíše i společenský nepřítel.

Generace vychovávaná rodiči, kteří prošli socialistickou normalizací, má v hlavách přirozeně naděláno na celoživotní ignoranci. Jejich smůlou je, že druhá vlna normalizace v duchu pěstování radostného kapitalismu s výhledem na světlé zítřky je postihla v době, kdy si člověk vytváří svůj postoj ke společnosti, tedy i empatii, solidaritu a potřebu zachování a rozvoje společenské svobody. Normalizovaní lidé prostě neumějí být svobodní, ani když tvrdí, že svobodní jsou. Ani když svým dětem tvrdí, že žijí ve svobodné společnosti, nedokáží jim dát víc než to, čím sami jsou. Jejich hodnoty se velmi výrazně odrážejí v konformitě jejich dětí a v jejich touze najít si své místo ve společnosti, koexistovat, nikoliv se snažit ji osvobodit od vlivu svých hodnotově zdegenerovaných rodičů. Byť se to přímo nabízí, žádná vzpoura se neděje. České děti disciplinovaně následují maloměšťáctví předchozí generace.

Sociolog Ralf Dahrendorf usuzuje, že transformace společnosti probíhá ve třech fázích. Ta občanská, která je v podstatě založena na institucionální proměně společnosti, může být uskutečněna během měsíců. Ta ekonomická, v níž se mění vztahy založené na hospodářské výměně, v řádu let. Ta hodnotová, v níž se mění vnitřní nastavení společnosti, uznávané a proponované hodnoty, v řádu desítek let. Dahrendorf mluví dokonce o šedesáti letech, což je v podstatě třígenerační období. Jenže co se stane, když se ani občanská, ani ekonomická fáze nezdaří? Jaké budou následky? Zřetelně to můžeme posoudit už dnes: máme tu další silně normalizovanou generaci, která je sociálně stejně impotentní jako ty předchozí. 

Internet mnohé usnadnil. Jeho velká síla spočívá v možnosti sdílet ideje, sdružovat se okolo nich, organizovat společné akce. Zároveň se ale ukazuje, že ve společnostech, v nichž neexistuje silná vnitřní potřeba, zůstává tento potenciál nevyužit. Ba co víc, internet může dokonce vyvářet iluzorní představu, že se "cosi" děje", i když se vlastně neděje nic. Mnozí uživatelé sociálních sítí jsou nominálními revolucionáři své doby, když se přidávají k desítkám výzev a petic, jež zdánlivě požadují změnu, progres. Problém spočívá v jejich impotenci, v tom, že se dějí pouze virtuálně, nemají žádný reálný vliv. Můžete se podílet na všech takových výzvách a přitom nehnout zadkem a neriskovat ani sebemenší újmu (kromě obezity a hemoroidů). Internet, mimo jiné, vytvořil geniální placebo a prostředek jak dojít k závěru, že občanská aktivita nemá smysl, protože nezpůsobuje žádnou změnu.

Problém spočívá v tom, že lidé, kteří si navykli konformitě v mládí, pravděpodobně nebudou schopni vzepřít se tomuto habitu v pozdějších etapách svého života. V okamžiku, kdy se společnost dostane do kritické situace z hlediska ohrožení základních lidských práv a svobod, budou tito lidé usilovat o to, aby si zajistili co možná nejpohodlnější existenci sami pro sebe. Společenské hodnoty jim budou ukradené, protože pro ně nikdy skutečnou hodnotu nepředstavovaly. Bodem obratu v tomto procesu může být jedině okamžik, kdy už není možné zachovat a udržovat vlastní existenci, jenže to už bude pozdě. V tom okamžiku už bude možné pouze konstatovat, že smrt, sociální smrt, nastala dlouho před tím.

Vytisknout