Bez učitelů, kteří chtějí, nemůže proběhnout žádá změna

Kritika inkluze je iracionální

26. 4. 2015 / Bohumil Kartous

Zde je přehled nejčastějších argumentů, které hájí současný status quo vzdělávacího systému a domnívají se, že není třeba nic měnit, protože změna je nereálná, nevýhodná a povede dokonce ke škodám. 

Nesmí se říkat, že je 80 % učitelů pro segregované vzdělávání, je to urážka. Jana Straková z PedF UK zjistila v rámci svého výzkumu, že 80 % českých učitelů je pro to, aby byly děti vzdělávány odděleně, tedy pro zachování status quo. Je to aktuální výzkum a není důvod mu nevěřit. Zveřejnění tohoto výsledku je ale v očích některých lidí, zejména samotných učitelů, urážkou. Když označíte tvrzení, že některé děti, které musejí učitelé ve školách vzdělávat, se chovají jako "poloopice" za rasistické, protože nepřímo, v rámci diskutovaného kontextu, poukazuje k romskému etniku, jde o "nezodpovědné zahrávání si se slovem rasismus".

Lépe to nejde, třicet let to děláme a víme, že to prostě lépe nejde a ti, kdo tvrdí opak, o tom nic nevědí. To není pravda. Školy jako ZŠ Poběžovice, ZŠ Trmice, MŠ a ZŠ Deblín, ZŠ T. G. Masaryka v Náchodě a další dokazují, že to možné je a že to nese předpokládané plody, tedy vyšší a hlubší vzdělání těm, kdo by ho na praktických školách nezískali. Je to možné zejména díky osobnosti ředitele či ředitelky a díky tomu, že tamní učitelé chtějí. Pan Foist, ředitel ZŠ Poběžovice, dokonce říká, že se situace mění a že i učitelé na jiných školách, na nichž je seznamuje s jeho přístupem ke vzdělávání, se začínají aktivně zajímat. Paní Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice, má opačnou zkušenost. Na veřejném slyšení v Senátu se setkala s tím, že jí, ředitelce, která inkluzivní vzdělávání realizuje v praxi, tvrdili oponenti, že to není možné. Tento argument často zaznívá od učitelů (speciálních i běžných), jejichž společným rysem je, že se na rozdíl od výše uvedených škol o inkluzi nepokusili.

Česká republika dělá všechno správně, podívejte se, v rozsudku D. H. se píše, že na rozdíl od jiných tu nemáme negramotné. Argument, že zajišťujeme i romské populaci tzv. "gramotnost" (byť to slovo je samo o sobě sporné, to není kvalita, ale škála), slouží "kritikům kritiky" k tomu, aby kritiku odmítli jako irelevantní. Je to pseudoargument. Rozsudek D. H. je kritikou toho, že dětem, které by mohly svou gramotnost (vzdělanost) rozvinout mnohem více, je poskytována možnost získat pouze základní gramotnost. Považovat v roce 2015 za ospravedlňující to, že řada romských dětí umí alespoň trochu číst, alespoň trochu psát a alespoň trochu počítat by bylo ambiciózní v 19. století.

Dětem bylo doporučeno zařazení do praktické či speciální školy na základě objektivních testů. To je velmi pochybný argument, naposledy ho vznesl zástupce ombudsmanky, někdejší sociálně demokratický poslanec Stanislav Křeček. Jan Širůček, vědec z Fakulty sociálních studií MU, zveřejnil svou analýzu, z níž vyplývá, že současná diagnostika je zaměřena pouze na aktuální stav dítěte v okamžiku testování a nezohledňuje ani etnické, ani kulturní odlišnosti. Nesleduje, do jaké míry je dítě schopné se ve vzdělávacím systému adaptovat. Jinými slovy, zanedbané dítě, které by bylo potenciálně adaptabilní na vzdělávání v běžné škole, dostává podle současné diagnostiky doporučení ke vzdělávání ve škole praktické. To je ale právě příčina toho, že řada dětí je ve vzdělávání omezována chybně. Je to stejně absurdní, jako kdyby vás někdo po roce na lůžku někdo postavil na start se zdravým člověkem, změřil vám v tomto stavu, jak rychle zaběhnete 100 metrů a usoudil podle toho, že nejste schopen zaběhnout lepší než podprůměrný čas a zařadil vás mezi handicapované.

Je to umělá kauza, proč nepodávají žaloby další Romové? Někteří lidé, kteří se diví, proč Romové hromadně nepodávají žaloby u Evropského soudu pro lidská práva, ani u soudů českých, si neuvědomují, jak expertně náročné a jak drahé je takovou žalobu vytvořit a podat. Drtivá většina Romů, zejména těch, kteří dosáhli pouze omezeného vzdělávání, toho samozřejmě není schopna, stejně jako toho není schopna většina obyvatel ČR, byť mnohem lépe vzdělaných. Jde o argument ad absurdum, contradictio in adjecto, které požaduje, aby "němí křičeli".

Jsou to výmysly, nikdo si na nic nestěžuje. Na kulatém stole pořádaném OSF a skandinávskými ambasádami sdělovala paní Magdaléna Karvayová svůj osobní příběh. Do školy se těšila, protože jí doma říkali, že ona bude ta, která díky škole prolomí sociální status rodiny. Když přišla do školy, spolužáci jí nadávali do tlustých cikánek a že tam nemá co dělat. Miloš Zeman má minimálně v jedné věci pravdu, děti jsou kruté a učitelé to často neumějí zvládat, protože je nikdo nenaučil, jak to dělat. Zažila dlouhodobou, ostudnou šikanu, spolužáci jí například násilím strčili hlavu do záchodu. Když to šla říct učitelům, s chápajícím pohledem jí řekli "no jo, Karvayová, to si zase přijde tatínek stěžovat". Její otec váhal, zda raději nemá dceru přepsat na praktickou školu, kde ji nikdo šikanovat nebude. Právě proto řada romských rodičů raději rezignuje na vzdělání a nechají se přesvědčit, že jejich dětem bude v praktické škole "lépe". Otec paní Karvayové to nakonec neudělal, místo toho ji přehlásil na soukromou školu. Paní Karvayová je dnes absolventkou vysoké školy. Kdyby skončila na škole praktické, mohla by mít dokončen reálně pouze učební obor. Stejně jako v případě podávání žalob na stát je licoměrné poukazovat na to, že si z velké části nevzdělaná romská populace nestěžuje. Pochopitelně. Na to, abyste znali svá práva a uměli je účinně obhajovat, potřebujete v prvé řadě vzdělání.

Je to nepodstatné, měli bychom se zabývat důležitějšími věcmi. Odhlédněme od prostého faktu, že mluvíme o porušování ústavních práv, potvrzeném Evropským soudem pro lidská práva, a od toho, že kritici často koncept lidských práv odmítají. Jen na základě předpokládaného vlivu udržování stávající praxe na sociální vývoj v dalších desetiletích je to podle dostupných dat scestný názor. Vzdělávací systém tím, že některé děti zbytečně izoluje od možnosti dosáhnout kvalitnějšího vzdělávání, reprodukuje sociální vyloučení jednoduše tím, že těmto lidem nedává příležitost k tomu, aby byli na sociální vertikále mobilnější. Existují minimálně dva mezinárodně známé průzkumy, Chicago Longitudial Study a HighScope Perry Preschool Study, které ukazují, že standardní dostupnost vzdělávání, obzvláště předškolního, znamená pro děti ze sociálně slabého prostředí mnohem větší možnost budoucí úspěšné společenské existence. Nedávno zveřejněný průzkum provedený na toto téma v ČR prokázal dvě věci: zajistit romským dětem předškolní vzdělávání je klíčové a praktická škola výrazně snižuje možnost budoucího společenského uplatnění. Zkratkovité tvrzení, že "inkluze je drahá", je ekonomicky nesmyslné, protože ve skutečnosti je podle dostupných dat ekonomicky výhodná, a to vůbec nezohledňujeme přidanou hodnotu sociální a osobnostní. Podle stejné "ekonomické" úvahy bychom měli zrušit volby, jejich vstupní náklady jsou přece strašné...

Dojde ke zrušení škol, které se starají o žáky, jež do běžných škol integrovat nelze. To nikdo neplánuje, pro takovou obavu neexistuje racionální opodstatnění. Pochopitelně nelze všechny děti vzdělávat v běžných školách, některým to prostě jejich těžké pohybové, smyslové, mentální či kombinované postižení nedovoluje. Ministerstvo školství však nikdy nezveřejnilo záměr takové školy rušit. Jinou věcí je zrušení tzv. Rámcové vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením. Ze strany některých organizací skutečně zazněl požadavek tento program zrušit proto, že je aplikován na děti, které mentálně postižené nejsou. Je samozřejmě nutné diskutovat o tom, zda je možné tento program zrušit, nebo ne, každopádně je to zcela legitimní diskuse.

Do našeho vzdělávacího systému nám nemá nikdo co mluvit. To je omyl čistě z právního hlediska. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jsou pro ČR závazné. Kromě toho je tu samozřejmě etická dimenze: chceme-li být součástí evropského společenství, musíme být ochotni snést kritiku. Předpokládá se zároveň, že budeme kritiku také uplatňovat. To je zcela běžný jev, představa, že nás nikdo nemůže kritizovat, je maloměšťácky krátkozraká, lepší výraz mě nenapadá.

Inkluze je chiméra, kterou neziskový sektor vytváří za pomocí miliard korun. Toto nepodložené tvrzení veřejně přednesl Václav Klaus ml. Není jasné, co tím myslel, o jakých organizacích mluvil a jak došel k částce 40 mld. Václav Klaus ml. by měl svá slova vysvětlit a doložit. EDUin, který zastupuji, se tématu inkluze věnuje dlouhodobě tím, že dává prostor k diskusi a zveřejňování názorů proponentů i oponentů. Nemá na to žádné peníze a cílem není podporovat konkrétní agendu, cíem je zkusit ověřit, jaká cesta vzdělávání se jeví být nejlepší. Podle dostupných dat a zkušeností se ukazuje, že inkluze je prospěšná v podstatě ve všech ohledech: naplňuje rovnost v přístupu ke vzdělávání, pomáhá lidem ze spodních pater společnosti k lepší socializaci, snižuje budoucí náklady, odbourává společenské předsudky. Není důvod to skrývat, pokud budou podobně průkazné informace k tomu, že inkluze škodí, bude nutné je zveřejnit.

Neziskové organizace podporující inkluzivní vzdělávání šíří lži. Tohoto vážného obvinění se dopustila Asociace speciálních pedagogů ČR ve svém petičním prohlášení. Je odsouzeníhodné, že toto tvrzení zůstává naprosto obecné a na této úrovni není ničím víc než propagandistickým heslem. Stejně jako Václav Klaus ml., i Asociace speciálních pedagogů by měla toto tvrzení doložit. Bez jakékoliv evidence je to stejně odsouzeníhodné, jako kdybych tvrdil, že speciálním pedagogům nejde o nic jiného než o jejich vlastní existenci a proto rozšiřují lži.Narovnávání přístupu ke vzdělávání, zejména s ohledem na rodiny se sociálním handicapem, je součástí platných strategických dokumentů ministerstva školství. Představa, že jde o nějaký "spin" neziskových organizací s miliardami v zádech je fantasmagorická. Jde o oficiální vzdělávací politiku tohoto státu, což potvrzuje i nově přijatá novela školského zákona.

Je ale nutné uvědomit si, že ani sebelepší dokument či zákon nic nezmůže, pokud nebudou chtít učitelé a ředitelé ve školách. Na nich záleží především. Skutečnou snahu státu o prosazení inkluze můžeme tedy velmi dobře měřit naladěním pedagogů. S ohledem na to, jak je ministerstvo schopné postoje učitelů ovlivňovat, je důvod ke skepsi. 

Skepsi podporuje i ministr školství Marcel Chládek, který, se "statečností" jemu vlastní, podpořil ty, kdo se domnívají, že je vše v nejlepším pořádku. Chládek odmítl zprávu Amnesty International a tvrdí, že český vzdělávací systém není diskriminanční. Paradoxem je, že právě během jeho ministrování (zejména pod tlakem Evropské komise a nevládního sektoru a za velmi silného odporu samotného systému) se prokazatelně dějí legislativní procesy, jež mají teprve zajistit, aby takový nebyl, a to nemluvíme o praxi. Za povšimnutí stojí Chládkovo nekonkrétní očerňování organizací, které si údajně udělaly business z toho, že je "někdo někde diskriminován". Chládka můžeme přidat do dlouhé řady lidí, kteří se bez jakýchkoliv důkazů snaží potírat snahu o to zvýšit rovnost v přístupu ke vzdělávání v ČR. Tragikomické je, že zastává post ministra školství...

Vytisknout