Jsme jako kachny

22. 3. 2013

Když jsem byl malý chlapec, krmil jsem kachny u babičky na dvoře. Přinesl jsem jim hrnec s bramborami smíchanými se šrotem. Kachny se seběhly a začaly se krmit. Ale ten největší kačer se nespokojil s tím, že do hrnce může strkat jen hlavu a tak si brát potravu. Vyskočil na obrubu hrnce a cpal se tak, že by se málem zadávil. To se však nestalo. Kachna vedle něj vytušila jeho výhodu a tak se také začala sápat na obrubu hrnce. A tak se stalo cosi neočekávaného. Hrnec se převrátil a to tak rychle, že kachny stihly jen tak tak uskočit. Všechno krmení zůstalo přikryté pod hrncem a kachny jen paběrkovaly kolem v blátě.

A proč vám ten příběh vyprávím? Protože mi připadá velmi podobný s tím, co jsme my dokázali udělat s naším zdrojem potravy, počínaje sametovou revolucí, až do dnes. Vyklopili jsme svůj hrnec a nikdo se nesmí podívat, co vlastně doopravdy ukrýval. Plácáme se jen v blátě kolem, ale nikoho z nás nenapadne jej zvednout a vrátit do původního stavu. Raději vymýšlíme celou řadu nových teorií, jak tento hrnec obejít a divíme se, po té, co ho obejdeme, že se vždy nakonec ocitneme opět ve stejném marastu, který je námi jen ještě více zdupán.

Ale nakonec i ty kachny měly svobodu, jako ji dnes máme i my. Mohly se prohánět po výběhu a hledat si potravu, každá za sebe. A to se také stalo. Když tedy neumíme narovnat ten hrnec, když nechápeme, že společnost je nadřazená jednotlivcům a jejich svobodě, tak nám zřejmě nezbyde nic jiného, než se rozeběhnout do světa. Víte, ono narovnat takový hrnec pro kachnu není snadné. Zatím co jedna by hrnec nadzvedla, tak jiné pod něj rychle strčí hlavu. A když jí ten hrnec vyklouzne, tak jim ty hlavy pěkně odře, protože ho nepomáhaly překlopit, ale jen se snažily urvat, co se dá. Nemohu si pomoci, ale mně ta alegorie s naším životem připadá dosti povedená.

Vytisknout