Jak nám z kritiky multikulturalismu vyrostla statná islamofobie

25. 3. 2013 / Michal Pavlásek

V ní je potřeba připomínat zjednodušující a mnohdy chybná východiska argumentů konceptů střetu civilizací, jež jsou v českém prostředí doprovázena vysmívanou kritikou politiky multikulturalismu. Ta je ale vulgarizována až do podoby její vlastní karikatury. Karikovaný multikulturalismus pak slouží jako argument k přihlášení se ke xenofobním tezím vycházejících z "teorie" střetu civilizací. Ve veřejných debatách v evropském kontextu (ČR nevyjímaje) pak jsou právě ony častým východiskem islamofobních postojů. Jejich jádrem je přitom náš etnocentrismus, který se opírá o redukující tezi, že "multikulturalismus přeci na západě selhal již v 80. a 90. letech minulého století," čímž jakákoliv další debata smysl nemá. Přitom touto redukcí ztrácíme možnost diskutovat současnou individuální občanskou integraci.

Etnocentrismus v nás

Prostřednictvím etnocentrismu definujeme obsah toho, s jakou skupinou osob a dle jakého principu se identifikujeme, za koho se považujeme, kým v moderním světě jsme. Etnocentrismem chápeme výklad kulturně-společenských a životních jevů cizích kultur podle představ a pojmů společnosti, již pokládáme za "naši". Přitom je důležité zdůraznit, že kulturní hodnoty a představy společnosti vlastní nekriticky pokládáme za jediné správné. Vůči správné kultuře naší skupiny se tak staví do konfliktu odlišnost skupiny cizích. Vlastní skupina proto funguje jako vzor, předobraz, se kterým srovnáváme skupiny ostatní, a zároveň tímto docházejí k utvrzování skupiny naší oproti Jiným. O etnocentrismu je na místě hovořit, když hodnotíme odlišnou kulturu nějaké skupiny. Patrně nejvíce je spojován s představou Západu jako nositele univerzálních kulturních hodnot vázaných na evropské křesťanství. Představa nároku na univerzálnost vystupuje do popředí v okamžiku, kdy se ocitáme tváří v tvář kultuře jiné, z logiky věci pak cizí. Hovoří se pak automaticky o střetech civilizací.

Podoby konstrukce Cizích

Etnocentrismus může nabírat podobu různých dílčích podob, pro které sociální vědci mají různé kategorie. Známá je díky dílu Edwarda Saida (sám velký kritik Huntingtona) koncepce orientalismu. Představuje eurocentrické předsudky vůči islámským a arabským národům, jež v literárních dílech vytvořily obraz Orientu díky koloniálnímu statusu mnohých evropských zemí. Ian Buruma a Avishai Margalit poté na scénu uvedli okcidentalismus. Snahu naleznout vedle konceptu střetu civilizací další spíše jen provokativní teorii, však v předmluvě samotné knihy Burumy a Margalita velmi trefně kritizuje Martin Hála, když teze okcindentalismu i střetu civilizací glosuje jako "střet generalizací". Jinými velkými koncepty, jimiž se vysvětluje princip hodnocení příslušníků cizích kultur, jsou z orientalismu odvozené koncepty, jako balkanismus, nebo například "nesting orientalism" a "nesting colonialism", jež vyjadřují tendence každého regionu vidět oblasti na jih a východ od nich jako konzervativnější a primitivnější. Jsou reakcí na koncept orientalismu v tom smyslu, že vysvětlují princip, jak skupina, která "orientalizuje" druhé, může být někým dalším rovněž "orientalizována". Jde tak o strategii vidění druhých podle geografického klíče -- geografii je přiřknut význam arbitra, který má právo z definice vlastní pozice vyřknout rozsudek nad Jinými.

Odmítat střet civilizací

Rozpad bipolárního světa západního Dobra a východního Zla, jaký jsme znali z doby studené války, se na přelomu milénia proměnil do hranic křesťanského Západu a islámského Východu. Mízou nového dělení se staly teze neokonzervativce Samuela Huntingtona o střetu civilizací formulované ve stejnojmenné knize (1996). Údajný střet civilizací, který nás měl čekat, je interpretace značně zjednodušující, povrchní, založená na špatných předpokladech, ale média si ji oblíbila. Copak si můžeme opravdu myslet, že lze hovořit o jednotné civilizační okruhy rámované najmě náboženským systémem? Odpověď je jednoduchá: ano, ale v případě, že svět vidíme pouze černo-bíle. Například tak, že když se řekne islám, naskočí nám vyrážka a před očima najednou máme teroristu a fundamentalistu, z čehož pak pramení ona islamofobie. Logika tohoto je ovšem asi stejná, jako bychom na křesťanství pohlíželi optikou téhož etnocentrického radikalismu, a sice by pro nás bylo reprezentováno třeba pouze Irskou republikánskou armádou. Proto nehodnoťme druhé jinak, než přistupujeme k vlastní skupině, mohl by být 11. bod "jedenáctera" křesťanské civilizace a obecného kodexu univerzálního občana.

"Pojmenováním nepřítele to přece začíná..."

Autorem těchto slov je Miloš Zeman a leccos o něm říkají. Když se rozdávaly bonmoty, vzal si jich tolik, že neví, co s nimi a tak jimi zcela zaplevelil schopnost věcně komunikovat. Chce se přeci zalíbit, je tomu už dávno co přijal roli bodrého chlapíka, který se umí strefit do populistických nálad, těch islamofobních nevyjímaje, v duchu hesla "ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim". Parťákem mu může být "prý novinář" JXD. Oba něco spojuje. Jejich vědění se opírá o vulgarizovanou neokonzervativní myšlenku střetu civilizací, vůči které staví "sluníčkový" multikulturalismus, jak pěkně ukazuje ve své odpovědi kritikům JXD. Právě toto zjednodušené vědění nejlépe vystihuje optiku etnocentrismu.

Kritizovat tyto výroky samotné nemá valného smyslu. Jsou totiž pouze špičkou ledovce islamofobních nálad, jimž jdou na ruku. Po názorech tohoto typu totiž existuje výrazná poptávka (jinak by MZ tohle neříkal) a stojíme tak před obecným trendem etnocentrického myšlení, jež je v české společnosti pěkně uhnízděno. Evropská civilizace je pro ni civilizací, vše jiné je antibodem -- anticivilizací, jež ji podrývá, kazí a špiní svojí zkažeností, islámskou kulturou banditismu, slovy JXD.

Debata kolem unesených dívek je zdvihnutým prstem nad faktem, že kritika selhání multikulturní politiky je hlavní podporou islamofobie. Přitom multikulturalismus není mrtev, ale je opuštěn jako ústřední princip integrace. Součástí současné politiky individuální občanské integrace přistěhovalců je přitom stále, a tak i ona vychází ze stejné zásady -- že většinová společnost je ve svém státě schopná akceptovat příslušníky jiných kultur jako rovné občany (zajisté by přitom na úkor kulturní či etnické identity příslušníka menšiny neměla být zastírána jejich sociální pozice). Jestliže tomu tak není, občanská společnost je jenom hra, v které někteří podvádějí.

Vytisknout