Budou církve budovat hospice?

21. 3. 2013 / Milan Daniel

Miroslav Kalousek mírnil po prosazení daru (slovo restituce odmítám) církvím emoce drtivé části veřejnosti prohlášením, že církve budou moci samy financovat bohulibá zařízení typu hospiců. Jak však vyplývá z vyjádření ředitelky jednoho ze čtrnácti českých hospiců Jany Vážanové pro Parlamentní listy, není to zdaleka tak jasné. Církevní hospice jsou v Česku z celkového počtu pouze čtyři, Vážanová je šéfkou jednoho z nich. I ty však využívají vícezdrojové financování. Kromě katolické církve se na něm podílí stát i samosprávné orgány, zdravotní pojišťovny a řada dalších subjektů. Zbývajících deset hospiců církev přirozeně nespolufinancuje vůbec.

Asi jen zuřivý kacíř by něco namítal proti tomu, kdyby tlustí preláti (hlavně však kardinálové) zhubli a věnovali se práci pro chudé a nemocné. Vláda, která je obdarovala, však (zatím?) nenastavila legislativu tak, aby se tak mohlo systémově dít. Existující hospice zápasí především s nízkými platy personálu, kterému není v jejich prostředí co závidět.

K budování nových hospiců vyzval i prezident Zeman. Je v zájmu církví, především té katolické, jíž drtivá část veřejnosti přisuzuje jen zištné úmysly, aby dala této veřejnosti najevo, že s majetkem naloží jinak, než tak, jak je jí přisuzováno.

Stáří a umírání jsou věci, na něž by dravá kapitalistická společnost nejraději zapomněla. Sociální stát je postupně odbouráván, lidé ztrácejí poslední zbytky naděje. Stát, v němž je věřících menšina, se zbavuje svých kompetencí v sociální oblasti ve prospěch církví, jež vůči němu žádnou formální odpovědnost nemají.

Roste nejen počet bezdomovců, ale i počet sebevražd. Nemyslím, že by k nápravě přispěly miliardy věnované bez dalších podmínek církvím, protože stát nad jejich použitím v okamžiku předání ztratí kontrolu.

Česká společnost stárne a podle předpovědi demografů bude žít v této zemi na konci století o čtyřicet procent méně obyvatel. Pamětníci nostalgicky vzpomínají na péči, jaké se dostávalo pacientům v těch zdravotnických zařízeních, jejichž personál tvořily řádové sestry. Jejich motivace byla jiná než peníze -- byla to služba víře ve velikost člověka, jak ony věřily, Bohu. Ač nevěřící, skláním se před takovou vírou a takovým naplněním života.

Rád bych věřil tomu, že získané bohatství pomůže potřebným, obávám se však, že si k němu pod zástěrkou dobra spíše dopomohou ti, jejichž jediným zájmem je namastit si kapsy. Církve tak mají možná neopakovatelnou příležitost zvrátit averzi velké části ateistické české společnosti vůči sobě. Mohou to udělat jen prostřednictvím čisté, průhledné politiky, kdy bude z daru, jejž jim stát poskytl, financovat aktivity směřující k lidem trpícím chudobou, stářím a nemocemi. Nedokáží-li dát lidem víru v budoucnost politici, přijmou snad Češi i to, že jim ji dají příznivci Františka. Není to zdaleka jisté -- znásilnění občanské vůle silovým prosazením tzv. restitucí může pro mnoho lidí znamenat vůči církevní péči nepřekonatelný blok. Věru těžký úkol pro současné Františky.

Stejně jako ve srovnatelných případech by k budování důvěry přispělo transparentní účetnictví. Zdalipak se církve odhodlají k tomu, aby své účetnictví daly na internet?

Budování nových hospiců může být jedním z kroků k budování křehké důvěry. O tom, zda jsou k nim české církve připraveny více než ke zvyšování platů svých hodnostářů a šperkování svatostánků, však musí teprve přesvědčit.

Vytisknout