Být dezorientovaný není těžké, v tomto ohledu to máme těžší než předchozí generace

Skutečně jsou dvacetiletí "normalizovaní, sociálně mrtví lidé"?

21. 5. 2015

Před nedávnem se na Britských listech objevil štkavý článek pojednávající o mladé generaci. Po prvním přečtení jsem ho považovala za nehodný reakce. Považovala jsem to celé za poblouzněný výkřik, který nebudou lidé brát vážně. S velkým překvapením jsem však včera zjistila, že článek je jedním z nejčtenějším textů a to dokonce za celý měsíc. To se nejspíš stalo i díky facebooku, kdy v průměru každý desátý čtenář text sdílel.

Diskuze pod texty Britských listů nejsou možné a tak si můžu jen domýšlet důvody ke sdílení tohoto hanopisu. Samozřejmě, je zde možnost, že obliba článku vzešla z absurdity celého textu a lidé ho sdílejí pro pobavení svých přátel. Bohužel druhá varianta, že ho sdílejí z důvodů souhlasu s obsahem je pro mne alarmující.

Ráda bych vyzdvihla text pana Pavla Gajdošíka, který jako jediný reagoval ve prospěch mladé generace. V nedávné době jsem četla několik komplexnějších článků, které nejsou pouhým odsudkem, ale snaží se tuto tématiku pojmout objektivněji, neboť jak se říká, skutečnost je vždy složitější... Současnost je vždy těžké pojmout tak, aby se člověk neuchyloval k popisu své zkušenosti. Na tomto místě bych ale přeci jen použila metodiku práce Bohumila Kartouse a popsala svůj osobní názor a své pocity z mé generace.

Na začátek je třeba zdůraznit, že okruh lidí mezi kterými se pohybuji je dán tím, že studuji na vysoké škole. Většina známých ještě studuje, nesplácí hypotéku, ani nemají děti.

Na rozdíl od pana Bohumila Kartouse kolem sebe cítím spoustu pozitivní iniciativy a velký zájem o dění nejen u nás, ale i ve světě. To, že facebook neumožňuje označit něco jako, že se nám to nelíbí, rozhodně neznamená, že se vším souhlasíme.

Dále se ve svém textu zmiňuje, že jdeme po vyšlapaných cestách. Tomu nerozumím. Do roku 1989 byla cesta životem jasná, škola, svatba, děti, byt. Dnes nám však současnost umožňuje tolik možností, že se v nich není těžké ztratit. Dokonce bych řekla, že v tomto ohledu to máme těžší než generace před námi. Máme tolik možností, že musíme těžce hledat v sobě samých a ne v okolí.

Já osobně jsem po střední škole zkoušela čtyři obory než jsem nalezla klid a chuť zakotvit v tom, co nakonec dělám. Myslím, že tuto zodpovědnost za nás samé si uvědomujeme a tak to snad může pro pana Kartouse působit jako sobecké jednání. Věřím však, že až se naše generace nalezne názorově, bude to o to cennější, protože cesta je to trnitá.

Nerada se dopouštím generalizací. V tomto případě mluvím jen o výseku lidí, které jsem měla možnost potkat. Přesto bych ráda sama za sebe vyjádřila víru, že naše generace nebude normalizovaná. Zároveň věřím, že až dojde ke generační výměně, naše společnost bude zase o krok blíž k uzdravení. Raději budu zklamaná v budoucnu, než abych čekala na sebenaplňující předpověď Bohumila Kartouse.

Vytisknout