Politika škrtů povede v Evropě k extremismu

25. 3. 2013

V eurozóně je prostě příliš mnoho zemí, které by tam vlastně neměly být, a byly do ní připuštěny jen proto, že politika převládla nad ekonomikou, píše v deníku Guardian Larry Elliott.

To, že Kypr byl daňový ráj, se v Evropě často ignorovalo, stejně tak jako neexistence konkurenceschopnosti v Řecku a vysoká zadluženost Itálie. Tuto absenci soudržnosti už nelze přehlížet, a má-li euro fungovat, bude to vyžadovat daleko větší centralizaci moci. V praxi to znamená, že země jako Řecko, Španělsko, Itálie a Kypr budou muset plnit příkazy z Německa a budou muset přijmout status regionů, nikoliv suverénních států.

To by bylo obtížné přijmout pro tyto hrdé národy i v dobrých časech. Skutečnost, že prožíváme v Evropě tvrdě špatné časy, je druhým největším problémem jednotné měny, protože ministři financí eurozóny se sice vytahovali, že krize v eurozóně už skončila, jenže ona zjevně neskončila pro ty občany eurozóny, postižené pomalým růstem, rostoucí nezaměstnaností a bolestivými škrty. A postihuje to většinu občanů eurozóny, protože problémy, které vznikly v jejích vzdálenějších částech, se nyní rozšířily do jejího centra. Francie má problémy, stejně tak Nizozemí a Německo začíná také trpět.

Evropa se nyní srovnává s Japonskem před dvaceti lety. Evropa má skutečně určité charakteristické rysy Japonska: stárnoucí populaci, nefunkční finanční systém a neschopnost růst. Z historie posledních 150 let vyplývá, že většina hospodářských krizí netrvá déle než rok a málokdy déle než dva roky.

Stagnace v Evropě už trvá pět let a nejsou známky, že skončí. A - na rozdíl od Británie a USA - nejsou ani známky, že by Evropská ústřední banka zavedla nějakou politiku, která začne podporovat růst.

Pro nynější krizi existuje evropský precedent. Bob Swarup a Dario Perkins argumentují ve své analýze "Dokud nás dluh nerozdělí", že existují přímé paralely mezi dnešní Evropou a Evropou dvacátých let dvacátého století, jenomže jsou role obráceny. Dnes slabým zemím na periferii Evropy vnucuje škrty Německo, a to v době, kdy nemají možnost se vzchopit v důsledku toho, že jsou členy uzavřeného měnového systému.

Ve dvacátých letech dvacátého století bylo Německo v takové pozici, v jaké jsou dnes středozemské země. Financovalo první světovou válku přehnaným množstvím státních půjček a pak bylo donuceno spojenci, aby platilo reparace. Zejména Francie trvala na drakonických podmínkách. Protože se země přidržovaly zlatého standardu, nebylo úniku.

Když došlo v říjnu 1929 ke krachu burzy na Wall Street, tvrdošíjné rozhodnutí Německa - které se osvobodilo od hyperinflace r. 1923 - přidržovat se zlatého standardu znamenalo, že bylo Německo postiženo plným dopadem deflační bouře, přicházející z USA.

Swarup a Perkins upozorňují: "Německá vláda se podřídila mezinárodnímu nátlaku a protože se obávala hyperifnlace a čelila reparacím spojeným se zlatým standardem odmítla možnost, že by přestala platit dluhy i odmítla devalvovat svou měnu suspendováním svého členství v zlatém standardu. Namísto toho přijala brutální politiku škrtů, velmi podobnou té, kterou nyní Německo vnucuje zemím ve Středozemí. To radikálně zhoršilo hospodářskou situaci v zemi a vedlo k obrovskému zvýšení nezaměstnanosti. Dostalo to německou ekonomiku do situace, kterou dnes charakterizujeme jako řeckou past škrtů spojených s hospodářskou depresí."

Dnes je ovšem evropská populace starší než ve dvacátých letech dvacátého století a sociální infrastruktura je rozsáhlejší, i v zemích, kde mají škrty nejtvrdší dopad. Existuje Evropská ústřední banka, která má zajistit finanční stabilitu v celé eurozóně.

Přesto však je rostoucí popularita antiestablishmentových stran varovná. Znovu vznikla ona jedovatá směs ekonomického útlaku, neschopnosti politiků a rozhořčení, že se do zemí zasahuje ze zahraničí, jaká byla přítomna v Německu koncem dvacátých a začátkem třicátých let dvacátého století.

Swarup a Perkins právem varují, že je životně důležité, aby lidi nezapomínali na poučení z třicátých let dvacátého století. Bude zapotřebí zrušit dlohy, uvědomit si že agresivní fiskální politika škrtů je chybná v situaci, kdy jsou měnové kurzy pevné, a bude zapotřebí daleko aktivističtější přístup Evropské centrální banky, která musí vyvolat hospodářský růst.

Čím déle ekonomická deprese potrvá, tím víc posílí extremistické síly a tím větší bude riziko, že některé země odejdou z eurozóny, protože nebudou schopny snášet hospodářský útlak, sociální nepokoje a politickou nestabilitu. Zrovna Německo by tomuhle mělo rozumět.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.3. 2013