Vymknuta ze svých kloubů...

21. 3. 2013 / Karel Dolejší

Za politickou linií primárně německého škrtismu stojí dnes z významnějších zemí bez výhrad prakticky už jen Rakousko, Finsko a země Beneluxu. Prohlubující se problémy druhé evropské ekonomiky, Francie, mediální ofenzíva korporací a koneckonců i vlastní věrolomnost sice zabránily tomu, aby se Francois Hollande stal hlavním hlasem evropské opozice proti škrtům, nicméně nějakým příznivcem škrtací politiky se tímto selháním ještě nestal. V Itálii teď převážně tichému nesouhlasu Hollandeho sekunduje Bersani. To všechno ovšem škrtisté zatím snadno ustojí, poněvadž jde o opozici stále v rámci evropského projektu, kterou lze v případě potřeby odvoláním se na tento projekt opakovaně úspěšně disciplinovat. Kypřané na to však šli jinudy: Než by si nechali vnutit bruselské podmínky (a s nimi asi časem nějakého dosazeného Montiho či Papadema), otočili raději kormidlem zahraničněpolitické orientace o stoosmdesát stupňů, dál od nebezpečných evropských fiskálních útesů. Bude zajímavé teď pozorovat, kam až se nyní tato tektonická trhlina v evropském projektu rozšíří.

Po velmi dlouhé historické období existoval jeden charakteristický mentální rys německého vojenského ducha: Exaltované lpění na maximálně "vyšponovaném" výkonu pokládaném za naprosto nezbytný standard, a to za každou cenu a nade všechny rozumné meze; poté dříve či později přichází rychlý zlom následovaný naprostým zhroucením této přehnaně ambiciózní solidnosti a efektivity, na kterou se přísahalo. Německo ovšem mělo tolik moudrosti, aby od tradice vojenské expanze jednoznačně ustoupilo.

Těžko spekulovat o mentalitě čehosi takového, jako je bruselská byrokracie; každopádně po mém soudu dnes neexistuje žádný lepší exil pro vyhoštěného německého vojenského ducha, než právě ona. Ať už se stalo v posledních letech cokoliv, v projektu jednotné měny, který se jednoznačně neosvědčil, nedošlo k žádným podstatným změnám - jen se stále stupňuje tlak na periferní země, na jejichž půdě prostřednictvím rekordní nezaměstnanosti promlouvá nežádoucí realita nefungujícího systému. Neexistuje zřejmě žádný signál, který by spustil adaptivnější chování. Pokud se jím ovšem nestane právě kyperský únik na východ.

A po Kypru samozřejmě mohou přijít další země.

Po delegitimizovém a dosud zabedněně neadaptivním evropanství zeje obrovská propast zmaru, na jejímž dně nás může čekat cokoliv, čeho se společnost v době všeobecně narůstajícího zmatku a nepřehlednosti, často na základě nejnižších a nejméně reflektovaných instinktů, víceméně namátkou chopí.

"Hledejme naše Hugy Cháveze!", apeloval v úterý na členy poslaneckého klubu ČSSD znovu Jaroslav Foldyna, aby tak předvedl, že země posouvající se na evropskou periferii může snadno začít hledat politickou inspiraci na jiné periferii, postupně stále perifernější - a zadělat si tím na další bezprecedentní sešup v politické kultuře i ekonomické politice.

"Vymknuta ze svých kloubů doba šílí," komentuje to Shakespearův Hamlet, postava z tragického rodu neúspěšných napravovatelů poměrů, které spějí k zániku.

Něco však jistě i v takové době dělat lze: Uchovat si co nejvíce chladného rozumu, nepropadat virulentním politickým kultům a nepodléhat touze obrátit zase jednou navenek všechno vzhůru nohama - abychom pak znovu za pár let zjistili, že mnoho podstatných věcí se už zase nikterak podstatně nezměnilo.

První větou zdravého rozumu v této krizi by mělo být: "Jakkoliv se toho tolik nepovedlo, evropská integrace je přece jen dobrá věc a pojdˇme se bavit o tom, za jakých podmínek by se v tom dobrém dalo - s přiměřeně sníženými ambicemi - pokračovat."

Vytisknout