Asymetrie moci

12. 2. 2013 / Ilona Švihlíková

Finanční X Reálná ekonomika

Mnoho již bylo řečeno a napsáno k tomu, že v posledních dekádách se obrátil poměr sil, tj.vznikla asymetrie moci, mezi finanční a reálnou ekonomikou. Finančnictví, ze své podstaty součást sektoru služeb, se stalo řídící hlavou i reálné ekonomiky. Zaplavení světu likviditou objem derivátů je cca 10x větší než světové HDP) vyvolává řadu poruch, jmenujme finanční krize, které se koncentrovaly od 90. let na semiperiférii světové ekonomiky, po bubliny (nemovitosti, dot.com, ropa...).

Nedosti na tom, finanční sektor nejenže své problémy přenáší do reálné ekonomiky a poškozuje ji (s hroznými sociálními důsledky), ale navíc reálnou ekonomiku systematicky vysává. Přesněji řečeno, vysává z ní zdroje.

"Rozkvět" finančního sektoru souvisí nejen s uvolněním kurzů daným rozpadem Bretton-Woodského systému v 70. letech, ale především s hledáním vyšší ziskovosti (byť často virtuální) právě ve finanční sféře.

V neposlední řadě jde "finančnímu průmyslu" o rafinované přerozdělování světových zdrojů. Především tzv. dluhová krize v Eurozóně je vlastně masivním vysáváním zdrojů celých zemí předané bankám a dalším finančním institucím. Tzv. úsporná opatření a privatizace veřejných statků jde přesně tímto směrem.

Byť se nyní opětovně uvažuje o znovuzavedení určitých korektivních mechanismů (pozdní nářek nad zrušením Glass-Steagall Act v roce 1999), finanční kapitál si vybudoval velmi mocnou infrastrukturu, která brání a realizuje jeho zájmy.

Politika X ekonomika

Zlatá léta kapitalismu, tak bývají označována 50. a 60. léta. Kromě konceptu státu blahobytu (jako toho nejvýznamnějšího korektivu, jak uvidíme), byla typická rovněž ekonomickou suverenitou státu. Ta je dnes iluzorní i u velkých zemí (byť v různé míře). Demokracie art/66765.html není zrušena de iure, ale víceméně de facto.

"Objektivní ekonomické podmínky" jsou takového rázu, že se politické rozhodování pohybuje ve velice úzkém koridoru výběru. Politika "elit" se tím pádem omezuje na údržbu moci, chcete-li operativu. Pokusů prolomit koridor té správné politiky je pomálu. Je k tomu jednak potřeba vize (a hluboké pochopení, co se vlastně děje, což velká část elit jaksi není schopna, nemají na to intelektuální kapacitu), a jednak také koordinace s ostatními zeměmi (tj. vyřešení problému kolektivní akce v praxi). Místo toho tedy nastupuje bezradnost elit daná floskulemi a frázemi (stačí se podívat na výstupy z nedávného Davosu -- plky o inovacích, kreativitě, a "odolné dynamice" nahrazují přiznání frustrace nad rekordními počty nezaměstnaných, ekonomik bez růstu a stále silnějšího tlaku finančního sektoru).

Výstupy z Davosu možno najít ZDE

Asymetrie politické a ekonomické moci, má mnoho různých dimenzí. Institucionálně viděno se národní stát do značné míry přežil -- vestfálský systém je něco, s čímž se většina obyvatel sice ztotožňuje, ale pro řešení většiny problémů (nejen ekonomických, ale především ekologických) je potřeba jaksi "vyšší level." Instituce, které mají globální podobu, jsou zase řízeny značně nedemokraticky a navíc si uchovávají nadřazenost Západu nad zbytkem světa. Jejich reformy (hlasovací i obsahové) postupují dosti pomalu. Je třeba ocenit změnu pozice MMF ohledně prospěšnosti škrtů, ale řada mýtů stále globální ekonomické prostředí deformuje (typicky trvání na komparativní výhodě v případě WTO).

K reformě MMF, paleta názorů: ZDE

Kritika komparativní výhody: ZDE

Trvání na chybných předpokladech a ideologiích vytváří nesmyslný koridor hospodářské politiky, který nedává zemím (regionům) dostatečný manévrovací prostor a navíc má (a vždycky měl) za úkol fixovat získané výhody Západu (obchodní politika selektivní liberalizace byl krásný příklad, než ovšem přišla Čína, která dokázala Západ porazit svými vlastními zbraněmi na jeho hřišti).

Západ X BRICS

Západní arogance a nadřazenost vedla k tomu, že současná (!) krize je stále označována jako globální. Omyl. To není globální krize, je to krize Západu, krize nejvyspělejších zemí. V Číně, Indii apod. sice jsou problémy (závislé do určité míry na tom, jak moc a jakým způsobem je daná země se Západem spjata), ale celkově jsou tyto rozvíjející se trhy prostě v jiné fázi kapitalistického rozvoje a mají ještě dost velký prostor (cca 20-25 let) pro nárůst produktivity extenzivní i intenzivní cestou.

Západ je ve zcela odlišné situaci. Je v situaci útlumu: demografického na prvním místě (což vždy signalizovalo pád mocností), ale samozřejmě také ekonomického, sociálního a politického. Ekonomická moc se přesouvá již zcela zřetelně ze Západu na Východ, ze Severu na Jih. Japonsko zažilo dvě ztracené dekády, aniž by někdo dokázal říct, co s tím.

Vyspělé země patří mezi nejzadluženější na světě (což není žádná náhoda, samozřejmě). ZDE

Velmi prekérní je situace USA. Jejich mocenská třínožka (ekonomika, kultura (soft power) a vojenství) je stále slabší. Ano, Spojené státy ještě mají dolar a mohou si roztočit rotačky při kvantitativním uvolňováním x-tého kola, ale z hlediska reálné ekonomiky jim to nebude nic platné. Z hlediska kulturní přitažlivosti se "americký sen", který byl vždy jen mýtem sociální mobility a tlumil obrovské sociální nerovnosti, jaksi vyčerpal. Míra nerovnosti v USA je stejná jako v tzv. banánových republikách. ZDE

Heslo "my jsme těch 99%" se přímo odvolává na slavný článek J. Stiglitze o nadvládě 1% parazitických nejbohatších. ZDE

Zbývá vojenská moc. A ta je drtivá. Ať již objemem vojenských výdajů, technologiemi či rozmístěním vojenských základen po celém světě -- zde nemají USA konkurenci. Toto je situace, která je velmi znepokojivá. Známe z dějin jen málo příkladů, kdy země (hegemon) odejde dobrovolně ze své pozice. Mnohem častěji chce o udržení své vratké pozice válčit a je nakonec drtivě poražena. Válka by navíc "vyřešila" i problém ekonomický a sociální -- zničení "nadbytečných" kapacit... Nebezpečí tohoto vývoje je obrovské. ZDE

Asymetrii, kterou považuji za základní a nejdůležitější, od které se všechny ostatní určitým způsobem odvíjejí, jsem si nechala na konec:

Kapitál X Práce

Konflikt o rozdělení přidané hodnoty (a tím i moci) mezi kapitálem a prací je věčný a zákonitý. Dosti důležitou roli v něm hrají technologie (pracovně-tvorné, nebo pracovně-úsporné) a samozřejmě i celkový politický a sociální kontext.

50. a 60. léta byla úspěšná nejen díky ekonomické suverenitě státu (a jistě by bylo možno doplnit další faktory: poválečná obnova, levné zdroje, především ropa), ale také díky nastavení toho nejdůležitějšího korektivu, který je dnes odstraňován: sociálního státu. Jeho zavedení bylo dáno jednak poučením z Velké deprese, ale -- a dle mého názoru především -- tím, že existovala alternativa východního modelu. V rámci konkurence mezi systémy, ten kapitalistický přejal silně sebeomezující korektiv.

Do dnes je sociální stát významný např. ve Skandinávii, kterou tak činí vůči působení krize dosti rezistentní (nikoliv ovšem imunní). Jenže: sociální stát skandinávského typu je potřeba posuzovat v celkovém kontextu vyspělé politické kultury (tzv. skandinávská metoda jednání, o které /art/66391.html psal odborník na toto téma Přemysl Pergler ), poměrně malého počtu obyvatel a vysoce inovativní ekonomiky, která sociální stát "utáhne". Kombinace těchto faktorů spolu s rekordně nízkou mírou korupce vytváří silnou odolnost Skandinávie vůči vlivům kapitálu. Podobný příklad je Rakousko, které jako rezistentní faktor má družstevní a jiné kooperativní formy podnikání (a je malou zemí, což hraje svou roli).

Od 70. let se ale práce (myšlenko v zemích Západu) stává marginalizovaným faktorem, což později politicky a ekonomicky posiluje dominantní neoliberalismus. Stačí zmínit několik základních fakt, které podrobně ve svých analytických materiálech (World of work, Global employment trends) rozebírá Mezinárodní organizace práce (ILO).

• od 70. let ve vyspělých zemích klesá tzv. wage share. Řečeno lidsky, z vytvořené přidané hodnoty jde stále méně na mzdy a stále více na zisky. Zisky se přesouvají do finanční virtuální sféry. U většiny obyvatelstva se projevuje pokles, resp. stagnace reálných mezd, která se dá "překrýt" -- dluhem. Přirozeným následkem je prudce se zvyšující nerovnost, kterou nedávno v podmínkách USA zdokumentoval J. Stiglitz a R. Reich. Nová kniha J. Stiglitze ZDE , R. Reich ZDE
• Oslabuje vazba mezi růstem HDP a tvorbou nových pracovních míst. Podle ILO na 1% ekonomického růstu připadá 0,3% růst nových pracovních míst. Na "vině" jsou dle ILO pracovně úsporné technologie. Již v 90. letech na toto upozorňovala proslulá kniha Die Globalisierungsfalle (Past globalizace), která uvádí, že při nasazení pracovně úsporných technologií si Západ vystačí s 20% pracovní síly (tj. vygeneruje 80% nezaměstnanost). K zásadnímu tématu rozporu mezi kapitálem a prací se dostal i P. Krugman a otevřel tak ve Spojených státech debatu na toto téma: ZDE. Krugman přímo uvádí: "Americká ekonomika je stále, podle většiny měřítek, v silné depresi. Ale korporátní zisky jsou rekordně vysoké. Jak je to možné? Je to jednoduché: zisky rostly jako podíl národního příjmu, zatímco mzdy a odměny za práci poklesly. Koláč neroste tak, jak by měl -- kapitálu se daří, protože si bere čím dál větší kousek, na úkor práce."
• Mzdy reagují velmi pomalu na ekonomický růst, naopak v případě ekonomického poklesu jdou dolů mnohem rychleji než je ekonomický pokles. To vysvětluje, proč řada zemí postižených krizí se sice ekonomicky zotavila, ale mzdová úroveň zůstává nižší než před krizí i deset let poté.

V současnosti se nejen málokdo zabývá tímto hlavním rozporem (i když Krugman ťal do živého), protože svěrací kazajka nadvlády finančního kapitálu vybízí k neškodné operativě dle hesla "každej den dobrej."

V teorii systému přitom platí, že pokud systém nepociťuje tlak něčeho jiného, odlišného, pak degeneruje. Sebedestrukčnost systému se pozná právě podle toho, že ničí své vlastní korektivy, inteligentní pak podle toho, že je organicky přijme, aby mohl přežít.

Velké civilizace končily nejen tím, že se nedokázaly udržet demograficky (to je koneckonců spíš následek, než příčina), ale právě tím, že odbouraly své vlastní korektivy a přivodily si tak vlastní kolaps.

Vytisknout