MONITOR JANA PAULA:

O velké zemi a malých prostých lidech, aneb Nastává pašijový týden

25. 3. 2013 / Jan Paul

Vrátil jsem se z několika týdenního pobytu v Číně, přesněji řečeno z Čínské lidové republiky, kde jsem byl na pozvání přátel. Moc se mi odlétat do vzdálené země nechtělo, z morálních důvodů. Tibet, potlačování náboženských svobod, společenská hybridnost -- specificky čínský "komunismus" versus tržní hospodářství či kapitalismus, atd. Dokonce jsem ani nevěřil, že jako občasný kritik poměrů v Číně, o nichž se ovšem dovídám jen z našich médií, obdržím potřebné vízum. Jenomže na čínské ambasádě jsou jistě zaměstnáni mnohem důležitějšími věcmi, než sledováním článků někoho tak nevýznamného pro ně, jako jsem já.

Nakonec jsem se rozhodl letět, trochu poznat velkou zemi s prastarou kulturou, mnohem starší než ta naše, přesvědčit se na vlastní oči o tom, co o Číně čtu, a snad svojí návštěvou pomyslně propojit dvě odlišné země, to své přivést k nim, a něco si sebou vzít zpět. To druhé se mi povedlo určitě měrou vrchovatou, v této zemi mnoha neskutečných kontrastů a protikladů, ať společenských či ekologických, jsem se totiž znovu setkal s člověkem, s lidmi, kteří jsou sice odlišní v mnoha projevech a zvyklostech (třeba stolování), ale kteří jsou bez přehánění krásní mírumilovností, která z nich přímo vyzařuje. Měl jsem pocit, že tam plyne život klidněji.

Touha po nové a v příslibu silné zkušenosti byla mojí hlavní motivací -- a mým prvotním zájmem nebylo navštívit jen turisticky atraktivní místa jako je Zakázané město, hliněná armáda, či Velká čínská zeď. Jsem si samozřejmě vědom toho, že jako chvilkový návštěvník jsem nemohl proniknout do všech citlivých problémů v této zemi, pochopit všechny odlišnosti a svéráznosti, nad kterými Evropan kroutí hlavou, a tak jsem se tam setkával především s lidmi, i přes tu potíž, že v Číně se lze domluvit pouze čínsky. A čínská kuchyně? Ta je zcela jiná, než to, co nabízejí čínské restaurace u nás, to je tzv. evropská čína.

Čeho si návštěvník všimne na první pohled, je obrovský dynamický rozvoj této země, Čína staví neuvěřitelným tempem, krajinu lemují nově budovaná města s výškovými budovami, které jsme kdysi vídali na fotografiích Manhattanu, mnohé bývalé vesnice s typicky nízkými domky pomalu mizí a místo nich, či kolem nich, vyrůstají nová sídliště s věžáky a činžovními domy, často dosud ještě prázdnými s neobydlenými byty. Ty jsou velmi prostorné, vytápění v podlaze je samozřejmostí, stejně jako všude oblíbená ventilace. Jaký paradox, když nové byty mají maximální standard, ale přístup k nim vede jen přes betonové schodiště.

Zdá se mi, jakoby Číňanům současný politický systém vyhovoval, zřejmě se nikdy neměli ekonomicky lépe než nyní a moderní auta jsou na většinou tříproudových i čtyřproudových silnicích samozřejmostí. V Číně je všechno veliké, nyní možná až zbytečně velikášské ve snaze dohnat USA a Evropu, avšak já jsem nikdy nebyl obdivovatelem materiálních věcí, ostatně i v Číně jsou vidět sociální rozdíly, i když se mi nezdály tak křiklavé. Ale to, co mě opravdu zaujalo, byli lidé, chudí i bohatí, kteří se mi zdá-li svorně prostí. Nesetkal jsem se s žádnou namyšleností, přezíravostí či nadutostí, Číňan se na Číňana nevytahuje.

Jak už jsem uvedl, Číňan je člověk mírumilovný, vlídný, přátelský, a k cizinci, který pro něho stále jaksi znamená symbol prosperity, velice pohostinný. Nedovedu si představit, že by náš majitel restaurace nechtěl přijmout za útratu peníze od Číňana. Navštívil jsem velká mnohamilionová města jako Peking či Tianjin, ale nikde jsem se nesetkal s hulvátstvím, vandalismem či agresivitou, přestože Číňané jsou velice emotivní lidé. A co bylo zvláštní, nikde jsem neměl pocit přelidněnosti. Co je mi líto, že Čína brutálně zanedbává ochranu životního prostředí, na hromady plastů na březích potoků a řek je opravdu tristní pohled.

U nás nastal Pašijový týden, poslední týden života Ježíše Krista, který si křesťané připomínají jako nejdůležitější období liturgického roku, a já tiše vzpomínám na lidi v daleké Číně, kde jsem skutečně cítil co znamená host do domu, Bůh do domu. Vzpomínám na lidi, kterým se moc nechce opustit své malé venkovské domky a odejít do velkého, vzpomínám na usměvavé tváře Číňanů, na radost, kterou jsem v nich spatřil, přestože mnozí z nich nemají život lehký. To jsem si přivezl, nikoliv fotografie odpadků povalujících se po zemi. Let přes Sibiř je velký zážitek, ale moc se mi domů vracet nechtělo. Už vím proč, vrátil jsem se do bubákova.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.3. 2013