Hádej, hádej, hadači, koho Dienstbier osloví

22. 3. 2013 / Michael Kroh

Zkusme nejprve vytvořit z charakteristiky potenciálních oslovených středových liberálů v komentářích, blozích či diskusích a politického programu neúspěšného kandidáta na prezidenta popis typického voliče, kterého by byl Dienstbier údajně schopen oslovit. Měl by to být -- jak jsem již podotkl -- středový liberál s moderními emancipačními postoji směrem k ochraně životního prostředí, etnickým a sexuálním minoritám, rovnoprávnosti žen atd., který současně v žádném případě nevolí Zemana, je zarytým antikomunistou, ale současně podporuje vládu ČSSD s KSČM.

Že jste nikoho takového nepotkali? Snad možná při troše dobré vůle by se někde v pražských kavárnách takový podivín našel, ale skutečně jde o soubor vlastností vzájemně si odporujících. Údaje o složení voličské základny Jiřího Dienstbiera navíc nepotvrzují nějakou mimořádnou schopnost získat pro aktivní podporu politiky ČSSD politický střed. Ve velké většině to byli klasičtí voliči sociální demokracie, kteří na rozdíl od krajských voleb přišli k volbám, ukázněně dávali hlasy kandidátovi své strany a ve druhém kole přešli na stranu Miloše Zemana. Střed volil Jana Fischera, Táňu Fischerovou, Vladimíra Franze a Karla Schwarzenberga, nikoli Jiřího Dienstbiera. Dokonce i Miloš Zeman získal více středových a středopravých voličů, než adorovaná hvězda pražských politických salonů.

Proč tedy tolik křiku kolem nezvolení dotyčného místopředsedou ČSSD? Koho vlastně oslovil? Středoví liberálové to nejsou, těm by byl Dienstbier osobně sympatický, ale nikoli jako člen ČSSD, kterou volit nehodlají. Nejblíže pravdě bude nejspíš Karel Dolejší, který na základě vlastních sympatií zúžil jádro podpory Jiřího Dienstbiera na levicové městské liberály, aktivisty a intelektuály, kteří (dodávám já) až do roku 2006 většinově podporovali Stranu zelených a po Bursíkově příklonu k pravici přešli k podpoře ČSSD, přičemž někteří do ní dokonce vstoupili. K nim se přidali někteří ideologové Lidového domu a Masarykovy demokratické akademie (Lukáš Jelínek, Oto Novotný, Jan Černý atd.). Jejich mediální platformou je Deník Referendum.

Schopnost Jiřího Dienstbiera oslovit středového voliče jako sociální skupinu je tedy pouhý mýtus, který o něm šíří část médií a výše uvedení ideologové a komentátoři. Teoreticky má určitě větší šanci splnit tento úkol než například Luboš Zaorálek, ale asi by musel opustit sociálně demokratický program, což zřejmě neučiní, nechystá-li se být politickým sebevrahem. Vypadá to tak, že si někteří levicově liberální aktivisté a komentátoři do něj projektují své vlastní představy o ideálním ztělesnění moderního politika se sociálním cítěním. Proto se o něm píše tu jako o představiteli radikální levice, dokonce jako o marxistovi (!), tu zase jako o liberálovi rozkročenému do středu. Čtenář nechť si z toho vybere, co uzná za vhodné.

Komentátoři zprava i zleva jej chválí za konsensuální vystupování a slušnost vůči protivníkům, nicméně přehlížejí evidentní neschopnost oslovit vlastní spolustraníky a získat mezi nimi pozici dostatečně silnou pro naplnění nejvyšších ambicí. To, že byl nominován jako kandidát na prezidenta, bylo pro vedení ČSSD východiskem z personální nouze, nechtěla-li se podrobit Zemanovi již v průběhu kampaně. Celá řada silných osobností ve straně mu dala hlas jen z povinnosti nebo dokonce rovnou podpořila budoucího prezidenta.

Dienstbier doplácí na podcenění každodenní drobné politické práce a přeceňování intelektuálských přístupů. Politika nejsou jen diskuse v  parlamentu, kavárnách a přednáškových sálech, ale často velmi tvrdý, nevybíravý střet zájmů a hlavně také řemeslo, které je nutno ovládat v zájmu dosažení úspěchu. Když srovnáme předvolební týmy Dienstbiera a Zemana, pak je jasné, kdo musel mít navrch. Zatímco po boku kandidáta ČSSD stáli mudrlanti typu Vladimíra Špidly, Zeman měl k dispozici profesionální štáb složený z intelektuály opovrhovaných "technologů moci", kteří ale uměli sehnat peníze, v zákulisí vyjednat podporu (na rozdíl od Dienstbiera i u středových a pravicových osobností a subjektů) či zorganizovat mítink. Komentátoři Deníku Referendum nad nimi mohou donekonečna opovržlivě ohrnovat nos, ale když se láme politický chléb, dostanou od Šloufa a spol. zákonitě na frak. Pak mohou jen fňukat nad "primitivismem" voličů, kteří nechápou jejich vznešené, postmoderně rozporuplné ideje.

Popsané vlastnosti Jiřího Dienstbiera a jeho stoupenců nedávají příliš šancí na vznik nějakého nového subjektu, po kterém volají někteří komentátoři a aktivisté. Dobře to napsala Saša Uhlová v již zmíněném Deníku Referendum: založit politický subjekt vyžaduje nejen ideje, ale také peníze a profesionální práci. Jen na dobrovolnické bázi či kavárenským mudrováním to zkrátka nejde. ČSSD se tedy bát nemusí. Levicově liberální intelektuálové ji budou volit i bez Dienstbiera v čele, protože jinou možnost mít za předpokladu pokračující nadvlády bursíkovsko-liškovského křídla ve Straně zelených stejně nebudou. Katastrofické scénáře (spíše zbožná přání) středopravých politologů a komentátorů se nenaplní.

Jiří Dienstbier je mladý politik, který má kariéru ještě před sebou. Předčasná kandidatura na hlavu státu ji poněkud přibrzdila, ale lze souhlasit s Lukášem Jelínkem, že jeho práce v rámci ČSSD teprve začíná. Snad si časem uvědomí své chyby a s větší pokorou přistoupí k obhajobě senátorského křesla. To bude totiž první krok k restartu, při němž se také vyjeví odpověď na otázku z titulku, koho že to vlastně osloví.

Vytisknout