Agresivita a křik pražské kavárny jsou politováníhodné

Radikalizuje se česká společnost?

21. 5. 2015 / Milan Mundier

„Perličky“ ze dna

Pokud režisér Jan Hřebejk označuje voliče současného prezidenta za „hnědá a rudá prasata“, je to projev agrese podněcující k nenávisti. Ještě nevkusnější je seznam údajných služebníků Kremlu, který nedávno sestavila Sabina Slonková. Takovýmito „černými listinami“ se přece v minulosti oháněli především čelní komunističtí představitelé či nechvalně proslulý americký senátor Joseph McCarthy. A skutečnou „perličkou“ jsou také výroky, jimiž nás pravidelně zásobuje europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina (na rozdíl od něj určitě nemám pocit, že bychom byli ve válce s Ruskem). Až by se chtělo říci, že zatímco politické režimy se mění, rétorika zůstává.

Doba je zlá a lidé mají vztek. A jsou-li pak denně masírováni bludy několika mediálně zdatných „výtečníků“, které k nenávisti přímo nabádají, stanou se agresivními. Nejsou schopni diskutovat, řeč nahrazují křikem a slova řevem. Někteří pak dokonce zajdou tak daleko, že metají vejci po politicích, které nemají rádi. A když jsou pak týmiž politiky vyzváni, aby se s nimi podělili o svůj názor, zbaběle utečou.

Nediskutovat, ale křičet a urážet

Takže jak to dnes funguje? Sympatizanti levice jsou označováni za komunisty, sympatizanti pravice za vykořisťovatele, odpůrci církevních restitucí za závistivce. Dovolí-li si někdo zapochybovat o správnosti americké zahraniční politiky, je okamžitě označen za ruského agenta. Běda těm, co mají na něco jiný názor! To jsou nepřátelé, které je třeba onálepkovat, ponížit a umlčet. Předhodit je krvelačnému davu, který nechce přemýšlet a diskutovat. Chce pouze lynčovat.

Kdo má na tomto zájem? Vládnoucí elity. Když je společnost rozdělena, je slabá. Není silnou opozicí vůči politickému establishmentu. Lze ji snáze zastrašovat, lze jí snáze manipulovat. Toto ostatně věděli už notoricky známí diktátoři (Adolf Hitler, Benito Mussolini), kteří neváhali zavléci svůj národ do strašlivé války. A protože byl národ vystrašený, rozhněvaný a zaslepený nenávistí, šel poslušně jako ovce na porážku.

Jen pro silné nátury

Když poslouchám výroky některých našich politiků a intelektuálů, běhá mi mráz po zádech. Jak může renomovaná socioložka Jiřina Šiklová říci, že je lepší se mýlit se Spojenými státy než mít pravdu s Putinem? Když jsme se naposledy mýlili se Spojenými státy, mělo to za následek vleklou válku v Íráku a vznik Islámského státu. Jak může Miroslav Kalousek, kdysi „nejlepší ministr financí“, tvrdit, že by se měly dodávat zbraně na Ukrajinu? Jak se může ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová vyjadřovat o lidech, kteří se ocitli v hmotné nouzi takovým způsobem, jakým se o nich vyjadřuje (podle ní by se jim mělo zmrazit životní a existenční minimum, aby si zvykli pracovat)?

Už teď se upřímně děsím dalších prezidentských voleb. Před dvěma lety se příznivci Miloše a Karla mezi sebou málem pobili. A jestli teď bude na prezidenta kandidovat pan profesor Tomáš Halík, jehož některé výroky (zejména ty na adresu odpůrců církevních restitucí) jsou také – jemně řečeno – za hranou, pak se máme opravdu na co těšit.

Nezbývá než doufat, že lidé vezmou rozum do hrsti, přestanou bojovat mezi sebou a začnou táhnout za jeden provaz (což ještě nedávno uměli). Jinak to s naší krásnou zemičkou nedopadne nejlépe. A smát se bude pouze těch pár vyvolených nahoře.

Vytisknout