O přímé demokracii bez předsudků a bez iluzí

21. 3. 2013 / Milan Kubr

Snahy o "napřímení" české demokracie jsou samozřejmě více než legitimní a odůvodněné. Jsou projevem pudu sebezáchovy přesvědčených demokratů, kteří vidí, jak se jim dnes demokracie ztrácí pod rukama a jak se z nikdy nedosaženého vlivu občanů na věci veřejné stává stále větší chiméra. Jsou logickou reakcí na rostoucí aroganci a nenasytnost partají, které své ve volbách získané mandáty a kontrolu nad vládou chápou jako právo z moci maximálně těžit bez ohledu na názory opozice a na veřejné mínění.

Celý průběh církevních restitucí násilně prosazených současnou vládní koalicí je školním příkladem toho, k čemu může vést absence nástrojů přímé demokracie i v moderní evropské zemi. Jak známo, více než 80% dotazovaných občanů, senát, politická opozice, desítky organizací občanské společnosti, většina kulturních elit a dokonce i někteří církevní hodnostáři byli nikoli proti jakémukoli vyrovnání s církvemi, nýbrž proti řešení nespravedlivému a k občanům nekorektnímu, přesto však vládnoucí koalicí násilně protlačovanému. Moudrá vláda v zemi, kde existuje vyspělá politická kultura, by v takovém případě sama požádala o celonárodní referendum, nebo by dala široké veřejnosti možnost zamýšlené nebo i přijaté řešení napadnout prostřednictvím lidové iniciativy. Nic takového se stát nesmělo a česká politická kultura tak dostala další podpásový úder.

Souvislost s úspěšným sabotováním dosavadních snah o přijetí nového zákona o obecném referendu je zde nabíledni. Existence takového referenda by pravděpodobně byla přijatému modelu církevních restitucí zabránila nebo by ho byla aspoň zbavila největších chyb a nespravedlností. Byť je princip referenda zakotven v ústavě, české politické elity se činí, aby se na referendu pilně dlouhodobě pracovalo, avšak bez rizika, že by se referenda mohla najednou stát právní a politickou realitou a začít nekontrolovaně narušovat zaběhaný model vládnutí. Viz neslýchaných 200.000 až 250.000 nutných podpisů a další omezení. Dosavadní jednání o obecném referendu, které prošlo už více než dvaceti návrhy, krásně demonstrují prominentní rys soudobé "politické dialektiky" - jak o něco občany požadovaného formálně usilovat a zároveň to obratně či neobratně sabotovat. Rys, který se ostatně stejně úspěšně uplatňuje v boji proti korupci a novým technikám tunelování.

Švýcarský model přímé demokracie je v Evropě všeobecně citován jako ideál a vzor pro jiné země i pro celou Evropskou unii. Byť je to jen demokracie polopřímá (halb-direkte), tento nesporně úspěšný model funguje poměrně dobře a velká většina Švýcarů ho ctí a miluje nejen proto, že je spolehlivě zakotvený v ústavních textech a má zaběhané procedury, nýbrž hlavně proto, že se v průběhu let stal nedílnou součástí jak politické, tak občanské kultury. Hodnoty a zvyklosti jsou totiž pro lidské komunity stejně důležité a často i důležitější než litera práva. Samotná existence práv a instrumentů přímé demokracie bez určitých kvalit občanské a politické kultury neznamená ještě nic.

V systému, jaký má Švýcarsko, je dobré žít. Občané vědí, že jim politici musí některé otázky prostřednictvím referenda položit -- například na změny ústavy, nejdůležitější mezinárodní dohody, a zákony, které nevycházejí z ústavy, a vlastně ji tak doplňují. Obecnou součástí švýcarské kultury je také možnost dosáhnout lidovým hlasováním změny špatného či zastaralého zákona nebo přimět politiky, aby se citlivými problémy seriózně zabývali, ať se jim do toho chce nebo nechce. U lidových iniciativ mají přitom vlády možnost připojit vlastní alternativní návrh spolu s návrhem autorů iniciativy nebo prostě lidem doporučit iniciativu zamítnout, a zároveň vysvětlit proč. Tento systém funguje na všech úrovních -- v obcích, kantonech (které mají postavení státu, své vlastní ústavy a vlády) i na úrovni Švýcarské konfederace.

Ani ve Švýcarsku není ovšem zlato všechno, co se třpytí. Proto je dobré si nic neidealizovat a vědět i o systémových a jiných problémech, s nimiž se dnes švýcarská přímá demokracie potýká, a s nimiž si v některých směrech zatím neví rady. Současná podoba přímé demokracie je totiž dosti stará -- pochází z dob, kdy země nebyla vázána a její suverenita nebyla ohraničena řadou mezinárodních úmluv a dohod, a to zejména v oblasti lidských práv, kdy neexistoval internet a sociální sítě, kdy si občané a politici byli bližší než dnes a kdy média ani peníze ještě v politice nehrály tak obrovskou úlohu.

V poslední době uspělo ve Švýcarsku několik sporných a ve skutečnosti nechtěných lidových iniciativ. Celosvětovou senzací se například v roce 2009 stal výsledek hlasování, které je možno i s odstupem času nazvat trapným. Většinou 57,5% byl v lidovém hlasování přijat zákaz stavby nových minaretů v celém Švýcarsku, ač předběžné průzkumy předpovídaly pouze 37% hlasů pro. Účast byla 53%, legitimita je tedy nesporná. Tradičně tolerantní a světu otevřený kanton Ženeva iniciativu odmítl 59,7% hlasů, zatímco některé konzervativní kantony "vnitřního" Švýcarska hlasovaly až 70% pro. Zaskočené vládě nezbylo nic jiného, než vepsat nový článek 72/3 do textu švýcarské ústavy. Zákaz tak platí i pro kantony, které stavbu minaretů svým hlasováním nezavrhly a pro které je přítok peněz z arabských zemí stále velice zajímavý.

Jiným kontroverzním případem se stala "Weberova iniciativa", prohlasovaná v březnu 2012. Iniciativa zakazuje horským obcím mít více než 20% bytového fondu pro účely vedlejšího (rekreačního) bydlení. I zde byly v hlasování obrovské rozdíly mezi kantony. Iniciativa byla přijata nepatrnou většinou 50,6% hlasů, rozdíl mezi vůlí alpských a převážně městských kantonů byl však obrovský. Kanton Valais hlasoval 74,8% proti, zatímco Basilej byla 63,6% pro. Hlasování bylo okamžitě označeno za diktát měst, jimž hory slouží jen k rekreaci a potěšení, nad horaly, kteří tam tráví celý život v často obtížných podmínkách a nemají jinou možnost obživy a rozvoje než příliv turistů a nových obyvatel. Tímto hlasováním se nic uspokojivě nevyřešilo. Navíc se vyostřila otázka fungování demokracie v záležitostech, které se netýkají všech kantonů stejně, a také otázka značných rozdílů mentalit a kultur různých kantonů a jazykových oblastí Švýcarské konfederace, které se u lidových hlasování projevují stále častěji.

Nejčerstvější případ "Minderovy iniciativy", přijaté 3. 3. 2013, je také velmi zajímavý a nikterak jednoduchý. Thomas Minder, podnikatel a senátor za kanton Schaffhausen, shromáždil 118.000 podpisů pro svou iniciativu proti nadměrným platům a odměnám vysokých manažerů. Reagoval tak na skutečný velký problém nejen švýcarské, ale celé globální ekonomiky. V podstatě šlo o to, aby se schvalování platů a odměn vymanilo z rukou správních rad působících pod silným vlivem samotných manažerů a vrátilo se i u společností kotovaných na burze do rukou akcionářů, tj. skutečných vlastníků. Iniciativa obsahuje ještě další požadavky pro posílení kontroly a regulace firem. Jen několik dní před hlasováním došlo ve Švýcarsku ke společenskému skandálu, když farmaceutický gigant Novartis oznámil odchod svého dlouholetého úspěšného šéfa Daniela Vaselly se zvláštní odměnou 72 milionů švýcarských franků za závazek "nekonkurence" po opuštění firmy. Vlna kritik a odporu, která se po tomto oznámení v zemi zvedla, byla tak silná, že se Vasella odměny oficiálně zřekl. Minderovu boji proti astronomickým odměnám jednotlivců - manažerů a členů správních rad - se tak dostalo nečekané obrovské podpory a iniciativa považovaná za v podstatě správnou avšak velmi obtížně aplikovatelnou a v některých ohledech dokonce spornou prošla hladce většinou 67,9% hlasů občanů, a schválením všemi kantony. Ani zde není jasné, jaký bude další vývoj a zda bude plná aplikace "vůle lidu" v tomto případě technicky proveditelná.

V současné době se lidové iniciativy ve Švýcarsku množí jako houby po dešti a je nebezpečí, že systém přímé demokracie prostě přehltí a v očích občanů diskreditují. V těchto dnech je ve stadiu sbírání podpisů 17 nových iniciativ na celostátní úrovni. Vláda i parlament se bojí této inflace, proto hledají způsoby včasného "protřídění" iniciativ ještě před začátkem sbíráním podpisů nebo před hlasováním v případech, kdy iniciativa zjevně odporuje mezinárodním smlouvám, porušuje základní lidská práva nebo je prakticky neaplikovatelná. I takových případů je stále více - někteří iniciátoři své akce prostě rozjíždějí bez solidní předběžné analýzy, populistickým stylem jako čistě politické kampaně, bez ohledu na skutečnou možnost aplikace a praktické i finanční důsledky. Nová fáze hledání možností větší předběžné "cenzury" státem začala také právě v těchto dnech, kdy centrální vláda dala do oběhu diskusní dokument na toto téma.

Bude to však velmi obtížné ne-li nemožné, jak ukázala blesková negativní reakce ze strany krajně-pravicové (Blocherovy) strany SVP (UDC) s prohlášením, že se jedná o "puč politické třídy" a pokus o "masové okleštění lidových práv". Přitom je to strana vládní, která má ve švýcarské vládě vždy jednoho až dva ministry z celkového počtu sedmi v souladu s modelem tzv. "konkordantní demokracie" (Konkordanzdemokratie), která je ve Švýcarsku už tradičně zakořeněná (nověji se používá též termín demokracie "konsociační").

Tato reakce je příkladem skutečného fungování dnešní švýcarské politiky na rozdíl od idealizovaného modelu, který je často dálkovými pozorovateli švýcarské demokracie propagován. Vláda je skutečně postavena na principu jednání, kompromisu, dohody a spolupráce stran pravice, levice i středu, s rozdílnou ideologií a názory v četných otázkách veřejných politik a vládnutí. Ne vždy se však dohody dosáhne a někdy to znamená, že se nerozhodne nic a že se akce odkládá. V současné době se toto stává stále častěji a vládá je proto pod mnohem větší palbou kritik než před 10-20 roky. A politické strany, které své požadavky ve vládě nebo v parlamentu neprosadí, se stále častěji uchylují k lidovým iniciativám, aby jejich prostřednictvím vládě i parlamentu svůj názor vnutily.

Dá se tomu říkat dvojí hra, ale tak to přesně chodí. Lidová iniciativa je filosoficky tím nejdokonalejším výrazem zájmů a vůle "suverénního" lidu. V některých případech to tak může i skutečně být. V běžné politické praxi se ovšem rychle ukáže, že "lid" jako celek schopný cílevědomé akce je vlastně jen koncept politické filosofie. I praxe lidových iniciativ je proto taková, že ve všech kritických fázích vyžadujících nápady, organizaci, propagandu, vyjednávání, sbírání tisíců podpisů, využívání médií, a hlavně peníze, se angažují význační společenští aktivisté, jako například již zmínění pánové Weber nebo Minder, a jimi vytvářené občanské výbory a asociace. V jiných případech se přímo a neskrytě angažují politické strany, nebo si tyto strany pro prosazování iniciativ vytvářejí a platí své vlastní "nezávislé" agentury.

Od roku 1986 hrála takovou roli "neziskovka" ASIN (Akce pro nezávislé a neutrální Švýcarsko), kterou si založila a financovala Blocherova SVP (UDC), a od loňského roku působí nový jí podobný "Výbor pro záchranu Švýcarska".

Občané mají samozřejmě možnost svobodně a nezávisle hlasovat. Jsou-li však ve hře velké zájmy, hlasování předcházejí nikoliv jen informační nýbrž ostře agitační a mozky vymývající kampaně (viz mnohokrát reprodukovaný působivý plakát s minarety ve tvaru černých raketových hlavic hrozivě tyčících k nebi). Občan, který se o politiku příliš nezajímá, nemá na ni čas a dokonce nemá ani potřebné vzdělání, vládne hlasem stejně cenným jako znalec věci, dá se však snáze mediálně zmanipulovat. Na něho se populistická agitace před hlasováním zaměřuje.

Za povšimnutí stojí, že do pozice největšího bojovníka za "záchranu" a další posilování přímé demokracie se ve Švýcarsku staví krajně pravicová a nacionalistická SVP (UDC) a zatím se jí v této pozici daří zejména proto, že levice a pravý střed často neumějí reagovat na ožehavé problémy současnosti, nebo se chovají příliš opatrnicky. Například v červnu 2013 bude v zemi celostátní lidové hlasování o přímé volbě švýcarské vlády. To je velká novinka -- státní vlády se běžně volí přímo ve všech kantonech, na federální úrovni byl však proti tomu jak parlament, tak vláda. Za dostatečně demokratické se považuje, že každý ministr ústřední vlády jednotlivě je dnes volen parlamentem a nikoliv jen vybírán svou partají. Výběr je dlouhý a náročný, bývá několik kandidátů a veřejnost může výběr sledovat ve všech fázích, takže se překvapení typu Peaková nebo Hanáková konat nemohou. SVP (UDC) však přesto lidové hlasování prosadila a doufá, že tak do vlády dostane více svých představitelů. Nezapomínejme, že švýcarský parlament v prosinci 2007 neprodloužil ministerský mandát Christophu Blocherovi a tím ho z vlády vlastně vyhodil pro nerespektování základních principů konkordance. Teď se chystá pomsta za pomoci lidového hlasování.

Všechny zkušenosti i informace o problémech přímé demokracie ve Švýcarsku i jinde jsou zajímavé a inspirativní též pro české podmínky. Přímá volba prezidenta nebyla ještě aktem plnohodnotné přímé demokracie, do alchymie přímé demokracie dala však lidem nahlédnout. Poskytla hodně zkušeností pro sbírání podpisů a financování předvolebních kampaní. Demonstrovala, že se přímá volba dá manipulovat a jak se to může přehnat. Podala svědectví o tom, že přes současný politický marasmus zájem občanů o věci veřejné ještě nevyhasl a že se s českou politickou kulturou dá ještě něco pozitivního udělat

Více přímé demokracie, a co nejdříve, české společnosti jenom prospěje. Nebude to však sám o sobě žádný všelék. Rehabilitace státu a generální očista politické kultury jsou stejně naléhavé. A nezapomínejme, že podobně jako všechno ostatní v každé demokracii, i přímá demokracie je poměrně snadno zmanipulovatelná a zneužitelná, pokud se s ní zachází necitelně nebo když se jí zmocní populisté na pravici nebo na levici, v partajích nebo mimo ně.

Vytisknout