Ne všichni vysokoškoláci jsou "mrtvé duše", ovšem ti aktivní okolo sebe vidí letargii

Největší neštěstí je mít bezduchého učitele

9. 5. 2015 / Bohumil Kartous

Studenty pedagogických fakult neprovází v ČR zrovna dobrá pověst. Podle statistik tam většinou studují ti, kteří se jinam nedostali. Odráží to realitu? Je to skutečně studium z nouze?

Často tomu tak je, ale co začíná jako studium z nouze, může končit láskou k oboru. Popravdě, kdo z nás by po maturitě a 13 letech ve škole chtěl učit? Těch lidí je minimum. Na druhou stranu lze v posledních letech sledovat nástup velice aktivních studentů, kteří měli pedagogickou fakultu jako svou první volbu. Uvidíme, zda se z toho stane trend či to bude ojedinělá záležitost. Na druhou stranu je dobré říci, že i když mluvíme o výjimečných ročnících oproti minulým letům, tak se stále jedná v celkových počtech pouze o zlomek aktivních studentů. Nicméně toto není specifikum naší fakulty, ale českých univerzit obecně.

Je to poněkud paradoxní. Právě nastávající učitelé mají v rukou budoucnost společnosti. Přitom se zdá, jakoby na své privilegium rezignovali. Je to vlivem společenského diskurzu? Nebo je to nějaký mylný dojem?

Já mám ten pocit stejný. Hlavně u studentů. V momentě, kdy student učitelství rezignuje na svou schopnost přetvářet svět či školu podle svého, tak nemůže u žáků najít velké zalíbení. Občas s oblibou říkám, že učitel dějepisu nebo základů společenských věd je nejmocnější člověk ve státě, protože do velké míry určuje, jakýma očima se bude žák dívat na svět (tzn. jak bude volit apod.). Je však otázkou, zda tuto možnost využívají anebo zabřednou do světa naprosté konformity, která je bezbolestná, ale také bezduchá. To je pak největší neštěstí – mít bezduchého učitele.

Jakou vizi před sebou vlastně mají dnešní studenti pedagogiky? Jakou životní perspektivu si vzhledem k finančnímu ohodnocení ve školách mohou činit?

Častá vize je 40 let v jednom kabinetu a následný přesun rovnou do krematoria. Ale k těm financím. Když jsme s kamarádem ve čtvrťáku na střední řešili, kam půjdeme dál, řekl mi: „Já bych ICT a matematiku šel učit na školy rád, vlastně je to věc, která je takovým mým malým snem, ale já to nepůjdu dělat za 16 tisíc. Kdyby mi dali aspoň průměrný plat, tzn. 25 tisíc, tak nic neřeším a jdu hned. Přece ale kvůli tomu nebudu živořit a řešit, jestli zaplatím nájem v Praze.“ Skončil na FITu na ČVUT a už při škole vydělával víc než je plat učitele. Podle mého, ať se to lidem líbí nebo ne, je to jeden ze základních faktorů. Schopné lidi je třeba zaplatit. Není možné stavět systém vzdělávání pouze na nadšencích.

Nestorka vzdělávání učitelů Jana Nováčková říká: "Vzděláváme učitele matematiky, českého jazyka, biologie, ne učitele dětí." Souhlasíte? Vy sám jste spokojen s tím, jak probíhá studium na pedagogických fakultách?

My hlavně nevzděláváme nadšené pedagogy. Mdlý a zapšklý učitel ještě nikoho nikdy nic nenaučil. Náš cíl už dávno není studenty a žáky učit „velké pravdy“. Dám příklad. Můj cíl při učení filosofie nikdy nebyl, aby se žáci naučili, kdy žil Kierkegaard a co napsal (to si mohou přečíst na wiki). Můj cíl je probudit v nich zvědavost a skrze tuto zvědavost v nich probudit lásku k moudrosti, k vědění a poznání.
Naše fakulta je někde na půli cesty. Za tu dobu, co na fakultě jsem, vidím obrovský posun k lepšímu. Otázka, která mi však v hlavě zní, je: „Bude to stačit?“

Málokdo ví, že na Pedagogické fakultě UK v Praze je studentský spolek Agora. Proč vznikl? Co dělá? Koho sdružuje?

Spolek vznikl v roce 2013 na Katedře dějin a didaktiky dějepisu a Katedře občanské výchovy a filozofie. Jedná se o tedy poměrně nový spolek. Spolek jsme založili z potřeby začít s Pedagogickou fakultou UK v Praze něco dělat. Reformovat ji zevnitř a hlavně probudit studenty z letargie. Řekli jsme si, že není přeci možné, aby budoucí učitelé (např. občanské výchovy) učili děti býti aktivními občany a zároveň sami jimi nebyli. Učitel, který vykládá něco, čemu sám nevěří, nikdy dobrým učitelem nebude. Mým cílem, jak při založení, tak i nyní, je rozvinout spolek do podoby velkých studentských spolků, které fungují např. v USA či Velké Británii. Výčet činností našeho spolku by zabral poměrně dost místa, tak jen vezmu ty nejdůležitější – pořádáme různé workshopy, semináře, autorská čtení, přednášky zahraničních hostů, vydáváme časopis apod. Je toho opravdu hodně.

Spolky jsou u nás poměrně nová záležitost. Jak vlastně fungují? A k čemu mohou být studentům do budoucna?

Spousta lidí si myslí, že studentské spolky jsou vlastně takovou zábavnou mládežnickou organizací, která se sem tam sejde a sem tam něco udělá. Fungování spolků je samozřejmě velmi různé, takže mohu mluvit pouze za Agoru, která je v tomhle poměrně specifická. V Agoře velkou část rozhodování a práce nese volené vedení, které je šestičlenné. Nám všem vyplňuje spolek de facto všechen volný čas, který máme. Jedná se o práci na plný úvazek, kde není výjimkou, že člověk dělá stejně hodin jako v regulérní práci, a to často včetně víkendů  - s tím ovšem do toho student jde. Odměnou mu za to je velice zajímavá práce s možnostmi, které dalece přesahují rámec běžného studenta, který tzv. „jen chodí do školy“. Ze spolku pak vycházejí lidé, kteří jsou zvyklí pracovat, a to jak na sobě, tak na světě kolem sebe. Jsou zvyklí zatnout zuby a jít si za svým. Chtějí se sebevzdělávat a chtějí měnit svět kolem sebe – což jsou vlastnosti, které tak postrádám u mnoha učitelů. Není to samozřejmě jediná činnost, která je při studiích možná, ale podle mého názoru je min. rovnocenná s dalšími druhy praxe.
Mým malým snem je, že aktivní členství v našem spolku se stane relevantní a oceňovanou praxí např. u ředitelů škol.

Co vedení fakulty? Vychází vám vstříc? Nepovažuje vás za nepříjemnou zátěž?

Zde je do velké míry schovaný úspěch spolku. Nebýt naší skvělé paní děkanky, nic z toho by nebylo možné. Paní děkanka si totiž uvědomuje jednu velice podstatnou věc – obraz a kvalitu fakulty dělají do značné míry studenti. Čím víc se budou studenti o fakultu zajímat a čím více se budou aktivně zapojovat do jejího dění, tím na tom bude fakulta lépe, potažmo na tom budou lépe ty školy, které budou schopné, nadšené a aktivní pedagogy přijímat. Jedná se o přímou úměru.

O pedagogických fakultách se často soudí, že jsou nereformovatelné. Vidíte to stejně chmurně? Vám se daří na Pedagogické fakultě UK v Praze dosahovat nějakých změn? Co jim nejvíce brání?

Churchill jednou řekl: „To improve is to change; to be perfect is to change often“. Svět, ve kterém žijeme, se velmi rychle mění. To, co dřív platilo po 3 generace, dnes neplatí ani jednu. Pokud mají pedagogické fakulty sloužit k tomu účelu, ke kterému byly vytvořeny, tak se musí vyvíjet. S naší fakultou jsme podle mého teprve v první části citátu. Nicméně teď se stala věc na české poměry nevídaná a studenti byli přizváni k vytváření nových akreditací. Sami studenti např. začali organizovat různá katederní shromáždění, kde diskutovali o tom, kam se akreditace budou ubírat. Je potřeba si počkat na finální výsledek, nicméně zatím to vypadá, že se z toho stane opravdová kolegiální práce, která posune fakultu zas o kousek dál.

Ve Finsku probíhala reforma tak, že vzdělávání učitelů se koncentrovalo na nejlepších fakultách, vybíráni byli pouze nadprůměrní uchazeči, stát původně práci učitelů přísně kontroloval. Až se podařilo vychovat generaci sebevědomých a dobře připravených učitelů, restrikce uvolnil, takže dnes jsou finští učitelé skutečnými pány nad budoucností společnosti. Zdá se, že si jsou této odpovědnosti velmi dobře vědomi. Není to cesta?

Kdo je nadprůměrný uchazeč? To je má častá otázka, když přijde na debatu na toto téma. Člověk, který měl z různých důvodů na střední škole silně podprůměrné výsledky, může být ve finále skvělý učitel a naopak. Učitelské povolání, zvlášť na ZŠ, je v tomto velmi specifické. A pokud bychom si vyprofilovali „nadprůměrné uchazeče“, tak se budu opět ptát: „Kdo je pak v reálu zaplatí?“

Hodně se mluví o tom, že pedagogický výzkum v ČR je téměř neznatelný. Žel, málokdo ví, že když budete chtít dělat výzkum v oblasti didaktiky, nebude to podle současných pravidel za výzkum považováno. Je to tak? Co by se s tím dalo dělat?

Toto je samozřejmě obrovský problém. Když jsem byl letos na setkání zástupců Akademických senátů všech pedagogických fakult, tak to tam bylo probíráno jako jeden z největších problémů. Pokud však úprava těchto pravidel přes různé komise není možná, tak je třeba udělat vedle RIV a RUV systému ještě jeden systém. Pak už nebudou pedagogické fakulty tlačeny do činností, které mají s jejich posláním pramálo společného.

Vytisknout