Zemřel Čestmír Císař

25. 3. 2013 / Jan Čulík

Ve věku 93 let zemřel jeden z nejzajímavějších představitelů Pražského jara 1968, tehdejší československý ministr školství a favorit studentů na volbu prezidenta v březnu 1968, Čestmír Císař. Muvíme-li o nutnosti projektu kulturní diplomacie v souvislosti s tím, jak dokonale to uměli nejvyšší představitelé meziválečné Československé republiky (Masaryk, Štefánik), musím se zmínit o svém prvním osobním setkání s Čestmírem Císařem, o němž píšu v této recenzi z r. 2005 níže, poznamenává Jan Čulík. Bylo to na litoměřickém Salonu kritického myšlení, který pořádal pod záštitou někdejšího ministra kultury Pavla Dostála (kdeže jsou ty časy, že by ministr kultury ČR podporoval kritické myšlení!!). Během diskuse tam vystoupil vysoký, přesvědčivě vystupující muž s krátkým sestřihem vlasů. Postavil se a přednesl spatra asi desetiminutový příspěvek. Byl dokonale rozmyšlený a strukturovaný. Čestmír Císař uměl myslet a mluvit. Byl to gentleman francouzského stylu. Byl totiž absolventem střední školy v Dijonu, jedné z první mezinárodní školské výměny, kterou v meziválečném období měla Československá republika. Uvědomil jsem si, jak obrovský prospěch měla pro českou společnost tato kulturní diplomacie. Čestmír Císař byla vynikající osobnost.

Níže publikujeme znovu recenzi Císařových pamětí z r. 2005.

Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?

Čestmír Císař: Paměti. Nejen o zákulisí Pražského jara. Praha, Sin Con, 2005, U Libeňského pivovaru 10, Praha 8. 1284 stran. 799 Kč. ISBN80-86718-53-0

S Čestmírem Císařem jsem se poprvé osobně setkal na letošním Salonu kritického myšlení, který se konal v květnu v Litoměřicích. Zasáhl tam z obecenstva velmi vzdělaným způsobem - jako člověk s překvapivě uvážlivou inteligencí a širokým rozhledem, spatra, do diskuse o politice a kultuře. Asi špatně umím lidem odhadovat věk: přišlo mi, že mu může být tak kolem sedmdesátky. Samozřejmě, nemůže: Čestmír Císař byl výrazným protagonistou Pražského jara v roce 1968, a tak jsem zjistil, že se narodil v roce 1920 - letos mu bylo pětaosmdesát let.

Jako teenager jsem zaznamenal, že po pádu stalinisty Antonína Novotného byl v březnu roku 1968 Čestmír Císař, tehdejší ministr školství, kandidátem studentů na funkci československého prezidenta. Neprosadili to, prezidentem se stal Ludvík Svoboda. Nic jsem o Císaři nevěděl.

Že je Čestmír Císař nesmírně zajímavý svědek nejdůležitějších a nejtraumatičtějších událostí celého dvacátého století, vyplývá z jeho Pamětí, které jsem si koupil včera v poledne v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě pražském. Právě se objevily na trhu - je to doplněná a přepracovaná verze knihy Člověk a politik, která poprvé vyšla v roce 1998. Za dvouhodinového letu jsem přečetl skoro dvě stě stránek z knihy, která má více než 1280 stran. Z toho poznáte, že je to kniha překvapivě čtivá a napínavá.

Císař pocházel z chudé rodiny malíře pokojů v Sudetech, odkud se po Mnichovu v roce 1938 rodina musela odstěhovat. Avšak od roku 1936 dostal jako nadaný žák stipendium ke studiu na lyceu ve francouzském Dijonu, a toto studium tam také, ještě koncem jara roku 1939, zakončil maturitou. Po druhé světové válce vystudoval v Praze na Karlově univerzitě sociologii a historii. V roce 1945 vstoupil do KSČ a působil v různých kulturních, školských a vzdělávacích správních funkcích i jako novinář. V době liberalizace šedesátých let byl ministrem školství a kultury, velvyslancem v Rumunsku a v roce 1968 jedním z čelných reformátorů Pražského jara. V roce 1970 byl z KSČ vyloučen, nesměl veřejně působit ani publikovat. Pracoval v této době i jako dělník, vrátný, noční hlídač a telefonista. Silně se podílel na vydávání československých samizdatových textů. Po roce 1989 byl rehabilitován a stal se československým velvyslancem pro zvláštní mise, naposledy u Rady Evropy ve Štrasburku. Odtud musel r. 1992 odejít, protože se na něho vztahoval lustrační zákon. Ten postihoval i osoby, které za komunismu zastávaly čelné vládní funkce, a Císař byl ovšem v šedesátých letech - reformistickým - ministrem školství a kultury. To, že za to byl v roce 1970 tvrdě potrestán a uvržen mezi disidenty, se jaksi nepočítalo...:)

Císařova kniha na mě udělala dojem svým širokým záběrem, otevřeností a širokou, evropskou, kulturní erudovaností. Vpravdě je Císař produktem onoho starobylého francouzského lycea. Posuďte jeho líčení o tom, jak se v Dijonu ve třicátých letech učilo:

Školní rok se členil na trimestry, v jejichž závěru se vydávala průběžná vysvědčení se známkami podle systému bodů od 0 do 20. U každé známky bylo připojeno stručné hodnocení pilnosti a znalostí žáka pedagogem. (Toto slovní hodnocení žákova výkonu není běžné ve většině českých škol dodnes, vedly a vedou se o ně bitvy, pozn. JČ) Výslednou známku neurčovalo průběžné ústní zkoušení během trimestru, nýbrž závěrečná písemná kompozice z každého předmětu. V tom spočívalo jisté riziko, neboť i dobrý žák se nevyhnul "havárii", jestliže selhal při písemce. Na druhé straně to každého mobilizovalo, aby nespoléhal na náhodu, ale osvojoval si neustále solidní znalosti, aby v rozhodujícím okamžiku obstál. (...)

Vyučování nebylo nahuštěno do několika souvislých hodin, jak jsme byli zvyklí, nýbrž prolínalo zhruba osmihodinový "pracovní" den od 8 do 16 hodin. Jako ročník jsme neměli vyhraženu stálou třídu. Za vyučováním jsme chodili do odborných učeben nebo laboratoří. Záhy jsme pochopili výhody učení na specializovaných pracovištích. Pokud jsme nebyli v učebně na lekci, trávili jsme danou hodinu či víc ve studovně (Salle d'étude), kde se psaly úkoly, studovaly učebnice, memorovaly uložené recitace veršů. Složité otázky jsme mohli konzultovat s repetitorem.

Oporou samostatného studia byly jednak osobní poznámky z lekcí, ale hlavně učebnice. Všechny byly pečlivě zpracovány. Vzpomínám, že mě upoutávaly jasným a přesným jazykem, názornými ilustracemi, tabulkami, grafy.

Dávno mi vypadlo z paměti leccos z tehdy osvojené látky, ale procvičený mozek, nucený neustále registrovat a promýšlet nové, neznámé a překvapivé poznatky a souvislosti, dedukovat a indukovat, analyzovat a syntetizovat, se mi stal dobrým služebníkem. Podnes si myslím, že v mládí osvojený racionalismus, okořeněný z jedné strany citovým romantismem a z druhé strany kritickým skepticismem, spolu s optimistickým světovým názorem, nejsou špatnou duševní výzbrojí. Přicházejí krizová období, kdy se tato armatura stává člověku nepraktickou a nepohodlnu. O to raději se k ní však přiznává a znovu ji oživuje, když krizová léta přejdou a ke slovu se hlásí opět zdravý rozum, pravdychtivý intelekt a uměřená dávka citu.

Císař je velkým obdivovatelem Tomáše Garrigua Masaryka:

Po dětském zbožňování "našeho tatíčka" a studentském obdivu k rozsáhlosti jeho díla, přes marxistické pochybnosti v dospělosti jsem v reformním období 60. let postupně dospěl k vlastnímu pochopení jeho života a díla v celé lidské důsažnosti a v historickém začlenění.

[Masaryk] si již v mládí zvolil krédo považovat pravdu, právo a spravedlnost za hodnoty nadřazené moci. Neváhal bojovat proti lži, pověrám a bezpráví, nic se neohlížeje na osobní rizika. Nepovažoval sám sebe za andělsky čistého a nechybujícího, avšak nepřestával usilovat o mravní a sociální povznesení národa.

Jestliže jako člověk vnitřně svobodný sjednocoval v sobě Masaryk protikladné stránky v harmonickou osobnost, jako demokratický politik usiloval rovněž o harmonii zájmů a chování společenských tříd a vrstev, národních entit i všelidské humanity.

V literatuře často nacházíme otázku: Kdy byl Masaryk? Filozof, sociolog, etik, politik, organizátor? Domnívám se, že nejspíše mu lze přiznat vlastnosti pragmatického myslitele. Jeho myšlení bylo dáno tradicemi a stupněm vědění na přelomu 19. a 20. století, ale zůstávalo otevřené, hledačské, schopné vnímat dějinné procesy, korigovat překonané názory, ale trvat přitom na základních tezích humanismu. Vytýkal se mu eklektismus, nedostatek originality, ale ústředním bodem jeho zájmu byla sama mnohotvárná, rozporná a proměňující se lidská osobnost.

Jací jsou Češi? Ovlivnila je jejich dlouholetá poroba?

Jsme pořád ještě dědici husitství, ať ve smyslu ideově heretickém, anebo sociálně revolučním? Anebo jsme spíše potomky mnohageneračního přizpůsobování poměrům po Bílé hoře, produktem staleté evoluce feudálních vztahů a jejich pozvolné přeměny ve vztahy kapitalistické?

Jsme převážně národem pokojné práce, užívání hmotných i duchovních darů života, národem tolerantním k hodnotám jiných lidských společností, národem schopným osvojovat si vymoženosti vlastní i světové civilizace a kultury, národem milujícím svou specificky "českou" pravdu a přejícím pravdu národům jiným. Je to dobré? Je to špatné? Je to prostě takové, má to své klady a zápory, ale má to i sympatickou originalitu.

Císař argumentuje, že české prostředí bylo natolik vyspělé a demokratické, že ani komunistická strana nemohla být v období první republiky dlouhodoběji doktrinářská:

Liberálně demokratické a sociálně pokrokové ideje 19.a počátku 20. století zakotvily v povědomí občanů nového československého státu jako koncentrovaná ideová a společenská tradice, svobodně vyznávaná a prakticky realizovatelná. Přes existenci sociálních rozporů kapitalismu pramenila z této tradice relativní stabilita pluralitních politických poměrů parlamentního systému, v němž rozhodující úlohu hrála česká buržoazie, demokraticky orientovaná a spolupracující s reformistickými socialistickými směry. Tuto stabilitu nebyl s to narušit ani pokus napodobit bolševické revoluční metody, neboť v českém prostředí 20. let působily cizorodě. Komunistická strana teprve v polovině 30. let pochopila neúčinnost dogmatického doktrinářství a sektářského přístupu k sociálním problémům a začala přizpůsobovat svou taktiku národní psychologii i demokratickým tradicím veřejného života. Velmi tím získala, jak byo vidět v krizovém roce 1938, ale zejména později.

Jaké to bylo po atentátu na Heydricha?

Bezprostředně po atentátu prožila Praha noc hrůzy. K. H. Frank nařídil pátrat po vykonavatelích ortelu nad Heydrichem. Ozbrojení vojáci prohlíželi pražské ulice, domy a byty, kout po koutu. Uprostřed noci nás probudilo divoké zvonění a bušení do dveří. Když jsem otevřel, stál přede mnou mohutný voják se samopalem v ruce. Leknutí, úzko v hrdle, třas po těle se slily v jediný pocit: přichází smrt. Obr s kamennou lící přikázal: "Kennkarte!" Hle, lidský hlas, společný obětem i katanům.

Hluk v domě prozrazoval, že v jiných bytech pátrají další ozbrojenci. Probuzený dům již neusnul. Sousedé vybíhali na chodnu a dohadovali se, co bude zítra.

Následující dny jsme doma i v pojišťovně [kde Císař pracoval] žili ve stálém napětí. Zveřejňované listiny popravených za "schvalování atentátu" nebo za "činnost nepřátelskou říši" byly bez konce. Praha prožívala apokalypsu. Slunečné jaro lidem nic neříkalo. Příátelé se potkávali a hovořili spolu jen šeptem. Ovládl nás pocit jakéhosi "posledního soudu", kdy se lidská duše zmítá v neprostupné síti jako chycená ryba, kdy rozum těká a třeští, kdy člověk neví ani, proč chodil do školy. Naděje žít, třeba v nejtěžších podmínkách, mizela kamsi do podsvětné nicoty.

O chudobě. Císařovi se podařilo uniknout totálnímu nasazení do Německa, když si ho vyreklamovala "pro válečné účely" pražská firma srbská Braća Kristović, která Němcům dodávala víno. Vydělával tam "málo", 2040 hrubých Kč měsíčně, ale

velmi mi vyhovovala pracovní doba. Mít za války třicetihodinový pracovní týden a dvoudenní víkend bylo vskutku štěstím. Dvouhodinová polední pauza stačila, abych dojel domů na oběd a zpět. Má "salonní a komorní tramvaj" číslo 11 měla asi pětiminutové intervaly a jízda mezi stanicemi u rozhlasu a u dejvického nádraží jí trvala sotva 20 minut. Předstihlo ji teprve metro.

V kontrastu s "příjmem" Císařovy dívky Jiřiny, která přišla do Prahy z venkova jako služka, byla ale jeho mzda u vinařů obrovská:

Ptal jsem se, co taková služba u sedláka znamenala Děvčata "bydlila" v nevytápěné komoře. Od ranního vstávání až do uléhání ke spaní pracovala podle příkazů hospodáře nebo selky. Měsíční odměna činila pro starší 120, pro mladší 80 korun, ale vyplácela se ročně. Jiřina tak dostávala na Vánoce 960 korun za rok dřiny, pokud si v průběhu roku nevypůjčila tzv. zálohy, 10 či 20 korun, zapisovaných do knížky. Když jí upadl a rozbil se hrnek, zapsalo se to jako srážka. Strava v podobě "menu chudých" byla zdarma.

V době sezónních prací najímal hospodář chudinu, většinou ženy ze vsi, které pracovaly za stravu a 8 korun denně. Většinou však chudí rolníčci nedostávali nic a svou prací hradili statkáři výdaje za pomoc potahem při orbě a sklizni, mlátičkou, ap. na vlastních políčkách. K velkým sedlákům chodily pracovat i děti, zejména při sklizni řepy.

Navzdory svým děsivým zkušenostem s nacismem a s nacisty odmítá Císař nenávist vůči Němcům:

Vybavuje se mi setkání s bývalým spolužáke z duchcovského gymnasia Robertem Kočím, jemuž jako studentovi činívalo potíže vyslovit i své jméno, neboť silně koktal. Byli jsme pro všelijakou študáckou psinu, ale do našeho morálního kodexu nepatřilo ponižovat druhé - nikdy jsme se mu neposmívali. Student Kočí byl dobrák, nadaný skromností a přirozenou inteligencí. Nikdy jsem si nepomyslil, že se z něho stane příslušník NSDAP. A přece. Potkali jsme se čirou náhodou v Dejvicích. Kočí měl radost, že vidí někdejšího spolužáka, a natahoval ke mně ruku s přáítelským Ahoj! V téže vteřině jsem zahlédl na klopě jeho saka odznak s haknkrajcem, ale současně jsem si všiml, že mu druhá ruka chybí. Koktavě mě zval, abych zašel na kus řeči k němu domů, že mi musí moc věcí říci. Bydlili nablízku na Velvarské třídě (dnes Evropské). Nemohl jsem jeho prosebným očím odepřít.

Seděli jsme v křeslech a upíjeli rýnské víno. Mlčel jsem a naslouchal. Kočí měl maminku Němku a po Mnichovu se stal říšským občanem. Za války byl odveden a poslán na východní frontu. Po zranění u Velikých Luk přišel o ruku a když se uzdravil, stal se úředníkem v Praze, kde se cítí tak trochu "doma". O frontě mi vyprávěl jen hrůzy. Netajil se obdivem k "sebevražednému pohrdání smrtí" ruských vojáků a partyzánů. Na otázku, kdy a jak válka skončí, pokrčil ramenem a zvedl oči ke stropu. Pak se ještě vyptával na jiné naše spolužáky, zda se s nimi vídám, na mé vlastní osudy. Nabízel mi pomoc, octnu-li se kdy v nouzi. Bylo mi se všeho smutno a bolno. Telefonní číslo, které mi dal, jsem nikdy nevytočil. Necítil jsem potřebu se s ním znovu setkat. Kdož ví, kde mu zůstal konec.

Taková to byla zatrolená doba.

Císař absolutně odsuzuje mučení Němců Čechy po druhé světové válce:

Nelze psát o euforii z příchodu nových časů a zamlčet zlé a ostudné, které slušnými lidmi otřáslo a s čím jsem se nikdy nesmířil. Mám na mysli zvěrstva, jichž se dopouštěli jednotlivci nebo skupinky českých lidí na zajatých německých vojácích nebo civilních občanech. Přivlastňovali si právo bez posouzení viny a bez výběru "trestat" i neznámé lidi jen proto, že byli Němci. Když boje skončily a vítězství bylo naše, stávalo se bití, mučení a zabíjení poražených stejně barbarským počínáním jako řádění těch, které jsme právem nazývali "válečnými zločinci".

Nevm, kolik takových obětí pomsty zahynulo, ale vím, že nám to ke cti neposloužilo. Svádět všechno na davovou psychózu vyvolanou povstáním byl alibistický argument těch, kdo byli iniciátory krveprolití a kryli se pak strženým davem.

Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?

Česká národní rada, která se ustavila v Praze začátkem května 1945 za pražského povstání, uzavřela s německým velitelem Prahy generálem Toussaintem příměří. Znamenalo to, že si tím vysloužila zuřivý hněv Stalina, českých komunistů, navracejících se z Moskvy i představitele Stalinova velvyslanectví v Praze Valeriána Zorina:

Sovětské vedoucí kruhy, které se dívaly nedůvěřivě na samo květnové povstání českého lidu, se přímo rozhořčily nad účastí vlasovců v něm. Zaslaly protestní nótu československé vládě proti kapitulační dohodě mezi ČNR a generálem Toussaintem. Nóta argumentovala podivně: dohoda prý znamená nepřípustný kontakt s nepřáteli Sovětského svazu, neboť umožnila odchod 500 000 vojáků do americké zóny, kde posílili vojenský potenciál "nepřítele" (měly to snad být USA?)

[V den prvního výročí pražského povstání 5. 5. 1946] titulář V. Zorin nepřijal zástupce České národní rady na sovětském velvyslanectví. Jeho zástupce Čičajev si neodpustil opakovat znovu výtku, že neměli přijímat německou kapitulaci, ale bojovat - a neztrácet čest! Výrok o ztrátě cti se právem členů delegace urážlivě dotkl. Vždyť nekapitulovala ČNR, ale Němci! Z revoluční ČNR se stal "vleklý" případ, který znovu ožil po únoru 1948 a měl své tragické pokračování v hanebných procesech na počátku 50. let.

(Všechny ukázky jsou zkráceny.)

Císařovy Paměti jsou pozoruhodným svědectvím o pohnutém dvacátém století. A to jsem se ještě nedostal v četbě ke komunistické éře. Ke knížce se vrátím.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.3. 2013