Co by se stalo, kdybychom si měli znovu ustavit společenskou smlouvu?

Dnešní společnost by zavedla brutálně kastovní systém

16. 7. 2015 / Bohumil Kartous

Nenávistná hysterie kvůli imigraci z Afriky a Blízkého východu klade otázku, co vlastně takovou reakci způsobuje. Není těžké říct, že je to projev cílevědomé xenofobie, nedostatek lidského soucitu s lidmi, kteří trpí, ignorance problémů, které se průměrného Čecha zdánlivě netýkají, otevřené odmítání humanismu. Celý problém je ale potřeba pojmout v poněkud širším kontextu: to nejsou jen uprchlíci, vůči kterým majorita pociťuje nenávist. To jsou Romové, bezdomovci, narkomani, mohou to být nezaměstnaní, mohou to být důchodci, mohou to být matky na mateřské, opuštěné děti, nemocní nebo jakákoliv další společenská skupina, která se neobejde bez sociální podpory. 

Jde vesměs o lidi, kteří jsou ve větší či menší míře odkázáni na sociální systém, který v současné evropské společnosti reprezentuje stát. Je-li někdo v ČR nemocný, má nárok na zdravotní péči, je-li nezaměstnaný, má nárok na podporu v nezaměstnanosti. Děti mají nárok na vzdělávání zdarma, rodiče na podporu v rodičovství, chudí lidé na sociální podporu, která jim zajistí existenční minimum, staří lidé mají nárok na důchod. Pomiňme nyní, jak dobře či špatně tento systém funguje, spokojme se s tím, že je a že se na něj můžeme v řadě případů spolehnout, nebo to aspoň formálně předpokládáme.

To, že spoléháme na stát a na jeho pomoc ovšem není samo sebou. Stát jako podpůrná, rozvojová a záchranná sociální síť - v rozsahu, který známe - je vynálezem 20. století. Jedná se tedy o relativně nový společenský fenomén. Je proto až neuvěřitelné, jak rychle jsme si na jeho roli zvykli a jak rychle jsme zapomněli, že tam, kde nepůsobí stát, musí existovat jiné, kulturně přirozené způsoby vytváření sociální podpory. Obávám se ale, že tato společnost už tyto dříve přirozené způsoby sociálního jednání a pocit odpovědnosti zcela ztratila. Bez institucionální podpory, která z této přirozené potřeby vznikla, by dnes už pravděpodobně nebyla schopná žádné sociální koheze, natož přirozené solidarity. Instituce zůstává jako pevná, zkornatělá schránka bez původního obsahu. 

Ještě že tak, chtělo by se říct. Představte si následující experiment: zrušíme stát jako garanta sociální záchranné, podpůrné a rozvojové sítě a necháme na současné společnosti, aby ji vybudovala znovu, na zelené louce. Zkusme si představit, co takový experiment s českou společností provede. 

Předně vzniknou nemocnice a školy pro bohaté, kteří se naprosto izolují od zbytku společnosti a budou se starat víceméně o své vlastní zájmy. Někteří z nich by pravděpodobně "vytáhli" do své sociální třídy pár těch, kteří do ní nepatří. Někteří by možná udělali i víc, každopádně nikdy by to neznamenalo obnovení vzdělání a zdravotní péče pro všechny zdarma. 

S tím by totiž musela souhlasit majorita, tedy nejen bohatí, ale i střední třída. Jenže česká střední třída je z hlediska postojů stejně nebo dokonce možná ještě více elitářská než ekonomická elita samotná. Inkluzi v českých školách si drtivá většina majority nepřeje, tedy by velmi pravděpodobně vznikly školy, do nichž by byl zakázán přístup dětí "nepřizpůsobivých". Podobně by to bylo s nemocnicemi, s podporou v nezaměstnanosti, v chudobě, ve stáří...

A pak by vznikla ghetta. V nich by se soustředili všichni, které majorita z nějakého důvodu odmítla podpořit. Lidé v takových ghettech by pravděpodobně byli odkázáni na nahodilou pomoc zvenčí, která ostatně i v rámci tohoto - nepochybě stále sociálního - státu není v žádném případě samozřejmá. Děti by pravděpodobně neměly přístup ke vzdělání, čímž by se ghetta úspěšně reprodukovala.

Zkrátka, kdybychom dnešní, bohatou a sociálně "vyspělou" společnost nechali znovu uzavřít společenskou smlouvu, vznikl by pravděpodobně brutálně elitářský, kastovní systém. Náš současný sociální systém je postaven na společenské smlouvě, která byla přijata v historii a která není pravidelně znovu předkládána k tomu, aby ji tato společnost přijala za svou. A to je chyba, protože na mnoha příkladech můžeme vidět, že společnost prostě nechce společenskou smlouvu, která ji konstituuje, akceptovat.

To je dost hrozivá zpráva o stavu světa...

Vytisknout