Vyžeňte penězoměnce

19. 4. 2011 / Chris Hedges

(Projev Chrise Hedgese přednesený minulý pátek na Union Square v New Yorku během protestu před pobočkou Bank of America.)

Ti kdo nemají žádnou moc, ti, které tyto korporace považují za obyčejné, jsou odkládáni stranou coby lidský odpad.

KD│ Stojíme dnes před branami jednoho z našich finančních chrámů. Je to chrám, v němž chamtivost a zisk jsou největšími dobry, v němž vlastní cena je určována schopností hromadit bohatství a moc na úkor druhých, v němž jsou zákony manipulovány, přepisovány a porušovány, v němž nekonečný šlapací mlýn spotřeby definuje lidský pokrok, v němž podvod a zločin jsou nástroji podnikání.

Finančníky, bankéře, korporátní mandaríny a lídry našich dvou hlavních politických stran pohánějí dvě nejdestruktivnější síly lidské přirozenosti - chamtivost a závist, a ti všichni z tohoto systému profitují. Staví sami sebe do centra stvoření. Pohrdají nářkem těch, kdo jsou pod nimi, nebo jejich nářek ignorují. Obírají nás o práva, důstojnost a ničí naši kapacitu klást odpor. Snaží se z nás ve vlastní zemi nadělat vězně. Dívají se na lidské bytosti a přírodní svět jako na pouhé komodity určené k exploataci až do vyčerpání nebo kolapsu. Lidské utrpení, války, změna klimatu, bída, to všechno je jen cenou za byznys. Nic není svaté. Bůh zisku je bohem smrti.

Farizejové velkých financí, kteří nás dnes ráno mohou pozorovat ze svých kójí a rohových kanceláří, falšují ctnost. Život se podle nich točí pouze kolem vlastního prospěchu. O utrpení chudých se nestarají. O šest milionů rodin vyhozených ze svých domovů se nestarají. O desítky milionů důchodců, jejichž úspory byly zlikvidovány podvodem a nepoctivostí Wall Street, se nestarají. O neúspěch snahy zastavit emise uhlíku se nestarají. O spravedlnost se nestarají. O pravdu se nestarají. O hladovějící dítě se nestarají.

Fjodor Dostojevskij ve "Zločinu a trestu" pochopil radikální zlo skryté za výdělkem nikoliv jako zlo obyčejné, ale mimořádné, jako touhu, která mužům a ženám dovoluje sloužit systémům sebeoslavování a pusté chamtivosti. Raskolnikov v jeho románu věří - jako ti zde v tomto chrámu - že lidstvo může být rozděleno na dvě skupiny. První se skládá z obyčejných lidí. Tito obyčejní lidé jsou trpěliví a submisívní. Dělají jen o málo více než že přivádějí na svět další lidské bytosti k vlastnímu obrazu, stárnou a umírají. A Raskolnikov těmito nižšími formami lidského života pohrdá.

Druhá skupina, jak věří, je vynikající. Podle Rakolnikova to jsou Napoleoni světa, ti kdo opovrhují zákony a zvyky, ti kdo trhají na kusy konvence a tradice, aby stvořili pěknější, slavnější budoucnost. Raskolnikov tvrdí, že ačkoliv žijeme ve světě, můžeme se osvobodit od důsledků života s druhými, od důsledků, které nám vždy neprospívají. Raskolnikovové tohoto světa nespoutaně a naprosto věří v lidský intelekt. Opovrhují projevy soucitu, empatie, krásy, spravedlnosti a pravdy. A tato pomatená vize lidské existence vede Raskolnikova k vraždě lichvářky a krádeži jejích peněz.

Kněží těchto korporátních chrámů ve jménu zisku zabíjejí ještě nelítostněji, s větší obratností a prohnaností než Raskolnikov. Korporace nechaly vloni 50 000 lidí zemřít, protože si nemohli dovolit platit za řádnou zdravotní péči. Zabily statisíce Iráčanů a Afghánců, Palestinců a Pákistánců, a radostně přihlížely, jak se cena akcií dodavatelů zbraní zečtyřnásobuje. V povrchových dolech Západní Virgínie, kde rodiny vdechují znečištěný vzduch, pijí otrávenou vodu a pozorují, jak se Apalačské hory mění ve zničenou pustinu, zatímco těžební společnosti vydělávají miliardy, změnily rakovinu v epidemii. A po vyloupení americké státní pokladny tyto korporace ve jménu úspor požadují, abychom zrušili potravinové programy pro děti, dotace na topení a zdravotní péči pro seniory a kvalitní veřejné vzdělávání. Žádají, abychom tolerovali permanentní podtřídu, která znamená, že každý šestý dělník zůstane bez práce, která odsuzuje desítky milionů Američanů k chudobě a přihazuje naše duševně choré pod kotel. Ti kdo nemají žádnou moc, ti, které tyto korporace považují za obyčejné, jsou odkládáni stranou coby lidský odpad. A právě tak si to žádá bůh trhu.

Když Dante v Pekle vstupuje do "města žalu", slyší naříkat ty, kdo "Tak bědně zde čas tráví / těch podlé duše, již lhostejní k všemu / bez hanby žili jako beze slávy", ty kdo odmítli nebe i peklo, ty kdo věnovali své životy výhradně snaze být šťastni. To jsou všichni ti "dobří" lidé, ti kdo nikdy neztropí povyk, kdo naplňují své životy marnými a prázdnými činnostmi, snad neškodnými, aby se zabavili, kdo se nikdy za nic nepostavili, nikdy nic neriskovali, kdo pluli s proudem. Nikdy se nad svým životem pořádně nezamysleli, nikdy nepocítili potřebu to udělat, nikdy si to nepřáli.

Dante věděl, že ti kdo se ženou za jiskřivými duhami konzumní společnosti, kdo berou vážně zvrácenou ideologii konzumní kultury, se stávají morálními zbabělci. Jsou indoktrinováni korporátními informačními systémy a zůstávají pasívní, zatímco legislativní, výkonná a soudní moc - nástroje korporátního státu - odírají naši kapacitu klást odpor. Demokraté nebo Republikáni, liberálové nebo konzervativci, to nehraje roli. Barack Obama slouží korporátním zájmům stejně pilně jako to dělal George W. Bush. A uvěřit, že některá ze stran nebo zavedných institucí představuje mechanismus reformy, znamená být nadšen celuloidovými stíny na zdi Platónovy jeskyně.

Musíme odporovat žvástu konzumní kultury a obnovit primát slitování a spravedlnosti v našich životech. A to si žádá odvahu, ne pouze fyzickou, ale obtížnější morální odvahu naslouchat hlasu vlastního svědomí. Pokud máme tuto zemi a planetu zachránit, musíme přejít od velebení sebe sama k podřízení sebe sama bližnímu. Sebeobětování vzdoruje chorobnosti korporátní ideologie. Sebeobětování se vysmívá příležitostem k získání postupu, peněz a moci. Sebeobětování kácí idoly chamtivosti a závisti. Sebeobětování si žádá, abychom se postavili proti zneužívání, zraňování a nespravedlnosti vnucovaným nám mandaríny korporátní moci. V biblickém varování "Kdo miluje svůj život, ztratí jej" se skrývá hluboká pravda.

Život se netýká jen nás samotných. Nebudeme se nikdy těšit spravedlnosti, dokud se i náš bližní nebude těšit spravedlnosti. A nikdy neobnovíme svou svobodu, dokud nebudeme ochotni obětovat svou pohodlnost kvůli otevřené rebelii. Prezident nás zklamal. Kongres nás zklamal. Soudy nás zklamaly. Tisk nás zklamal. Univerzity nás zklamaly. Proces volební demokracie nás zklamal. Nezůstávají už žádné struktury nebo instituce, jež by nebyly kontaminovány nebo rozbity korporacemi. A to znamená, že je to jen na nás. Občanská neposlušnost, jež vyžaduje strádání a utrpení, jež bude dlouhá a obtížná, jež v jádru znamená sebeobětování, je jediným mechanismem, který nám zbývá.

Bankéři a manažeři hedgeových fondů, korporátní a vládní elity, jsou moderní podobou svedených Izraelitů, kteří padali na zem před zlatým teletem. Lesk bohatství se před nimi třpytí a žene je ve šlapacím mlýně stále rychleji směrem k zániku. A oni se snaží, abychom se i my klaněli jejich oltáři. Dokud nás pohání chamtivost, udržuje nás ve spoluvině a mlčení. Ale jakmile se náboženství nespoutaného kapitalismu vzepřeme, jakmile začneme žádat, aby společnost sloužila potřebám občanů a ekosystému, který podporuje život, namísto potřebám tržiště, jakmile se naučíme hovořit s novou pokorou a žít v nové skromnosti, jakmile budeme milovat bližního jako sebe sama, rozbijeme své okovy a způsobíme, že naděje bude znovu mezi námi.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 19.4. 2011