Proč Rusko "musí" preventivně okupovat Pobaltí

30. 4. 2015

Mezi dokumenty zůstavenými nám v dědictví epochou krasodušských gorbačovovských ústupků Západu se nachází Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) podepsaná 19. listopadu 1990 v Paříži a vstoupivší v platnost až po rozpadu SSSR 9. listopadu roku 1992. Smlouva zavedla omezení jak celkového počtu zbraní a techniky států nacházejících v evropském operačním prostoru, tak jejich dislokace (omezila se možnost rozmístění vojsk a techniky v tzv. křídelních oblastech).

Už v jelcinských dobách byl podepsán (v květnu roku 1996) a vstoupil v platnost (15. května roku 1997) Dodatek k Záverečnému dokumentu první konference o přezkoumání CFE, známější coby Křídelní dokument, který se snažil adaptovat závazky stran na nové podmínky vzniklé po rozpadu SSSR a Organizace Varšavské smlouvy. V roce 1999 byla podepsána další úmluva o adaptaci CFE na nevé skutečnosti (po rozpadu SSSR a rozšíření NATO se rovnováha konvenčních ozbrojených sil předpokládaná CFE výrazně změnila). Nicméně tato dohoda, ačkoliv v evropském operačním prostoru NATO zajišťovala značnou vojenskou převahu nad Ruskem, i tak nevstoupila v platnost kvůli sabotáži ze strany USA. Ve výsledku v roce 2007 Putin ve zprávě Federálnímu shromáždění oznámil moratorium na plnění podmínek CFE ze strany Ruska, v roce 2014 Rusko na neomezenou dobu pozastavila svou účast na CFE. (Západní státy a zejména státy postkomunistické ve skutečnosti alespoň původní CFE úzkostlivě dodržovaly a dokonce se některé téměř úplně odzbrojily. Zmiňované výhrady USA k ratifikaci adaptované CFE souvisí v prvé řadě s neplněním původní smlouvy ruskou stranou a s požadavkem na stažení ruských jednotek z území Gruzie a Moldávie, který Ruská federace nikdy nesplnila - pozn. KD.)

Jedním z hlavních úskalí se stalo přetrvávající odmítání Litvy, Lotyšska a Estonska připojit se ke smlouvě. Ve výsledku se území Pobaltí stalo černou dírou nespadající pod omezení CFE. (Původní dokument neobsahuje žádnou legální možnost, jak by se k němu mohly připojit strany, které nebyly jeho signatáři již v době uzavření. Proto ani Litva, ani Lotyšsko, ani Estonsko, ale ani Slovinsko nemohou přistoupit k původní CFE, kdyby i sebevíce chtěly; jedinou možnost by skýtala adaptovaná smlouva, jejíž ratifikace však nebyla dokončena - pozn. KD.) Od okamžiku vstupu těchto států do NATO Aliance získala možnost rozmístit v Pobaltí bez kontroly libovolné množství zbraní nespadající pod omezení CFE. (Tyto záležitosti ve skutečnosti upravuje smlouva o partnerství NATO-Rusko podepsaná 27. května 1997 na summitu v Paříži. V ní se NATO zavázalo, že nerozmístí jaderné zbraně na území nových členských států, nebude provádět "potenciálně ohrožující" hromadění konvenčních sil ve Střední a Východní Evropě a nebude již na kontinentě zřizovat žádné podstatné dodatečné základny bojových sil. Tento závazek NATO plní do dnešních dnů a žádné podstatné trvalé základny konvečních ani jaderných sil na svém východním křídle nezřídilo - pozn. KD.)

V ruské obraně, i bez toho v 90. letech nedostatečně efektivní, se objevilo ohromné narušení. NATO z pobaltské základny teoreticky mohlo útočit na Sankt-Petěrburg, čímž by hrozilo zničením celé Baltské flotile, na Valdajskou vysočinu, odkud v září až říjnu 1941 zahájily 3. tanková skupina generála Hotha a 4. tanková skupina generála Höpnera útok na Moskvu. Síly Aliance také získaly možnost křídelního postupu ke Smolensku, čímž by provedly hluboký obchvat Běloruska a odřízly je od Ruska.

Strategické výhody získané NATO díky pobaltskému nástupišti byly kompenzovány logistickými obtížemi, které omezovaly možnost nasazení a podpory velkého uskupení vojsk po delší dobu. Jednoduše řečeno, pozemní a námořní komunikace pobaltského uskupení by zůstaly pod kontrolou ruské armády a floty.

Proto pobaltské nástupiště mohlo být efektivně využito ve vojenském tažení proti Rusku pouze v tom případě, pokud by nahromadění sil a prostředků nezbytných k agresi proběhlo pod záštitou pochybné výmluvy v době míru. A po začátku bojových aktivit by komunikace uskupení v Pobaltí byly zabezpečeny současnými bleskovými akcemi z pobaltského nástupiště a vojsk NATO ve Východní Evropě. Přitom základní otázka spočívá v tom, pro koho se bude krize vyvíjet rychleji - zda pro rusko-běloruské uskupení v Kaliningradě, Bělorusku, Sankt-Petěrburgu a Pskovské oblasti, nebo pro vojska NATO v Pobaltí a Polsku. Ve skutečnosti převahu získával ten, komu se podaří soustředit síly a udeřit jako první.

Dokud se v Pobaltí nacházely pouze místní armády, které je těžké vůbec za armády označit, kryté omezeným počtem rotujících bojových letounů NATO, sotva existovala eventuelní hrozba ruské bezpečnosti z daného směru. Nicméně v průběhu posledních měsíců začaly USA provádět aktivity, které je možno popsat jako politickou demonstraci, jako počátek předválečného rozvinutí, a jako provokaci Ruska k preventivnímu úderu na Pobaltí (ve skutečnosti jsou nejspíše právě tím). Bezpochyby desítka tanků a stovky jednotek jiné bojové techniky přemístěných do Pobaltí nepostačují k zahájení válečného tažení proti Rusku.

Ale za prvé, síly přisunuté do Lotyšska a Estonska naráz dvojnásobně zvýšily bojeschopnost místních armád, do té doby disponujících všeho všudy třemi bojeschopnými tanky. Za druhé, precedent vznikl a teď lze periodicky, odůvodňujíc to cvičeními nebo znepokojením spojenců ohledně bezpečnosti, posílat stále nové a nové kontingenty. Ačkoliv každý bude neveliký, dohromady dříve či později dají dohromady významnou sílu. Za třetí, ruské síly také nejsou z gumy a vznik a opevnění uskupení NATO na perimetru ruských hranic povede k nezbytnosti roztažení vojenských zdrojů na ohromném prostranství kvůli reagování na znovu vznikající hrozby. Konec konců, sil se začne nedostávat.

Tak se preventivní úder s cílem likvidace pobaltského nástupiště může stát z vojenského hlediska nevyhnutelným nikoliv proto, že by si někdo přál útočit daným směrem, ale proto, aby byla zkrácena linie fronty (i když virtuální), proražen pozemní koridor k blokovanému kaliningradskému uskupení a byla uvolněna vojska pro nasazení na jiných, důležitějších směrech.

Kromě toho je nezbytné vzít v úvahu, že v Kyjevě dosud vládne proamerický nacistický režim...

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Vytisknout