Zaměstnavatelé kontra zaměstnanci

21. 3. 2013 / Věra Říhová

A nyní k zaměstnavatelům a zase ve stručnosti. Záměrně vynechávám státní zaměstnance, protože to je samostatná kapitola a budu se věnovat pouze soukromému sektoru.

Mnozí zaměstnavatelé, a nyní nebudu rozlišovat OSVČ od společníka s.r.o., se za 23 let nenaučili rozlišovat rodinné finance od firemních. Některým zaměstnavatelům to zkrátka nikdo nevysvětlí, já se s tím při daňovém přiznání celých 23 let potýkám.

Vysvětlit některým majitelům firmy, že inkaso na domácnost si nemohou odečítat z daní, že si nemohou dávat do nákladů každý rohlík k snídani a školné pro své děti, je někdy skutečně obtížné, a já si pamatuji podnikatele, který na mě řval, že jsem kráva, která ničemu nerozumí, protože to jsou jeho peníze, které si vydělal, a nikomu do toho nic není, co si ze svých peněz platí. Zákon o dani z příjmu ale hovoří jasně.

Bohužel stejnou logiku používají vůči svým zaměstnancům. Neustále trpí pocitem, že zaměstnance platí ze svých peněz jako své rodinné příslušníky, ale není to pravda, platí je z peněz konečného spotřebitele neboli zákazníka, náklady na zaměstnance pouze protékají podnikatelovým účetnictvím.

Rozdíl mezi fyzickou osobou a zaměstnancem, který jsem v předchozím článku neuvedla, je především v možnosti odpočitatelných nákladů od základu daně z příjmu.

Takový živnostník nebo zaměstnavatel si může odečíst každou tužku, kalendář, toaletní papír, telefon a hovory z něho, vlastní chalupu jako školící nebo firemní středisko, dovolenou jako služební cestu nebo školení, o firemním automobilu včetně pohonných hmot ani nemluvě. Nemůže si odečíst (ale přesto to často dělá) soukromé náklady na osobní a rodinný život. Zaměstnanec si všechno musí hradit z čistého, tedy zdaněného zisku. Ani potřeby nutné pro své zaměstnání si nemůže odečíst z daní ani cestu do práce, ale zaměstnavatel mu je může dle své svobodné vůle proplatit a odečíst si je od daní sám, což mnozí podnikatelé dělají.

Povšimněme si slov pana Michailidise : "Pro své řidiče musí zajistit dálniční známky a platit silniční daň." Silniční daň a dálniční známky přece hradíme státu a hradí je firma, která tyto komunikace využívá pro tvorbu svého zisku. Pan Michailidis jde dokonce tak daleko, že by tyto státní daně a poplatky chtěl zařadit do superhrubé mzdy, aby z nich zaměstnanec musel hradit daň z příjmu, přestože to žádný jeho příjem není, je to příjem státu, a sám si tyto platby ze základu daně odečítá.

Tady jsme zase u problému fyzických osob zaměstnávajících další osoby. Právě tito zaměstnavatelé mají největší problémy odlišovat od sebe soukromí a firmu, protože sami sebe vnímají jako soukromou podnikající osobu a naprosto všechno, co se týká firmy, považují za své soukromé investice včetně nákladů na zaměstnance. Vidím to jako pochybení zákona o dani z příjmu, každý kdo má firmu a zaměstnává další osoby by měl být právnickou osobou s jediným vlastníkem podobně jako jsou s.r.o. s jediným společníkem. Pak by neměli problém považovat zaměstnance za svůj rodinný majetek nebo rodinné příslušníky.

Často slyším některé podnikatele nadávat na zákoník práce a dožadovat se jeho úplného zrušení. Tito podnikatelé chtějí naprostou svobodu v jednání se svými zaměstnanci, dožadují se i zrušení minimální mzdy a chtějí, aby sami mohli rozhodovat o výplatě nezdaněné a nepojištěné mzdy dle vlastního uvážení tak, jak to dělají se svou manželkou a s kapesným svých dětí. Tak jako se to dělá při zaměstnávání na černo, chtějí tuto černotu zlegalizovat a rozšířit do celého pracovněprávního vztahu. Z psychologického hlediska je chápu, považují-li firmu za součást rodiny a tudíž svého soukromí, mají pocit, že jim zákoník práce leze do soukromí. Podobný pocit mají ve vztahu k dopravím předpisům, k hygienickým předpisům a bezpečnosti práce.

Pochopila jsem to u jednoho podnikatele, který se rozčiloval, že mu za chvíli bude stát nařizovat, kolikrát může nebo musí souložit s manželkou. A ještě více u druhého podnikatele, který si domů přivedl profesionální prostitutku, ubytoval ji ve svém domě, sepsal s ní řádnou dohodu o pracovní činnosti a za její sexuální služby ji vyplácel řádnou mzdu i s výplatní páskou. Jeho logika spočívala v tom, že tak ušetří za dopravu, protože za ní jezdil daleko, a v dohodě ji zakázal vykonávat práci pro konkurenci. Nechápal a dodnes nechápe, proč z toho manželka byla na mrtvici, dala se s ním rozvést a "ukradla" mu půlku baráku i firmy. Vždyť to byl zaměstnanec jako každý jiný.

Toto myšlení vedlo na počátku 90.let podnikatele pana Schwarze k nápadu zaměstnávat místo zaměstnanců živnostníky, kteří si budou všechno hradit sami. Dodnes tomu říkáme Schwarzsystém, státu to přináší obrovské ztráty ve výběru daní a sociálního a zdraotního pojištění, kvůli tomuto systému byl pro živnostníky zaveden daňový paušál. Zaměstnanci žádný nákladový paušál snižující daně z příjmu nemají. Dodnes se Schwarzsystém používá u obchodních zástupců a proto se v některých firmách obchodní zástupci střídají po krátkodobém působení, brzy totiž zjistí, že náklady na prodej služby či výrobku jsou mnohem vyšší nežli provize, protože hledání zákazníků je v době krize velmi drahé. Takové firmy najdeme na internetu na personálních portálech, hledají obchodní zástupce stále dokola už několik let.

Pitný režim a zajištění hygienických podmínek byly do zákona zavedeny jako pojistka proti nelidskému jednání se zaměstnanci, protože se zvyšoval počet zaměstnanců s těžkými poruchami zdraví kvůli otrokářským podmínkám zaměstnavatelů. Zaměstnanci nejsou trestanci na galejích ani vězňové pracovních lágrů, přesto se někteří zaměstnavatelé chovají jako dozorci v těchto zařízeních.

Naštěstí máme mnoho slušných a lidských podnikatelů, kteří jsou na své zaměstnance přísní, ale spravedliví. Pečují o své firmy, ve kterých sami pracují někdy mnohem déle nežli zaměstnanci a přímo se podílejí na tvorbě zisku, společně se zaměstnanci nesou firemní ztráty. Na rovinu si řekněme, že bez přísnosti a autoritativního vedení by mnozí zaměstnanci udělali z firmy kůlničku na dříví a nebo ji úplně zlikvidovali. Výchova zaměstnanců je problém každého majitele firmy, většinou se dá říci, že tak jak jedná zaměstnavatel se svými zaměstnanci, tak jednají zaměstnanci s jeho firmou.

Za 23 let jsme se nedokázali zbavit socialistického myšlení minimálních položek, už komunisti nám přesně odměřovali toaletní papír, mýdlo, každou tužku a náplň do propisovačky, kterou jsme vypsanou museli odevzdávat, každý hřebík na stavbě, každou pinzetu a sebemenší drátek. Že se jim propadá střecha za statisíce, to je netrápilo, že se probendí statisíce na poradách a nesmyslných školeních, na zbytečných služebních cestách, že jim chybí statisíce za rozkradený materiál i hotové výrobky ve skladu, to je někdy trochu trápilo, protože jim to nabourávalo plnění plánů, ale až na malé výjimky se nad tím mávalo rukou.

Nechápu, že se to po 23 letech kapitalismu děje pořád. Ale zřejmě se tomu nedá vyhnout. Znám podnikatele, který klidně dá půl milionu za svou dovolenou a zaměstnancům kontroluje každý ujetý kilometr, jestli si náhodou trochu nezajeli a chce po nich uhradit každou silniční objížďku, za kterou oni nemohou. Kdo zná pracovní podmínky řidičů kamionů, ten pochopí, jak vypadá myšlení některých podnikatelů. Zdraží naftu? Nevadí, nezaplatím řidičům služební telefonní hovory, ať si to zaplatí ze své mzdy.

Někteří podnikatelé nechtějí slyšet o tom, že náklady na zaměstnance neplatí ze své kapsy, že náklady na zaměstnance stejně jako veškeré ostatní náklady na výrobek či službu včetně výrobní a správní režie, se stávají součástí konečné maloobchodní ceny. Zaměstnanec není dítě nebo manželka, zaměstnanec je spolutvůrce zisku firmy, v některých firmách dokonce vytváří zisk celý, neboť majitel už navštěvuje svou firmu pouze za účelem kontroly hospodářského výsledku a osobního výběru některých zaměstnanců.

Zaměstnanecká politika je složitý proces, v některých firmách dostávají zaměstnanci vysoký plat podle svých skutečných zásluh, dostávají benefity i veškeré příplatky, na které mají nárok včetně proplacených služebních cest i s dietami. Každý pochopí, že si to nemůže dovolit podnikatel, který se ziskově sotva drží na nohou, to jsou převážně drobné výrobní firmy, ty mají opravdu velké finanční potíže násobené ještě mizernou českou platební morálkou zákazníků, obchodních řetězců i velkých firem, které si diktují platební podmínky.

Bohužel máme u nás velmi bohaté firmy s několikamilionovými ročními zisky, které zaměstnancům vyplácejí minimální mzdu a ještě si stěžují na drahou pracovní sílu, které mají tak nízký počet zaměstnanců, že se fyzická a psychická zátěž nedá dlouho vydržet bez poškozeného zdraví, které mají sídlo v zahraničí a ze svého vysokého zisku neplatí této zemi daně z příjmu. To je známý problém, se kterým vláda záměrně nechce nic dělat. To už je otázka politická a týká se nás všech, protože na tuto politiku doplácíme úplně všichni.

Bohužel se v naší zemi naučili mnozí podnikatelé nevidět v zaměstnancích člověka, ale výrobní prostředek. Náklady na zaměstnance pak považují za rovnocenné nákladům na chod strojů a výrobního zařízení, řidič je součástí auta, dělník je součástí výrobní linky, prodavačka je součástí vybavení prodejny. Zaměstnanec není chápán jako spoluobčan. To bohužel vytváří v mnohých zaměstnancích vědomí pracoviště jako nepřátelského území, zaměstnavatele jako utlačovatele a nepřítele a podle toho se ke svému zaměstnání staví. Čím více zaměstnavatel křičí MOJE, MOJE, MOJE , tím více mu na práci a odpovědnost zaměstnanci kašlou.

Bohužel jsme se naučili házet všechny podnikatele i všechny zaměstnance do jednoho pytle a jsme líní mezi nimi rozlišovat na dobré, snažící se a špatné. Vlastně jsme se úplně odnaučili bavit se o tak samozřejmých věcech jako je práce, jakoby práce bylo slovo sprosté, hodné komunistického myšlení, hodné postavení poddaného nebo otroka. Najednou se všichni nepochopitelně slova práce bojíme, stydíme se za to, že pracujeme, tak raději říkáme, že vykonáváme služby nebo vyrábíme výrobky. Práce je dnes sprostší a méněcenné slovo nežli prostituce.

Já tvrdím, že jenom neschopný blbeček se práce štítí, protože jí není schopen a proto musí krást. A je úplně jedno, jak je bohatý nebo chudý.

Bohužel zaměstnavatel a zaměstnanec jsou jako dva nepřátelé ze dvou rozdílných světů, přestože jsme občané jednoho státu. Zajímavé je pozorovat autoritářské podnikatele, kteří přišli o svou firmu a stali se sami zaměstnancem. To by vydalo na diplomovou práci.

Vytisknout