Spor o Grebeníčkův výrok o Palachovi byl plodný

12. 2. 2013 / Jan Čulík

Spor o Grebeníčkův výrok o Palachovi byl plodný nejméně v několika věcech. Vedl myslím k tomu, že si lidé ozřejmili několik věcí, které jsou sice v podstatě banální, ale lidi si je otevřeně hned neuvědomují, a tohle je o tom poučilo. - Jiná věc je, že Česká republika má dnes celou řadu podstatně závažnějších problémů než byla například prezidentská volba či význam oběti Jana Palacha: to, že je neřeší a že se náruživě vrhá do řešení těchto "zástupných problémů" však naznačuje, že ty "zástupné problémy" jsou živé a neřešená je především otázka identity a směřování České republiky, stejně jako významu moderní české historie, která je zastřena četnými mýty, přitom je pro mnoho Čechů nesmírně živá jako index jejich totožnosti.

Tak zaprvé jsme se dověděli, což konec konců jsme měli vědět dávno, že se pohled na současnost i minulost u jednotlivých generací radikálně odlišuje podle toho, co zažily. Snad všichni lidé, kteří se k významu Jana Palacha vyslovili a tu dobu konkrétně sami nezažili, zastávají názor, že Jan Palach vystoupil proti komunistickému útlaku. Téměř všichni, kteří tu dobu zažili, proti tomu důrazně protestují a poukazují na to, že situaci v tehdejším Československu nelze zjednodušovat. Nelze prostě říct "komunismus rovná se totalita", "komunismus rovná se cenzura", protože takové to podle jejich nesmírně intenzivní zkušenosti prostě tou dobou nebylo.

Zajímavé je, že mnoho lidí svědčí o tom, že období let 1968-1969 bylo "nejlepším obdobím jejich života". Má to zřejmě mnoho co společného s opojným zážitkem náhle vzniklé svobody a celonárodní jednoty. Uvědomil jsem si, že v letech 1968-1969 existoval mezi lidmi pocit, který neexistoval pak snad už nikdy, možná s výjimkou několika měsíců od listopadu 1989 do jara 1990: pocit, že se s veřejnou diskusí a do určité míry i politickými představiteli občan může bez rozpaků ztotožnit. (Na základě nynější diskuse jsem si uvědomil, že jsem od té doby neměl pocit, že se mohu ztotožnit s veřejným diskursem, už nikdy a nikde - ani v Československu či České republice, ani v Británii. V obou zemích jsem pak už vždy měl pocit naprostého odcizení, že zemi vládnou buď idioti, nebo šílenci. V Británii míval člověk svým způsobem pocit bezpečí, že tam na něho - na rozdíl od České republiky - úřady neudělají náhle sprostý podraz. Bohužel tento pocit v posledních letech zmizel a situace se příliš od situace v ČR neodlišuje.)

Jistěže byl pocit, že se člověk může s veřejným diskursem a "svými" politiky ztotožnit, také byl do určité míry mýtus - na tom nic nemění pozdější zoufalé manévrování vedení KSČ, která vypustila džin svobody z lahve a stala se proto terčem vyhrožování z Moskvy - přesto však nebyla schopna džin svobody do lahve v té sestavě, v jaké existovala v letech 1968-1969, vrátit.

Milan Kundera, produkt právě této doby, který byl na Pražském jaru silně emocionálně angažován, později vytvořil román Nesnesitelná lehkost bytí, v němž varuje před lidskou neschopností vnímat svět a před tendencí lidí vytvářet si subjektivní mýty.

Samozřejmě, že osobní zkušenost pamětníků z let 1968-1969 vykrystalizovala v nostalgický mýtus. Jenže ten mýtus je zřejmě více založen na realitě než černobílá představa mladých lidí, vytvořená zjevně postkomunistickou mediální propagandou, že co bylo komunistické, muselo být kriminální a utlačitelské, že Palach svým gestem "bojoval proti komunismu".

Z celé epizody bychom si asi měli vzít poučení, že bych měli vzájemně respektovat své subjektivní mýty, a zároveň si uvědomovat, že to jsou mýty. Konec konců současní historikové poukazují na to, že žádný objektivní historický narativ neexistuje a rozdíl mezi "vědeckou" interpretací historie a fiktivními příběhy v románech není vlastně žádný.

Jan Palach
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 12.2. 2013