Úzkost spoluviny
II. sjezd SČSS jako pokus
o vzdor vůči moci ¹

Postupně docházelo ke změnám názvu této organizace i změnám na místě předsedy; v období 2. světové války se nazývala Syndikát českých spisovatelů a hudebních skladatelů a v roce 1944 měla 737 členů; ve válečných letech role Syndikátu stoupla, neboť měl pro umělce větší charakter ochrany vzhledem k pracovnímu a později totálnímu nasazení. Dále se Syndikát v roce 1945 hlásil k činnosti Národního revolučního výboru spisovatelů (Bedřich Václavek, Vladislav Vančura, František Halas, Václav Černý) za 2. světové války. Předsedou SČS se stal v roce 1945 František Halas. Syndikát pracoval nejprve podle Stanov spolku Syndikát českých spisovatelů a hudebních skladatelů z roku 1941, které byly nahrazeny Stanovami Syndikátu českých spisovatelů z roku 1947. Vedle SČS existovaly další spolky či organizace sdružující spisovatele, například Literární odbor Umělecké besedy (vydával mimo jiné časopis Listy a pořádal v říjnu až prosinci 1947 cyklus osmi večerů Mladá literatura), Kruh českých spisovatelů, Moravské kolo spisovatelů, Sdružení moravských spisovatelů či Spolek beletristů Máj, které však většinou nepřetrvaly dlouho po únoru 1948 (tzv. likvidační schůze Kruhu českých spisovatelů se například konala 1. 4. 1948). Syndikát připravil pětidenní sjezd českých spisovatelů, který se konal v červnu 1946; na něm se již projevil posun od stavovské organizace v organizaci ideovou.²

Tento posun pokračoval i nadále: v průběhu roku 1948 byla připravována přeměna Syndikátu českých spisovatelů ve Svaz československých spisovatelů (SČSS). Šlo o záležitost politickou, o čemž svědčí i to, že probíhala pod dohledem ÚAV NF.³ Zároveň docházelo k tzv. probírce členstva z hlediska kvalitativního a kulturněpolitického a byla zvolena přípravná komise pro reorganizaci SČS, která pracovala též na vytvoření stanov SČSS.⁴ Za základ byly přijaty stanovy Svazu sovětských spisovatelů, včetně politické preambule, ačkoli byly k dispozici Stanovy Syndikátu českých spisovatelů z roku 1947. Za nejvyšší orgán Svazu československých spisovatelů byl vyhlášen sjezd, který se měl konat každé tři roky, což však nebylo nikdy v historii SČSS realizováno. Sjezd měl stanovit tzv. generální linii tvůrčích spisovatelských úkolů; tyto úkoly konkretizovaly výbory národních sekcí, respektive výbory poboček. Mezi sjezdy byl nejvyšším orgánem ústřední výbor, v němž byli zpočátku předseda SČSS, předsedové české a slovenské sekce, generální tajemník a dalších devět členů. Předsednictvo ústředního výboru bylo pětičlenné a skládalo se z předsedy a místopředsedů SČSS, generálního tajemníka a jednoho člena ústředního výboru. ÚV SČSS se měl scházet přibližně jednou za čtvrt roku, prezidium jednou za měsíc. Ve skutečnosti se schůze konaly nepravidelně. ÚV SČSS měl na starosti veškeré vedení Svazu, zejména všechny otázky ideové, hospodářské a organizační, rozhodování o delegacích, vypracování rozpočtu, rozhodování o odvolání proti přijetí nebo vyloučení člena. Kompetence předsednictva byly stejné: řešilo všechny tyto záležitosti v obdobích mezi jednotlivými zasedáními ústředního výboru. Kromě toho bylo rozhodnuto, že budou existovat důvěrníci pro určité kraje, sekretariáty při ÚV, při národních sekcích i pobočkách (v čele ústředního sekretariátu stál generální tajemník, jmenovaný ústředním výborem), smírčí a rozhodčí soudy a revizní orgán pro kontrolu hospodaření SČSS.

Svaz československých spisovatelů byl vyhlášen na I. sjezdu SČSS v březnu 1949.⁵ Jeho předsedou se stal Jan Drda, tiskovými orgány deník Lidové noviny (do 8. 2. 1952, poté je to týdeník Literární noviny) a měsíčník Nový život, orgánem české sekce Kulturní politika a orgánem sekce slovenské Kultúrny život. Tiskovými a nakladatelskými podniky SČSS byly na počátku Lidová tiskárna v Brně, nakladatelské podniky Topič a Fr. Borový, včetně knihkupectví, salonu a periodik, z nichž bylo vytvořeno svazové nakladatelství Československý spisovatel. Došlo k tzv. členské probírce: počet členů SČS k 30. 6. 1948 byl 1614 a počet členů SČSS k 23. 3. 1950 byl 220 členů a 37 kandidátů v české sekci (v říjnu 1950 to bylo o 12 kandidátů více), ve slovenské sekci 79 členů a 25 kandidátů, tedy dohromady 299 členů a 62 kandidátů v obou sekcích Svazu.⁶ V organizační struktuře SČSS docházelo postupně ke změnám a měnily se také stanovy SČSS. Ihned od počátku 50. let se také zde projevily polemiky, které pramenily v politické oblasti a nejednou byly odrazem střetů ve vedení KSČ.

Obraz proměn byl ve výrazné míře patrný právě na spisovatelských sjezdech. Zatímco na prvním (a jediném) sjezdu Syndikátu českých spisovatelů v červnu 1946 se ještě hovořilo o umělecké svobodě, první sjezd navazujícího Svazu československých spisovatelů v březnu 1949 tyto myšlenky již odmítl, byla na něm vyhlášena existence jediné tvůrčí metody, socialistického realismu, dále nutnost, aby spisovatel byl stoupencem lidově demokratického zřízení, marxistou, obhájcem socialistického budování, který nachází vzor v SSSR, (pře)vychovatelem lidu, jemuž měl zároveň sloužit -- a samozřejmě měl být i vykonavatelem nařízení a příkazů, které přicházely z vedení KSČ, ale jejichž trvalost a stálost byla nejasná a odvíjela se od aktuální situace v SSSR. Základní rámec tzv. stranickosti v umění a v jeho recepci a závaznost metody socialistického realismu jako metody tvůrčí i interpretační zůstávaly však v platnosti.

Ačkoli byl II. sjezd SČSS podle usnesení z I. sjezdu z března 1949 připravován na rok 1952, z politických důvodů byl mnohokrát odsouván, přípravy byly stále prodlužovány a konání sjezdu oddalováno -- v souvislosti se střety a spory ve Svazu především v průběhu druhé poloviny roku 1951, jež se táhly v následujících měsících a které byly také odrazem situace ve vedení KSČ. V září 1951 se dokonce hovořilo o mimořádném sjezdu, na němž by se věci probraly "od podlahy", zvolilo "nové legální předsednictvo Svazu a nový sekretariát".⁷ Sjezd byl odkládán nejprve o měsíce: v polovině února 1952 se uvažovalo o konci května téhož roku, o měsíc později již padal termín první polovina října 1952.⁸ Schůze ÚV SČSS dne 20. 6. 1952 byla celá věnována přípravě sjezdu, říjnový termín byl potvrzen. Za hlavní referující na sjezdu byli určeni Ladislav Štoll a Jiří Taufer, dílčí referáty měli přednést F. Tenčík (o dětské literatuře), A. M. Brousil (o dramatu), V. Dostál, jenž byl vzápětí nahrazen V. Závadou (o poezii), J. Rybák (o próze), V. Pekárek (o literární kritice) a J. Kadlec (o organizačních záležitostech).⁹ Další posun termínu byl na 22.--25. 1. 1953, vzhledem k důležitým mezinárodním i domácím událostem v říjnu a Měsíci československo-‑sovětského přátelství v listopadu a části prosince (do 12. 12.); témata referátů i jejich autoři zůstávali v platnosti (zrušen byl jen referát Kadlecův), navíc byly jmenovány sjezdové komise a jejich předsedové.¹⁰

Odkládání sjezdu se dokonce stalo tématem posměšků -- Vojtěch Cach například uvedl, že by chtěl jako lyžař jet na hory, protože sjezd bude opět stejně odložen.¹¹ Naopak vážně hovořil o složité a dlouhodobé přípravě sjezdu Václav Pekárek, který odklad dával do souvislosti se složitou situací ve vedení KSČ i v celé společnosti. "I naše strana se chystá nám pomáhat. Po tom všem, co napáchala ta banda (míněn Slánský a další obvinění komunističtí funkcionáři -- pozn. mb), teprve teď strana nám dává pokyny, říká: takto asi... a učíme se to všichni. I my ve Svazu se to všichni učíme. (...) A rozhoduje předsednictvo Svazu? Ty jsi dostal oběžník, víš, kdo odložil sjezd, soudruhu Jariši? To byli činitelé vlády, činitelé strany. Když se na to podíváme, nakonec bylo moudré, že sjezd byl odložen. Máme zde XIX. sjezd KSSS, který ukazuje linii, máme vyřešenu bandu Slánského, o které jsme nevěděli. Máme stranickou konferenci. (...) Už jsme třikrát připravovali sjezd. To je hrozné, ale co můžeme dělat, to není v našich rukách."¹² Jan Pilař toto podřízení umělců politikům ještě doplnil informací, že předsednictvo SČSS se ohledně přípravy sjezdu sešlo s některými členy vlády a vedení KSČ a zde se potvrdilo, že sjezdové referáty vypracují Štoll a Taufer. V lednu 1953 bylo vyhlášeno, že sjezd se uskuteční 20.--22. 3. 1953; došlo již k pozvání některých zahraničních hostů. Východiskem pro jednání měl být XIX. sjezd KSSS.¹³ Ihned po Stalinově smrti byl termín konání sjezdu posunut o měsíc na 24.--26. 4. 1953, po skonu Gottwaldově se skončilo s přípravou sjezdu a místo něho začala být preferována svazová konference. Nový termín sjezdu tehdy již určen nebyl.¹⁴ V říjnu 1954 si ústřední výbor SČSS dal za jeden z úkolů na příští rok uspořádání druhého sjezdu spisovatelů, východiskem se měl stát připravovaný II. sjezd sovětských spisovatelů. Sjezdu SČSS měly předcházet konference věnované poezii, próze, marxistické literární kritice, překladatelství apod. Za členy ústředního výboru shrnul Karol Rosenbaum, že "jde o to, co aplikovat na celou literaturu z výsledků druhého sjezdu sovětských spisovatelů". A dodal, že "sjezd může být až v roce 1956. V SSSR byla roční kampaň pro přípravu druhého sjezdu velmi prozřetelně vedena. Musíme také takovou delší kampaň vést."¹⁵ Celý rok 1955 tak byl předurčen k přípravě II. sjezdu SČSS.

Rozhodující akcí pro uskutečnění II. sjezdu SČSS tak byl II. všesvazový sjezd sovětských spisovatelů, který se konal 15.--27. 12. 1954. Sjezdu se zúčastnila také delegace SČSS, jejímiž členy byli Jan Drda, František Hečko a Marie Majerová. Drda podal zprávu o sjezdu na schůzi pléna ústředního výboru SČSS 11. 1. 1955. Hovořil o tomto "zdroji tvůrčích zkušeností", na němž se dostal do situace, kdy "opravdu byl zavalen bohatostí a mnohotvárností materiálů, které na sjezdu byly prodiskutovány a předneseny. (...) To je skutečně takové bohatství, že to bude vyžadovat od nás všech velké studium jak těch hlavních osnovných otázek, které byly na sjezdu diskutovány, tak jednotlivých dílčích otázek, ať se týkají prózy, literatury pro mládež, ať se týkají spolupráce spisovatelů s filmem a podobně."¹⁶ Na sjezdu sovětských spisovatelů byly předneseny rozsáhlé referáty (Surkov hovořil 4 hodiny, jeho referát byl označován jako "generální", Simonov četl svůj text téměř 3 hodiny), v diskusi vystoupilo kolem 130 autorů; sjezd, podle Drdy monumentální obraz vývoje mnohonárodnostní sovětské literatury za posledních dvacet let, "vyjevil nerozbornou ideovou jednotu, strhující a povznášející, a manifestoval společné úsilí všech tvůrců sovětské literatury o její další rozvoj na vyšším stupni. Uvnitř tohoto jednolitého směru, vysoko vyzdvihujícího leninský princip stranickosti (...) a potvrzujícího tvůrčí metodu socialistického realismu jako jediného ideově-‑tvůrčího směru veškeré literatury socialistické společnosti, samozřejmě probíhal ujasňující boj názorů a konfrontace osobitých tvůrčích zkušeností jednotlivých spisovatelů. Ale i tato mnohotvárná a často prudká diskuse, velmi živě sledovaná a prožívaná všemi delegáty, byla vedena z jedné ideové platformy a měla jeden a všechny sjednocující cíl: odstranit překážky v cestě rozvoje sovětské literatury, vypořádat se s chybnými a falešnými teoriemi a s chybnou tvůrčí praxí některých děl, pronikavě osvětlit a tvůrčím způsobem rozvinout metodu socialistického realismu, očistit ji od vulgarizujících a zužujících tendencí, které pojem tvůrčí metody suspendovaly na pojem jediného tvůrčího stylu, odsoudit šedou, banální konvenci, vytyčit požadavek vysoké náročnosti na spisovatelskou práci i životní důležitost smělého hledání nových cest a nových uměleckých prostředků k nejlepšímu vyjádření bohatství a mnohostrannosti sovětského života a velké pravdy marx-‑leninských idejí."¹⁷ Drda hovořil souhlasně o "moudré péči" komunistické strany o sovětskou literaturu i požadavcích na spisovatele ze strany ústředního výboru KSSS: "Být na výši úkolů socialistického realismu znamená mít hluboké znalosti skutečného života lidí, jejich citů a myšlenek, projevit hluboké porozumění k tomu, co prožívají, a umět to vše zobrazit poutavou a přístupnou uměleckou formou, jak to ztělesňují skutečné vzory realistické literatury. A to vše podat se správným pochopením velkého boje dělnické třídy a všeho sovětského lidu za další upevnění sovětské společnosti vybudované v naší zemi, za vítězství komunismu."¹⁸ Na sjezdu se hovořilo o povolení existence rozmanitých proudů uvnitř socialistického realismu -- což na jednu stranu naznačovalo možnost jistého pootevření dosavadní tuhé normy socialistického realismu, ale zároveň s tím zaznívalo, že tato metoda je stále jediná a platná. Individuální poetiky (Šolochovova, Erenburgova, Leonovova, Katajevova a dalších) tak byly označovány za bohatství sjednocujícího socialistického realismu, souběžně s tím byla řeč o usměrňování rozmanitosti a mnohotvárnosti do "správného řečiště tvůrčího soutěžení",¹⁹ hovořilo se o kladných hrdinech literárních děl, o pozitivním pólu v umění a o teorii bezkonfliktnosti, o náročnosti umění a uměleckém mistrovství, o venkovském románu a prózách z prostředí kolchozů, o mladých autorech, o literaturách různých národů a národností SSSR, o literární kritice, literatuře pro děti a mládež, o Stalinových cenách -- kriticky -- a oceňování autorů celkově apod. Jednání trvala velmi dlouho, obvykle se -- podle Drdovy zprávy -- jednalo od 10 do 15 hodin (ve druhé fázi sjezdu to bylo do 14 hodin) a potom od 18 do 22 hodin, tedy 9 (respektive 8) hodin denně. Na sjezd bylo pozváno 740 delegátů z různých částí Sovětského svazu a 69 zahraničních spisovatelů (například Ernst Fischer, Jack Lindsay, Jorge Amado, Anna Seghersová, Theun de Vries, Giovanni Germanetto, Nicolás Guillén, Jarosław Iwaszkiewicz, Mihai Beniuc, Mihail Sadoveanu, Nazim Hikmet, Louis Aragon, Elsa Trioletová, Pablo Neruda, Dobrica Ćosić; někteří z nich se zúčastnili i sjezdu SČSS v roce 1956).²⁰

Dění v sovětské literatuře a ve Svazu sovětských spisovatelů podával Drda jako vzor, o problémech se tam diskutuje "samozřejmě ve vyšších obrátkách spirály a na vyšším stupni".²¹ (Podobně hovořil Drda i na širším fóru, na členském aktivu SČSS, který se sešel 28. 1. 1955 a na němž seznámil spisovatele se svou recepcí druhého sjezdu sovětských spisovatelů a s úkoly, které z toho odvíjel pro české autory.)²² Určující role sovětské kultury a politiky zůstávala, podstatné však byly zmínky o širokých možnostech uvnitř socialistického realismu. Veškeré odstředivé tendence byly ovšem okamžitě odmítány: socialistický realismus byl myslitelný jen v souvislosti s tvorbou Maxima Gorkého a po spisovatelích se vyžadovala znalost jeho díla -- "gorkovské pojetí stranickosti literatury" bylo vyhlašováno i nadále jako základ. Podle Drdy bylo třeba se seznámit se všemi sjezdovými materiály, brzy se znovu sejít a diskutovat o významu tohoto setkání sovětských spisovatelů. Drda také hodlal o sjezdu sovětských autorů diskutovat jen v určitých intencích: zejména jak využít zkušeností z tohoto sjezdu, avšak nehodlal už otevřeně rozebírat, co z toho je akceptovatelné, co lze kritizovat a co je nepřijatelné.

V polovině března 1955 se sešla sekce básníků SČSS, na níž se znovu hovořilo o všesvazovém sjezdu, o vstupní slovo byl požádán Jiří Taufer, neboť byl tehdy publikován jeho příspěvek o sjezdu Velká přehlídka a velká příprava.²³ Taufer za "to nejcennější, co přinesl II. sjezd sovětských spisovatelů", považoval "svěží proud nových tvůrčích otázek, podnětů a teoretických myšlenek".²⁴ Diskuse, polemiky a náznaky rozporů považoval Taufer za zmatky, za rozkolísání hodnot -- vše mělo směřovat k ujasněnosti, jednoznačnosti, definicím, přesto i v jeho vystoupení na schůzi básníků bylo znát jisté uvolnění jeho dosavadní rigidity v přístupu k umění, jež se například projevilo v jeho zmínce o spisovatelské individualitě. Své vystoupení však ukončil citátem z pozdravu ústředního výboru KSSS sovětským spisovatelům: službu tzv. pokrokovému umění považoval za závaznou. V následující diskusi bylo znát, jak čeští a slovenští spisovatelé chtěli dát najevo touhu po identifikaci se sovětským příkladem a za každou cenu hledali možnosti praktického použití toho, co bylo označováno jako příklad, jak to zde vyslovil za ostatní Jan Kopecký.²⁵ Podle Jaromíra Langa je třeba "aplikovat tento sjezd (sovětských spisovatelů -- pozn. mb) na naše poměry".²⁶ Podobné debaty o sjezdu sovětských spisovatelů, které probíhaly od počátku roku 1955 na mnoha jednáních v SČSS a v dobovém tisku, směřovaly k jednomu základnímu cíli: byl to začátek přípravy II. sjezdu Svazu československých spisovatelů -- v sekci básníků to vyslovil Jan Noha a podpořil ho Jiří Kolář.²⁷

Od počátku roku 1955 začal být postupně připravován II. sjezd SČSS, se zvyšující se intenzitou a podle vzoru II. sjezdu sovětských spisovatelů. Na základě usnesení 6. pléna ÚV SČSS ze dne 24. 3. 1955 a po svolení politbyra ÚV KSČ bylo schváleno svolání II. sjezdu SČSS na duben 1956 a na schůzi 7. pléna ÚV SČSS dne 18. 5. 1955 byl vydán dokument o svolání sjezdu i s tématy devíti referátů, jejichž zaměření kopírovalo témata referátů ze sjezdu sovětských spisovatelů: O stavu a úkolech československé literatury (jako referující byl určen Jan Drda), Za další sblížení a tvůrčí spolupráci české a slovenské literatury (Karol Rosenbaum), Literatura pro mládež a děti -- důležitý prostředek socialistické výchovy nových pokolení (Josef Věromír Pleva a František Hečko), Rozezpívejme v naší poezii myšlenky a city nového člověka (Vítězslav Nezval a Ján Kostra), Za pravdivé a přesvědčivé zobrazení naší skutečnosti -- o problémech prózy (Marie Pujmanová a Vladimír Mináč), O situaci a úkolech dramatické tvorby (Miloslav Stehlík a Peter Karvaš), Za tvůrčí spolupráci spisovatelů a filmových pracovníků (Václav Řezáč), O stavu a úkolech literární teorie a kritiky (Jan Mukařovský), Zvýšit mistrovství překladu umělecké literatury (Erik Adolf Saudek a Zora Jesenská). V některých případech bylo složité najít autory referátů, respektive přesvědčit ty vybrané, aby se napsání textu ujali. Původně určený autor referátu o literatuře pro děti J. V. Pleva text nenapsal (omluvil se ze zdravotních důvodů), náhradou byl vybrán Řezáč, jehož měl zase vystřídat Milan Jariš coby autor referátu o filmu, nakonec se podařilo získat souhlas Marie Majerové, která "projevila ochotu převzít vypracování referátu o dětské literatuře na II. sjezd, čímž bylo pomoženo z krize v této záležitosti".²⁸ O slovenské literatuře pro děti a mládež nehovořil na sjezdu Hečko, místo něho referát napsal Jozef Horák. O slovenské poezii nereferoval určený Kostra, nýbrž Alexander Matuška. Referát o české próze měla sice napsat Marie Pujmanová, která se však také ze zdravotních důvodů omluvila, její náhradník Jiří Hájek referát rovněž nenapsal, stejně jako Josef Rybák, kterého v listopadu 1955 navrhoval Drda -- předsednictvo ÚV SČSS tento návrh schválilo a předložilo stranické skupině ústředního výboru Svazu. Po neúspěchu tohoto řešení byl osloven Mináč s prosbou, aby vypracoval společný referát o české a slovenské próze; nakonec referát napsal Buriánek. Podobně o filmu měl původně hovořit Václav Řezáč, avšak onemocněl a místo něho byl vybrán Brousil, který ale ihned po zadání upozorňoval, že v době sjezdu by měl být jako člen poroty na filmovém festivalu v Cannes; referát o spolupráci literárních a filmových tvůrců na sjezdu skutečně nezazněl. Autorem referátu o českém překladatelství se zase nestal Saudek, třebaže s tím původně souhlasil, na sjezdu o tomto tématu referovala pouze Jesenská. O tom, že někteří autoři skutečně referát napsat nechtěli, svědčí formulace ze zápisu jednání pléna ÚV SČSS z července 1955: "ÚV SČSS ukládá předsednictvu Zväzu slovenských spisovateľov, aby znovu projednalo se soudruhem F. Hečkem otázku referátu o dětské literatuře na II. sjezdu čs. spisovatelů. Nepodaří-‑li se předsednictvu Zväzu přesvědčit soudruha Hečka, je předsednictvo Zväzu povinno nejdéle do 20. července t. r. oznámit jiného referenta schváleného předsednictvem Zväzu."²⁹

Autoři pečlivě připravovaných referátů měli vycházet ze vzoru II. sjezdu sovětských spisovatelů, kde zazněla tato témata devíti referátů a koreferátů: O současném stavu a úkolech sovětské literatury (Alexej A. Surkov), Sovětská literatura pro děti a mládež (Boris N. Polevoj), O sovětské poezii (Samed Vurgun), O sovětské umělecké próze (Konstantin M. Simonov), Sovětská dramatická tvorba (Oleksandr Kornijčuk), O sovětské filmové dramatické tvorbě (Sergej A. Gerasimov), Překlady krásné literatury národů SSSR (Pavel G. Antokolskij, Muchtar O. Auezov, Maksim F. Rylskyj), O hlavních problémech sovětské kritiky (Boris S. Rjurikov), Současná světová pokroková literatura (Nikolaj S. Tichonov).³⁰

Referáty měly "vyjadřovat kolektivní mínění ÚV Svazu", v takové podobě byly předloženy ÚV SČSS a postupně i ústřednímu výboru KSČ; termíny byly určeny takto: teze do 30. 10. 1955 (ve skutečnosti byly přečteny a diskutovalo se o nich na schůzích pléna ÚV SČSS 5. 1. a 13. 1. 1956 a poté byly předloženy ke schválení ústřednímu výboru KSČ), referáty v plném znění nebo alespoň v podrobném konceptu do 28. 2. 1956, vyňat byl z tohoto termínu Drdův referát, který měl být ÚV KSČ jako hlavní referát sjezdu předložen nejpozději 15. 3. 1956.³¹ Postupně byly předkládány politbyru ÚV KSČ další záležitosti související se sjezdem: zpráva o výsledcích zasedání ÚV SČSS k problematice svazového tisku (co nejdříve po schůzi pléna ÚV Svazu v březnu 1955), návrhy na organizační a finanční zajištění sjezdu a soupis domácích a zahraničních hostů (do 31. 12. 1955), návrh na nové složení ÚV SČSS (do 31. 1. 1956).³² Jak je zřejmé, o možnosti svobodné volby na sjezdu se neuvažovalo, demokratické postupy zde byly nepřijatelné. Ačkoli měl být nový ústřední výbor SČSS zvolen na sjezdu, jeho složení bylo určeno dopředu.

Program sjezdu byl dán stranickým orgánům ke schválení v listopadu 1955 a poté 12. schůzi pléna ÚV SČSS. Od září 1955 začaly být v rámci předsjezdové kampaně pořádány zájezdy spisovatelů do různých krajů Československa a na mnoha místech besedy se čtenáři. Bylo rozhodnuto, že od září 1955 do začátku sjezdu bude každý měsíc -- kromě druhé poloviny září, kdy byla naplánována cesta na Slovensko -- vyslána po Čechách a Moravě tříčlenná delegace, "vedená předním spisovatelem", na dvou-‑ až třídenní zájezd, jehož cílem budou krajská a okresní města, kde se uskuteční velký literární večer za účasti celé delegace; poté budou následovat besedy jednotlivých členů výpravy v závodech, vesnicích a školách tak, aby se uskutečnila denně jedna beseda. (Jiří Marek posléze navrhl, aby se nezapomínalo na vzorná JZD a aby se "svolaly předsjezdové kulturní aktivity", které se budou skládat "ze dvou oddílů: jednak z literárního večera a z kulturního aktivu, kde by se hovořilo o kulturní problematice kraje, kde by ke slovu přišli místní spisovatelé, kulturní pracovníci".)³³ Kromě toho se měli spisovatelé setkávat s kulturními a osvětovými pracovníky, navštívit knihovny apod. Na druhou polovinu září byl organizován zmíněný čtrnáctidenní zájezd pěti tříčlenných skupin na Slovensko, do každé skupiny byl požadován jeden básník, jeden prozaik a jeden dramatik. Všech 15 autorů mělo jet na velký večer do Bratislavy a pak se rozjet do různých oblastí Slovenska a uskutečnit opět jednu besedu denně. Závazně se počítalo s Majerovou, Pujmanovou, Řezáčem, Drdou, Sekerou jako prozaiky, Nezvalem, Závadou, Branislavem, Kainarem jako básníky a Stehlíkem, Káňou, Cachem, Klímou jako dramatiky. Na každou středu byl naplánován v Klubu spisovatelů v Praze umělecký večer, na němž měli vystupovat i jiní umělci, nejen spisovatelé. Pro pražskou Městskou knihovny pak byly určeny velké literární večery o současné české próze (prosinec 1955), současné slovenské literatuře (leden 1956) a současné české poezii (únor 1956); podobně v Brně a Ostravě byly připravovány večery o současné české poezii. Svaz slovenských spisovatelů organizoval samostatně množství zájezdů, besed a literárních večerů na Slovensku.³⁴ Tajemník Svazu Jan Noha musel podávat sekretariátu SČSS z každého zájezdu písemnou zprávu, člen sekretariátu Jan Otčenášek informoval o zájezdech v tisku, zkušenosti z těchto akcí se dále přenášely do sekcí Svazu a podílel se na nich i národní podnik Kniha. Protože někteří spisovatelé nechtěli na zájezdy jezdit, byli oba posledně jmenovaní pověřeni, aby zajišťovali "účast známých spisovatelů" (například do kraje České Budějovice byla vyslána delegace ve složení J. Sekera jako vedoucí, F. Hrubín, L. Čivrný, B. Říha, M. Florian, F. Kubka, M. Dušková, J. Charvátová, J. Noha a Z. Bezděková, na Jihlavsko F. Rachlík, L. Fikar, J. Mareš, M. Bureš, L. Stehlík,³⁵ posledními byly v březnu zájezdy do kraje Ústí nad Labem, Pardubice a ještě počátkem dubna 1956 Olomouc, celkem jich bylo v českých zemích 12, každého se účastnilo 10 až 20 autorů, byly v průměru třídenní a končily setkáním spisovatelů s knihovníky a osvětovými pracovníky kraje; podobně probíhaly zájezdy na Slovensku, přičemž české delegace byly doplňovány slovenskými autory a naopak),³⁶ připravovali "hodnotné programy" a "podle potřeby přizvali ke spolupráci divadelní režiséry a herce", každé setkání mělo začít vysvětlením významu sjezdu spisovatelů a celkově se zaměřit na propagaci této akce.³⁷

Všem tématům byla věnována pozornost především v podobě konferencí (o současné dramatické tvorbě v květnu 1955, o poezii v červnu 1955, seminář o S. K. Neu-mannovi v říjnu 1955, konference o literatuře pro mládež taktéž v říjnu 1955, konference o S. K. Neumannovi v únoru 1956, konference o próze v březnu 1956 -- všechny konference byly opět předem určeny, stanoveni autoři referátů a jejich referáty byly dopředu probrány na zasedáních ÚV SČSS) a rozsáhlých diskusí na stránkách českých i slovenských kulturních periodik i deníků. Dále byla provedena tzv. revize členského seznamu v sekci básníků, prozaiků, dramatiků, v sekci filmové, v komisi pro literární teorii a kritiku i v kruhu překladatelů. Na zasedání ÚV SČSS se museli vždy dostavit předsedové sekcí a komisí Svazu, aby podávali zprávy o jejich činnosti. Totéž se týkalo i brněnské a ostravské pobočky Svazu, jejichž zástupci nyní museli jezdit do Prahy a informovat ÚV SČSS o tom, co se děje v těchto místech. Pro svazová periodika byly přesně popsány úkoly, jaké texty, od jakých autorů a kdy zde mají být publikovány. Vše bylo realizováno -- pod označením diskuse, respektive předsjezdová tisková spolupráce -- i z toho důvodu, aby se ukázalo, která témata by mohla být na sjezdu vnímána jako problematická; argumentace v těchto bodech musela být ze strany předsednictva přesvědčivá a nesměla být improvizovaná.

Na konci července 1955 se uskutečnila porada šéfredaktorů a zástupců svazového tisku, kterou organizoval Josef Sekera, aby došlo podle zadání ústředního výboru SČSS k vypracování tzv. akčního plánu předsjezdové kampaně. Akce se zúčastnili předseda Svazu Drda, za sekretariát organizační referentka M. Malíková, tiskový referent K. Mrzena a Sekeru zastupoval J. Otčenášek, za sekretariát ÚV KSČ V. Pelíšek a B. Jirková, byli zde i zástupci všech svazových periodik -- Literárních novin (J. Pilař a J. Putík), Nového života (F. Branislav, F. Nechvátal a V. Stejskal), Května, jehož 1. číslo bylo teprve připraveno k vydání (B. Březovský a J. Šotola), Hosta do domu (B. Macák), Kultúrneho života (P. Berta a V. Mináč), Slovenských pohľadov (J. Špitzer, který zastupoval nepřítomného šéfredaktora A. Matušku, a J. Bžoch). Tato schůzka byla jedním z důležitých jednání té doby, na nichž se projevila vedoucí role komunistické strany i to, jakou důležitost sjezdu spisovatelů ÚV KSČ přikládá a jak si představuje podobu předsjezdové kampaně i sjezdu samotného. Vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ Václav Pelíšek zadal šéfredaktorům českých a slovenských literárních periodik úkoly, které byly určeny v tomto centrálním orgánu komunistické strany. Požadoval co největší zapojení spisovatelů a umělců (na sjezd měli být pozváni zástupci všech uměleckých svazů: "ÚV přikládá sjezdu obrovskou důležitost nejen pro literaturu, neboť je to skutečně otázka celé naší kultury, to je třeba si uvědomit, takže my dnes spíš se budeme snažit, aby se všichni pracovníci vyjádřili především k literatuře, a zadruhé to bude velká společenská událost u nás vůbec"),³⁸ důraz položil na devět témat sjezdových referátů, avšak za ještě podstatnější považoval, aby ke sjezdovým tématům -- která Pelíšek označoval za témata nikoli literární, ale spojující lidi, týkající se celé společnosti -- vystoupili všichni členové Svazu spisovatelů: představoval si 350 předsjezdových a sjezdových vyjádření. "Nestane-‑li se tak, pak musíme svolat všechny spisovatele, svolat stranický aktiv a ptát se, jak je to možné, a musíme se ptát, jaký je jejich občanský profil."³⁹ Je zřejmé, že tento požadavek, hraničící s nátlakem, byl motivován potřebou vědět, co si kdo myslí, respektive co je schopen a ochoten na veřejnosti vyjádřit. Na sjezdu neměla být připuštěna žádná překvapení a ne(s)mělo se dít nic nečekaného. Vše se mělo projevit již v předsjezdové diskusi a článcích publikovaných zejména ve svazovém tisku, na což měli šéfredaktoři těchto periodik -- Pilař za Literární noviny, Branislav za Nový život, Březovský za Květen, Macák za Hosta do domu, Mináč za Kultúrny život a Matuška za Slovenské pohľady -- společně s dalšími redaktory dohlédnout a za to také odpovídali (proto byl v tomto předsjezdovém období zvýšen počet redaktorů -- podle tehdejší rétoriky došlo ke "kádrovému posílení" redakcí).⁴⁰ Členové ÚV KSČ nechtěli nic ponechat náhodě, vše bylo třeba (z)kontrolovat: jedním z dokladů bylo například sestavení seznamu lidí, kteří dělali disertace z oblasti české a slovenské literatury, a kontrola toho, kde v roce 1955 pracují, zda se věnují literatuře, nebo jsou mimo ni: "Jeden z nich pracuje dnes ve Státní bance, ale takových je i víc. Jsou to lidé, kteří dělali své disertační práce o literatuře půl roku a my o nich nevíme."⁴¹ Získávání informací bylo základní a prvotní skutečností, na niž byl položen důraz (a na níž také fungoval tehdejší režim), takže například na ÚV KSČ věděli, že v Ostravě "jedna žena, manželka horníka, dělá besedy o dětské literatuře".⁴² Z informací se pak vytvářela strategie postupů. Z diskuse redaktorů s funkcionářem svazovým (Drdou) a stranickým (Pelíškem) vyplynulo, že mezi spisovateli existuje atmosféra strachu a že se bojí psát, takže sám člen ÚV KSČ přiznal: "Mluvilo se tu o nějaké atmosféře strachu, lhostejnosti a nechuti vyslovit názory a obavy před nepříjemnostmi. To je všechno správné vidět, určitě taková atmosféra je a je z toho nutno vyvodit důsledky. Samozřejmě jsou to důsledky pro stranu i pro Svaz."⁴³ Pelíšek žádal, aby stejně jako v Sovětském svazu byli "pranýřováni" spisovatelé, kteří odmítnou vystoupit a projevit se: "To je námět na redakční článek o únikových tendencích před sjezdem a je nutno rozrazit to, pranýřovat a vyvolat proti tomu mínění. (...) Teď jde o to ostře, společně, nesmlouvavě, pravdivě proti těmto zjevům postupovat, rozbít je a vytvořit atmosféru takovou, aby spisovatelé psali. Nezbytně k tomu musí přispět článek ve svazovém tisku a řada taktických kroků našeho tisku."⁴⁴ Pelíškovo vyjádření, jako představitele ÚV KSČ, že je třeba každého přinutit, aby se vyjádřil -- absence svobodné vůle a volnosti byla samozřejmostí --, ukazuje podobu existence jedince v totalitním režimu a jeho smysl pro tento systém: smysl z hlediska použitelnosti. Úkoly a instrukce pro spisovatele v souvislosti s II. sjezdem vydává ústřední výbor KSČ, stejně jako v Sovětském svazu ÚV KSSS: rámec je tedy dán a z něho všichni měli vycházet a řídit se jím. Jedním dechem však Pelíšek hovořil o tom, že neexistuje stanovisko ÚV KSČ, ale názory jeho jednotlivých členů: v roce 1955 byla patrna nejistota a opatrnost i v tomto ústředním orgánu, napětí mezi řídící a určující rolí na jedné straně a snaha vyvléci se z odpovědnosti na straně druhé byly přítomny v různých podobách. Nejradikálněji se snažilo držet podobu rigidity počátku 50. let několik jedinců, mezi nimi na čelném místě Ladislav Štoll, jehož jméno na tomto jednání také zaznělo -- jako toho, kdo stanoví pravidla podle svého.

Příprava sjezdu byla v roce 1955 celoročním tématem. Dne 18. 5. 1955 se ÚV SČSS usnesl, že oficiální oznámení o uspořádání sjezdu publikuje v tisku 28. 5. 1955. Toho dne také v Literárních novinách vyšla zpráva o zasedání a usnesení ÚV SČSS s tématy devíti referátů a pěti hlavními úkoly sjezdu, které byly určeny ústředním výborem KSČ: 1) zhodnotit "vývoj" literatury před rokem 1945 a zhodnotit, jak česká a slovenská literatura za deset let od osvobození "plnila své poslání v socialistické výchově lidu"; 2) "dobudovat morálně politickou jednotu československé literatury při plnění úkolů socialistické výchovy pracujících a upevnit princip stranickosti v celé naší literární tvorbě"; 3) "vyzvednout tvůrčí rozvíjení metody socialistického realismu v umělecké tvorbě, svést boj s recidivami formalismu a nebezpečím schematismu", za základní estetický požadavek byla označena jednota obsahu a formy; 4) "projednat zásadní ideové, teoretické a estetické otázky literární tvorby, jejichž řešení významně pomůže k dalšímu kvalitativnímu růstu naší literatury"; 5) "kriticky zhodnotit dosavadní činnost a pracovní metody" SČSS.⁴⁵ Do Klubu spisovatelů byla svolána tisková konference, na níž byli novináři seznámeni s přípravou sjezdu a jeho předpokládanou podobou; v Bratislavě tutéž akci uspořádal Svaz slovenských spisovatelů.

S blížícím se termínem konání se intenzita akcí zvyšovala. Mnohé se měnilo a zpřesňovalo. V listopadu bylo určeno, že zahraničních hostů bude celkem 38 z 24 zemí, stanovována byla i náplň jejich pobytu (kromě sjezdu měli být odvezeni na Slovensko a do okolí Prahy), objevovaly se další návrhy, kdo všechno by měl být pozván (z delegátů politických i odborných z univerzit a vědeckých institucí, hostů z dalších kulturních oblastí, novinářů, velkých pražských závodů a továren, zastupitelských úřadů), program byl dále precizován, jednotlivé sjezdové dny měly začínat referáty (dopoledne), po nichž měla následovat diskuse (odpoledne a večer), přičemž čas vymezený referátům byl zkrácen a naopak prodloužena doba na diskusi. Pro Literární noviny bylo třeba zařídit zvýšený příděl papíru o 20 500 kg, neboť se počítalo se třemi zvláštními čísly a třemi rozšířenými vydáními běžných čísel (celkem činilo rozšíření Literárních novin 44 stran). Počítalo se s tím, že sjezdové materiály vyjdou knižně; bylo tak realizováno vydání referátů v podobě samostatných brožurek, které byly považovány za praktičtější než jedna publikace se všemi referáty, eventuálně s diskusními příspěvky -- v tom případě by však nároky na papír a finance ještě vzrostly. Všechny návrhy musely být ještě dopracovány sekretariátem SČSS a předloženy ÚV KSČ k posouzení a ke schválení.⁴⁶

Podoba sjezdu SČSS i obsah tezí a referátů byly pak detailně určeny po pobytu tzv. studijní delegace SČSS v SSSR ve dnech 1.--15. 12. 1955. Původní složení delegace bylo velmi skromné: měli ji tvořit Milan Lajčiak a Josef Sekera jako hlavní tajemník SČSS. Lajčiaka nahradil brzy Jan Pilař, který se jako šéfredaktor Literárních novin měl seznámit s předsjezdovou přípravou v časopise Litěraturnaja gazěta (když byl Pilař s delegací v SSSR, chodil do redakce tohoto periodika téměř denně). V květnu 1955 vzešla z ÚV SČSS žádost, aby ÚV KSČ souhlasil s vysláním "delegace čs. spisovatelů do SSSR za účelem poznání zkušeností z II. sjezdu sovětských spisovatelů".⁴⁷ V červenci 1955 předložily sekretariát a zahraniční komise ÚV SČSS nový návrh: do Sovětského svazu měli jet Jan Drda, Peter Karvaš, Vladimír Mináč, Vítězslav Nezval, Josef Věromír Pleva, Marie Pujmanová, Karol Rosenbaum, Miloslav Stehlík (ti všichni měli vypracovat pro II. sjezd SČSS referáty), dále Jan Pilař (který řídil předsjezdovou kampaň v Literárních novinách), Josef Sekera (měl na starost organizační přípravu sjezdu) a na návrh předsednictva Svazu slovenských spisovatelů Ctibor Štítnický. Také toto složení nebylo definitivní a došlo v něm ke změnám, na jejichž základě měla delegaci vést Pujmanová, s níž měli jet Nezval, Sekera, Mináč, Karvaš, Štítnický, Pilař a nově Václav Řezáč, Milan Jariš a Erik Adolf Saudek. Místo Pujmanové, která onemocněla a vzdala se cesty do SSSR, byl vedoucím jmenován Řezáč, který však také vzápětí onemocněl a v listopadu 1955 ho v čele delegace nahradil Drda. Do Moskvy nakonec odletěla výprava ve složení Jan Drda, Vítězslav Nezval, Jan Mukařovský, Josef Sekera, Jan Pilař, Zora Jesenská (většinu pobytu však strávila v Moskvě v nemocnici), Ctibor Štítnický, Peter Karvaš a Vladimír Mináč. Časté změny v obsazení delegace byly způsobeny nechutí některých autorů do SSSR odcestovat, nemocí i napětím, které ve Svazu spisovatelů i ve společnosti vládlo.

Členové delegace byli znovu podrobně informováni o průběhu II. všesvazového sjezdu sovětských spisovatelů a byla jim doporučena podoba sjezdu SČSS. Svazoví funkcionáři z SSSR kladli důraz na "razgavor pered sjezdom", tato předsjezdová diskuse se odehrávala v tisku, rozhlase, televizi, kinožurnálech, setkáních se čtenáři (například v Moskvě se uskutečnilo před sjezdem 360 besed spisovatelů v závodech, školách, různých institucích). Příprava sjezdových referátů probíhala téměř celý rok, jejich autoři měli k dispozici šesti-‑ až osmičlenné skupiny konzultantů (něco podobného bylo poté navrženo i u nás, ale realizace byla skromnější, patrně především z důvodu krátké doby, která do sjezdu zbývala), teze referátů byly "posouzeny" na svazovém sekretariátu a hotové referáty na předsednictvu. Čeští a slovenští autoři referátů konzultovali jejich znění s funkcionáři z vedení Svazu sovětských spisovatelů, kteří navrhovali též délku referátů i počet a délku diskusních příspěvků na sjezdu SČSS, stejně jako konání schůze stranické skupiny těsně před sjezdovým jednáním. Na sjezdu sovětských spisovatelů vystoupilo 127 diskutujících, z nich "polovina předem prodiskutovala své vystoupení na sekretariátě Svazu, takže soudruzi mohli operativně řídit diskusi a nepřipustit, aby rozbředla nebo se svezla na nesprávnou kolej. To neznamená, že ovlivnila to, co se mluvilo, ale že věděla, o čem se asi bude mluvit."⁴⁸ Organizátoři sjezdu SČSS dostali doporučení, aby v Praze diskutovalo 90 až 100 autorů, sovětští konzultanti nesouhlasili s představou českých a slovenských tvůrců, že referáty zaberou 24 hodin sjezdového času a diskuse 20 hodin; radili čas pro referáty o 4 až 6 hodin zkrátit a prodloužit dobu diskuse. Zároveň hovořili o některých tématech, jež by mohla přinést komplikace, například otázka stranickosti či tvůrčí svobody (o cenzuře se potom ve svých diskusních příspěvcích na sjezdu SČSS zmínili F. Hrubín, V. Kaplický, K. Lazarová nebo J. Mareš). Sovětští spisovatelé a činovníci Svazu na tato "problematická" témata upozorňovali a nabádali k důkladné přípravě, neboť hrozilo nebezpečí, že členové SČSS budou "nesprávně pokládat otázky nebo hlásat vyloženě chybné názory", na to "musíme být předem připraveni, kdo na takové chybné názory bude odpovídat, a musíme se postarat, aby tato odpověď byla jasná, správná a přesvědčivá. Tam se nesmí nic svěřovat improvizaci."⁴⁹

Velké překvapení u sovětských svazových funkcionářů vzbudila příprava složení nového ústředního výboru SČSS, který měl být zvolen na sjezdu. Požadovali větší kontrolu: tedy než bude návrh kandidátky předložen -- k 31. 1. 1956 -- oddělení kultury ÚV KSČ, považovali za nutné ho probrat v stranické skupině (tzv. partgrupě) ÚV SČSS nebo na samostatném aktivu členů-‑komunistů v SČSS. Československá delegace se dozvěděla, jak se připravovalo nové vedení Svazu sovětských spisovatelů: kandidátku vypracovala před sjezdem stranická skupina "pravlenija Sojuza" za účasti sekretáře ÚV KSSS a sekretáře městského výboru KSSS města Moskvy. O každém navrženém kandidátovi se hlasovalo zvlášť. Vedoucí sekretář Svazu Alexej Surkov potom seznam opsal ve dvou exemplářích -- jeden uschoval ve Svazu spisovatelů a druhý předložil oddělení kultury na ÚV KSSS, které ji předložilo ke schválení příslušnému stranickému orgánu. V den volby na sjezdu byla nejprve svolána stranická skupina sjezdu, kterou řídil sekretář ÚV KSSS, tato sjezdová stranická skupina znovu o kandidátce diskutovala. Teprve potom bylo zahájeno zasedání sjezdu, jemuž byla kandidátka předložena jménem stranické skupiny sjezdu. (O úloze stranických skupin ve Svazu sovětských spisovatelů byla řeč i později: v každém městě, kde má svou organizaci Svaz, je také stranická organizace tohoto Svazu spisovatelů, která je bezprostředně podřízena stranické organizaci městského výboru komunistické strany, zde musejí být organizováni všichni členové Svazu komunisté, s výjimkou těch, kteří zaujímají jako komunisté vedoucí postavení někde jinde.) Složení nového ÚV SČSS mělo tak být pečlivě připraveno již před sjezdem.

Podle Drdy měl pobyt studijní delegace v Sovětském svazu pro její členy i "pro přípravu našeho sjezdu veliký význam". Sjezd byl připravován jako striktně a detailně naplánované setkání autorů, kteří chtěli a museli "spolubudovat svým dílem nový společenský řád", při němž "nelze dělat žádné ideové kompromisy", a princip stranickosti zůstával "naším základním principem a metoda socialistického realismu fundamentální metodou".⁵⁰

Na stejném zasedání v lednu 1956 bylo -- kromě probrání tezí referátů M. Majerové, V. Nezvala, V. Mináče a J. Horáka -- také schváleno ustavení a složení sedmi sjezdových komisí, které měly zajistit přípravu sjezdu a jeho průběh. Předsedou komise pro stanovy byl určen K. Nový, jejími členy J. Drda, L. Fikar, I. Kusý, P. Horov, J. Pilař, J. Sekera a tajemníkem J. Bureš; zabývala se vypracováním návrhu na změny stanov SČSS pro sjezd. V čele komise rezoluční, která měla na starost návrh sjezdových usnesení, včetně rezoluce, dále dopisy ÚV KSČ, prezidentu republiky, Svazu sovětských spisovatelů, byl K. Rosenbaum, členy F. Buriánek, V. Egri, J. Hájek, F. Hečko, H. Jasiczek, J. Kainar, M. Lajčiak, A. Matuška, O. Šafránek, J. Taufer a tajemníkem byl J. Tichý. Technické zabezpečení průběhu sjezdu obstarávala komise organizační, jejímž předsedou byl J. Sekera, členy E. Kolár, F. Kožík, B. Polách, F. Pavlíček, L. Mňačko, C. Štítnický a tajemníky M. Malíková a M. Andráš. O zahraniční hosty pečovala komise zahraniční, již vedla M. Majerová, členy byli A. Bernášková, F. Branislav, A. M. Brousil, I. Fleischmann, N. Frýd, F. Kubka, M. Krno, V. Oleríny, J. Tomeček, F. Vrba a Š. Žáry, tajemníky K. Jiroudková a opět M. Krno. Komise návrhová -- ve spolupráci s první komisí pro stanovy připravovala návrhy na složení vedoucích orgánů SČSS a kádrových materiálů -- byla vedena M. Stehlíkem, členy byli jmenováni B. Březovský, L. Fikar, J. Horák, M. Jančová, V. Kaplický, B. Macák, V. Mináč, V. Nezval, V. Řezáč, K. F. Sedláček a V. Závada, tajemníkem byl J. Otčenášek. Komise tisková řídila tiskovou kampaň a dohlížela na její průběh, včetně zpravodajství o sjezdu; jejím předsedou byl V. Pekárek, členy M. Jariš, R. Kalčík, P. Kohout, K. Lazarová, J. Mareš, V. Mihálik, M. Pišút, J. V. Pleva, M. Pujmanová, S. Turek a všichni šéfredaktoři svazového tisku (tedy F. Branislav, B. Březovský, V. Cach, B. Macák, A. Matuška, L. Mňačko, J. Pilař), jejím tajemníkem byl V. Maršíček. Poslední komisi, revizní -- prováděla revize svazového hospodářství -- vedl L. Luknár, členy byli K. J. Beneš, F. Hampl, J. Hilčr, R. Moric, Z. Pluhař, J. Skalka, V. Stanovský a J. Tomeček, tajemníkem se stal F. Hampl.⁵¹

Před polovinou března 1956 se sešel ústřední výbor SČSS na dvoudenním zasedání, kde byla příprava sjezdu precizována. Schůzi předcházelo jednání členů ÚV Svazu v čele s Drdou na politickém byru ÚV KSČ, jež schválilo definitivně datum a místo pořádání sjezdu, jeho program, sjezdový rozpočet, návrh na pozvání zahraničních hostů, teze Drdova, Nezvalova a Buriánkova referátu (ostatní referáty mělo na starost oddělení kultury ÚV KSČ a politbyru nebyly předloženy), ÚV SČSS zde dostal za úkol zajistit konečné znění referátů, jejich projednání v ústředním výboru Svazu a předložení politbyru ještě v březnu 1956. "Do 1. dubna musíme rovněž politbyru předložit zprávu o organizačním zajištění sjezdu," doplnil k této záležitosti Drda, který zprávu o jednání s vedením KSČ podával.⁵² Předseda Svazu zároveň uvedl, že inspirativním impulsem je nyní pro spisovatele jednání XX. sjezdu KSSS (uskutečnil se 14.--25. 2.), a to nejen vystoupení Nikity Chruščova, ale i Michaila Šolochova o literatuře.

Podle politbyra ÚV KSČ a předsednictva SČSS se mělo sjezdu českých a slovenských spisovatelů zúčastnit 800 lidí, tedy všech 337 členů a 175 kandidátů SČSS -- těchto 512 autorů tvořilo členskou základnu Svazu spisovatelů k 12. 3. 1956 --, dále 65 překladatelů, 120 hostů domácích (zástupci komunistické strany a vlády, ministerstva kultury a školství, univerzit v Praze, Brně a Bratislavě, Revolučního odborového hnutí, Československého svazu mládeže, Svazu československých novinářů, Ústředního svazu československých výtvarných umělců, Svazu skladatelů, Svazu československých architektů, Ústavu pro jazyk český, Ústavu pro českou literaturu, Ústavu pro jazyk slovenský, Ústavu pro slovenskou literaturu, Československé akademie věd, Hlavní správy vydavatelství, Československého rozhlasu, Československého státního filmu, Československé televize, Československé tiskové kanceláře, redakcí denního tisku, týdeníků, zastupitelských úřadů, dále vyznamenaní pracovníci z různých oblastí, zástupci velkých pražských závodů a podle potřeby další umělci -- zásadně na jeden den) a 38 zahraničních. Politbyro schválilo, aby na sjezd byli pozváni 4 delegáti ze Svazu sovětských spisovatelů, po dvou delegátech albánských, bulharských, maďarských, polských, z Německé demokratické republiky, rumunských, jugoslávských, francouzských (zde byli konkrétně vyžadováni a schváleni Jean-‑Paul Sartre a Vercors; Drda ihned dodal, že pozvání je třeba rozšířit o Louise Aragona, "kterého nemůžeme nepozvat"),⁵³ italských (měli to být Vasco Pratolini a Salvatore Quasimodo), čínských a korejských, po jednom z Anglie (James Aldridge, který ovšem nabídku odmítl, nebo Jack Lindsay), Belgie, Holandska (Theun de Vries), Dánska, Švédska, Norska Finska, Islandu (vyžádán byl čerstvý držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1955 Halldór Laxness), z Německé spolkové republiky, Rakouska, Turecka (určen byl Nazim Hikmet), Mongolska. Návrh byl rozšířen o další autory, které požadovalo politbyro ÚV KSČ: měli to být Howard Fast z USA, Pablo Neruda z Chile, Jorge Amado z Brazílie a zástupce spisovatelů z Japonska a Indie. Kromě toho zasedala i zahraniční komise, která doporučila další jména: z Francie Louis Aragon, Elsa Trioletová a případně Pierre Daix, z Anglie Doris Lessingová, z Rakouska Ernst Fischer, z Guatemaly Miguel Ángel Asturias, z Mexika José Mancisidor, Efraín Huerta nebo Juan Rejano, z Kuby Nicolás Guillén a jeden autor měl být pozván z Egypta. Všichni zahraniční hosté obdrželi pozvánku na čtrnáctidenní pobyt v Československu, při nárůstu jejich počtu však vzrůstala i částka na ně. Z V. oddělení ÚV KSČ přišel příkaz, že je třeba co nejvíce šetřit, takže při ceně letenky z Latinské Ameriky 2 000 dolarů navrhoval Drda, aby byl pozván Guillén, protože žil tehdy v Paříži. Počet 38 zahraničních delegátů vzrostl na 45.

Rozsáhlé debaty se vedly o průběhu sjezdu z hlediska času určeného na referáty a na diskusní vystoupení. Vedení KSČ a SČSS počítalo, že v diskusi promluví 100 debatujících, což znamenalo při patnáctiminutovém limitu 25 hodin. Měla tím být naplněna rada organizátorů sjezdu sovětských spisovatelů, čas pro debaty byl dokonce navýšen, mělo se však s výjimkou prvního a posledního dne jednat vždy do 22. či podle potřeby do 23. hodiny, přičemž referáty byly určeny na počátek sjezdových dnů a po nich přicházela na řadu diskusní vystoupení. Autoři referátů byli 12. 3. vyzváni, aby co nejdříve dali svým textům definitivní podobu -- Majerová zde hlásila, že referát již odevzdala k četbě Bohumilu Říhovi a členům poradního sboru, který měla pro práci na textu k dispozici --, protože je bylo třeba poslat politbyru ÚV KSČ (ke schválení) a členům ÚV SČSS (k diskusi).

Dlouho se také hovořilo o počtu členů a složení ústředního výboru -- dosavadní třicetičlenný výbor byl nakonec rozšířen na 45 členů, počet náhradníků ÚV se naopak snížil z 15 na 5 (nakonec se tato instituce zrušila) -- a o označení vedoucího svazového funkcionáře: bylo odhlasováno, že dosavadní slovo "předseda" bude nahrazeno výrazem "první tajemník"; podle způsobu označování těch, kdo vedli svazové pobočky, tedy brněnský a ostravský v rámci SČSS, martinský, prešovský a košický tajemník v rámci SSS, a hlavně podle vzoru sovětských spisovatelů. Došlo také ke zrušení funkce hlavního tajemníka SČSS, jímž byl v době před sjezdem Josef Sekera. Rozsáhlá rozprava se vedla i o struktuře Svazu spisovatelů celkově a o pravomocích jednotlivých částí SČSS. Tak bylo usneseno, že "napříště nepovede práci Svazu předseda a nebude volen předseda, nýbrž první tajemník. Dále: je třeba zajistit kolektivní vedení Svazu a vybudovat řádně tři potřebné orgány: ústřední výbor, předsednictvo a sekretariát, jehož členové by byli členy ÚV."⁵⁴ Tuto informaci pak Sekera předal oddělení kultury ÚV KSČ.

Organizační záležitosti se probíraly na dalším zasedání, tentokráte české části ÚV SČSS dne 4. 4. 1956. Pro účastníky sjezdu bylo vyčleněno 10 až 15 aut, stravování bylo zajištěno v budově Národního shromáždění a bylo určeno, že zahraniční hosté budou bydlet v hotelu Esplanade (a tam se i stravovali), domácí v hotelech Praha, Zlatá husa, Flora, Slovan, Axa, Meteor. Každé ráno budou vycházet noviny menšího rozsahu a formátu s informacemi na každý den (jmenovaly se Sjezdové zpravodajství, říkalo se jim "malé Literární noviny"), text referátů v podobě samostatných brožurek dostávali účastníci sjezdu k podrobnému prostudování, aby se mohli zapojit do diskuse, v Památníku národního písemnictví byla připravena výstava Československá kniha jde světem, na níž byla vystavena cizojazyčná vydání knih českých a slovenských autorů (samostatné části zde byly vyhrazeny překladům díla Julia Fučíka, Zdeňka Nejedlého, Aloise Jiráska, S. K. Neumanna, Vítězslava Nezvala, Marie Majerové, Ivana Olbrachta, Marie Pujmanové, Antonína Zápotockého), v univerzitní knihovně byla výstava věnovaná tvorbě našich autorů mezi dvěma spisovatelskými sjezdy, na chodbě Národního shromáždění byla na devíti panelech připravena výstava aktuální spisovatelské tvorby s tématy spisovatelé v boji za mír, za přátelství mezi národy, spisovatelé vychovateli mládeže, spisovatelé a armáda, spisovatelé pomáhají výstavbě, spisovatelé v boji za socialistickou vesnici, polští, maďarští a ukrajinští autoři žijící v ČSR, přehled vydavatelské činnosti nakladatelství Československý spisovatel a Slovenský spisovatel. Naplánováno bylo zřízení dvou informačních kanceláří -- jedné v budově NS a druhé v budově SČSS. Dále určeno 8 stenografů a 10 písařek pro pořizování zápisů ze sjezdu, k dispozici byla i rozmnožovna s jednou pracovnicí. Stenografické zápisy ze sjezdu byly rozmnoženy na cyklostylu v počtu 16 exemplářů -- jeden byl archivní, další byly poslány redakcím literárních periodik, ústřednímu výboru KSČ, sjezdové kanceláři předsednictva, tiskové a zahraniční komisi sjezdu, Svazu slovenských spisovatelů (na některá místa bylo doručeno několik exemplářů, do SSS například 3).

Dne 6. 4. začalo rozesílání pozvánek a 12. 4. delegačních listů. Delegačenky byly trojího druhu odlišené barvou -- růžové pro členy Svazu spisovatelů, přičemž členové a náhradníci ÚV SČSS měli čísla od 1 do 43, čeští členové Svazu od 50, slovenští od čísla 300; zelené delegačenky obdrželi kandidáti, číslovány byly od 400 pro české a 550 pro slovenské kandidáty SČSS; bílé delegační lístky byly určeny pro domácí i zahraniční hosty a měly čísla od 1. Kromě toho existovaly průkazky pro hosty -- šedé byly jednodenní a béžové pro celou dobu sjezdu.⁵⁵ Mimopražští účastníci měli zajištěnu slevu při cestě vlakem.

Většině zahraničních hostů byly pozvánky odeslány již 15. 3. O den později byla poslána pozvánka Nazimu Hikmetovi do Moskvy, který účast přislíbil. Dne 17. 3. odešlo pozvání i Pablu Nerudovi do Chile, jenž se omluvil, stejně tak byli pozváni autoři podle závěrů jednání ústředního výboru SČSS 12. 3. 1956. Upřesněna byla jména severských spisovatelů, a pozváni tak byli Artur Lundkvist a jeho žena Maria Wine ze Švédska (omluvili se), Elvi Sinervo z Finska, Hans Kirk z Dánska, Hans Heiberg z Norska, dále z Německé spolkové republiky Leonhard Franck (který sice odpověděl kladně, ale nakonec nepřijel), z Belgie Jacques Doneux, z Francie kromě Trioletové a Aragona Jean-‑Paul Sartre a Simone de Beauvoir (oba se ihned omluvili, místo Sartra byl pozván Roger Vailland), jako francouzský spisovatel byl zpočátku ve svazových materiálech veden Belgičan Constant Burniaux, pozváni byli i Sunao Tokunaga z Japonska (na konci sjezdu však přiletěl Kōbō Abe) a dodatečně zařazení Jack Lindsay, Howard Fast a Jorge Amado.⁵⁶ Ačkoli se podařilo pro účast na sjezdu získat některé z jmenovaných autorů, většina z pozvaných zahraničních hostů nepřijela.⁵⁷ Nejdůležitější osobností z cizinců byl bezesporu Boris Polevoj, který se stal jakýmsi vyslancem sovětské politiky a kultury, na něho se zaměřila největší pozornost. Další značný zájem vyvolával Nazim Hikmet; v jejich stínu zůstával i Laxness. Pro zahraniční hosty byl naplánován program od 21. 4. do 4. 5. 1956, patřila tam kromě účasti na sjezdu například prohlídka Prahy, návštěva Památníku národního písemnictví, divadelní představení, zájezd do JZD na Mělnicku, do Lidic a Kladna, na Dobříš, Karlštejn, Zbraslav, promítání českých filmů, účast na májové manifestaci 1. 5., posléze došlo k rozdělení na několik skupin, které navštívily Slovensko, Ostravu a jižní Čechy, a ti, kteří zůstali v Praze, Národní galerii, Gottwaldovo muzeum a Leninovo muzeum.⁵⁸

Pokud jde o texty referátů, slovenští autoři je již na začátku dubna 1956 odevzdali, z Čechů referát tehdy dodali jen Mukařovský, Majerová, Buriánek a Nezval. Drda jej dokončoval a odevzdával po částech, neboť byl na zasedání ÚV KSČ, "kde se dověděl takové věci, které považuje za nutné zapracovat do svého referátu".⁵⁹ V březnu a dubnu probíhala jednání ústředního výboru KSČ a politbyra ÚV KSČ, na nichž straničtí funkcionáři reagovali na situaci po XX. sjezdu KSSS; Drda zde dostával nejnovější instrukce pro sjezd a spisovatele. Situace však byla komplikovaná a pro Drdu jistě nejasná, ÚV KSČ jednal o událostech XX. sjezdu KSSS dokonce i 19. a 20. 4. 1956, tedy těsně před zahájením sjezdu spisovatelů. Texty referátů byly okamžitě posílány k prostudování a schválení. Například 31. 3. 1956 byly odeslány referáty M. Majerové, J. Mukařovského a F. Buriánka všem členům a náhradníkům ÚV SČSS, předsedům všech sekcí a komisí Svazu, 14 exemplářů obdržel ÚV KSČ, 3 ÚV KSS, 3 Svaz slovenských spisovatelů, 2 byly poslány do brněnské a 2 do ostravské pobočky SČSS.

Důležitá byla debata o členských záležitostech, kde se rozhodovalo o tom, kdo se stane členem a kdo kandidátem Svazu spisovatelů. Při této rozsáhlé debatě přišel Nezval se záležitostí členství Jiřího Weila v SČSS. Za nespravedlivé označil vyloučení Weila ze Svazu v prosinci 1950⁶⁰ a hovořil i o dalších křivdách, které se na přelomu 40. a 50. let staly. Vyjádřil přesvědčení, že "je třeba a že je to věcí spoluodpovědnosti každého spisovatele, aby se všechny tyto věci seriózně projednaly".⁶¹ Nezval doporučil také rehabilitaci Ladislava Novomeského a posléze hovořil o Jaroslavu Durychovi, jehož členství ve Svazu spisovatelů požadoval taktéž vyřešit, protože Durych požádal v roce 1955 o přijetí do SČSS.⁶² "Nezval upozornil na to, že v roce 1948 bylo mnoho členů vyškrtnuto a že je třeba tyto věci znovu projednat a případné křivdy napravit. Poukazuje rovněž na Zahradníčka, jenž byl odsouzen na 15 let." Nezval vzápětí "navrhl, aby se Svaz znovu zabýval případy lidí, kteří jsou ve vězení nebo kteří byli vyškrtnuti nebo nebyli přijati do Svazu".⁶³ Zde tedy Nezval vyslovil to, co zaznělo i od Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta na sjezdu; rozdíl byl v tom, že Nezval vyslovil tento požadavek na uzavřeném zasedání a Hrubín se Seifertem na veřejném fóru. Nezvalovi se podařilo každopádně uvést věci do chodu, neboť se k němu ihned připojilo několik účastníků tohoto zasedání, kteří jmenovali další autory, jejichž případy považovali za nutné "revidovat". Vilém Závada žádal zřízení přijímací komise a Milan Jariš komise, která by prošetřila všechny takové problematické případy, Vojtěch Cach a Jariš navrhli, aby na sjezd byli jako hosté pozváni spisovatelé, kteří ve Svazu sice nejsou, ale kteří "už něco napsali", respektive jsou "aktivními pracovníky literatury". Hlavní tajemník SČSS Josef Sekera shrnul, že předsednictvo Svazu dostane za úkol "projednat záležitosti těch spisovatelů, kteří nejsou členy Svazu a u nichž je zřejmo, že jde o nějakou křivdu, jako Weil, Durych, Bár, Zahradníček, Novomeský, Renč, Kalista i případy další. Usneseno uložit předsednictvu, aby našlo vhodnou formu, jakým způsobem by se daly vyřešit a případně definitivně uspořádat případy křivdy na spisovatelích, kteří nejsou členy Svazu."⁶⁴ Nezval zde rozvířil záležitost, na niž pak narazil ve svém diskusním vystoupení, jednom ze dvou nejznámějších na sjezdu, Jaroslav Seifert. Nezvalova intervence na svazové schůzi a Hrubínovo a Seifertovo vystoupení na sjezdu zazněly v atmosféře sílící kritiky cenzurního orgánu Hlavní správy tiskového dohledu ze strany stále většího počtu spisovatelů a pokusů pomoci uvězněným a perzekuovaným autorům a jejich rodinám. Seifertem vyslovené požadavky na sjezdu tak nebyly překvapením minimálně pro české členy ústředního výboru SČSS, protože se tři týdny předtím o těchto věcech jednalo ve Svazu spisovatelů už konkrétně.

Na 13. schůzi pléna ústředního výboru SČSS, která se konala 11.--13. 4. 1956, byly probrány všechny referáty s výjimkou Matuškova, Brousilova a Stehlíkova, jež byly ponechány na jednání v předsednictvu Svazu. Nejdéle se hovořilo o textu Nezvalově, zaznělo tam mnohé z toho, co bylo o pár dní později řečeno i na sjezdu; Nezval vysvětloval rozsáhle především svůj vztah k Halasovi (a k Štollovi a jeho interpretaci Halasovy poezie) a k tvorbě tehdejších mladých básníků. Členové ústředního výboru Svazu zde také hovořili o složení pracovního předsednictva sjezdu: Drda, Majerová, Pujmanová, Sekera, Marek, Mukařovský, Nezval, Řezáč, Nový, Hečko, Kostra, Lajčiak, Štítnický (které navrhlo předsednictvo SČSS), Závada, Hrubín, Říha, Káňa, Hájek, Kohout, Horov, Lazarová. Problém nastal při rozhodování, jak zaplnit tribunu, na niž se vešlo 55 lidí. Proto bylo rozhodnuto, že zde zasedne 30 členů ústředního výboru SČSS, z nichž 12 je v předsednictvu sjezdu, a dalších 8 příslušníků pracovního předsednictva, kteří nejsou v ÚV SČSS. Zbytek zaplní pozvaní představitelé komunistické strany a vlády. Mezi čestně zařazenými na tribunu byli i dva autoři, kteří nebyli členy ÚV Svazu spisovatelů, ale byli považováni za tak významné, že zde měli být: Štefan Králik a Jaroslav Seifert.⁶⁵ Protože počet míst v sále budovy Národního shromáždění čítal 690, bylo rozhodnuto, že počet zvaných hostů bude omezen, aby se všichni do prostoru jednání vešli. Organizační komise sjezdu nakonec zajistila ve velkém sále celkem 783 míst, z toho 50 pro předsednictvo.

Všechny komise těsně před sjezdem intenzivně pracovaly na svých úkolech, byly připraveny nové stanovy SČSS, navržen statut tiskových orgánů Svazu spisovatelů, navrženy rezoluce, sjezdová usnesení, znění dopisů prezidentu Zápotockému, ÚV KSČ a Svazu sovětských spisovatelů, dále byly připraveny návrhy na složení vedoucích orgánů Svazu, zajištěno řízení a dozor nad tiskovou kampaní a zpravodajství o sjezdu v tisku, provedena revize svazového hospodářství, připraveni překladatelé, stenografové, písařky, řidiči aut, kuchaři a veškerý další personál.

Kontrola přihlášek přinesla tato čísla: ze 43 členů a náhradníků ÚV SČSS se přihlásilo 42 (1 se nepřihlásil), z 251 českých členů poslalo přihlášku 190 (61 nikoli), ze 130 českých kandidátů kladně reagovalo 110 (20 neodpovědělo vstřícně), z 88 slovenských členů Svazu se přihlásilo 74 (14 nikoli) a z 59 slovenských kandidátů odpovědělo pozitivně 42 (17 se nepřihlásilo). Celkem tedy z 571 členů a kandidátů SČSS poslalo přihlášku 458 a 113 se na sjezd nepřihlásilo, z nich -- když se odečetly omluvenky, jedno odřeknutí a pobyty v cizině -- organizátoři neměli zprávy o 86 pozvaných autorech, kteří vůbec nereagovali. Kontrola účasti na sjezdu zjistila v jednotlivých dnech účast 533 osob (v neděli 22. 4.), 493 (v pondělí 23. 4.), 558 (v úterý 24. 4.), 521 (ve středu 25. 4.), 514 (ve čtvrtek 26. 4.) a 521 (v pátek 27. 4.). Z prezenčních listin, které byly pro sjezd připraveny na základě pozvánek a přihlášek, lze zjistit, že mezi pozvanými hosty (měli bílé delegační lístky) jsou na prvním místě prezident Antonín Zápotocký, akademik Zdeněk Nejedlý a ministr kultury Ladislav Štoll, dále to byli další členové vlády Alexej Čepička, Václav David, Jaromír Dolanský, Július Ďuriš, Zdeněk Fierlinger, František Kahuda, Ondrej Klokoč, Václav Kopecký, Alois Neumann, Josef Plojhar, Antonín Pospíšil, Marek Smida, Ernest Sýkora, Emanuel Šlechta a předseda vlády Viliam Široký, z ÚV KSČ to byli Karol Bacílek, Antonín Novotný, Jiří Hendrych, Ján Kominár, Augustin Michalička, Václav Pelíšek a Ladislav Peprník, dalšími hosty byli lidé z předsednictva svazů novinářů, výtvarných umělců, architektů, skladatelů, ÚRO, ROH a ČSM, redaktoři literárních periodik i deníků Rudé právo, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Obrana lidu, Večerní Praha, Pravda, Práca, Smena, Ľud, z ČTK, Československého rozhlasu, Československé televize, Československého státního filmu, pozváni byli karikaturisté Věra Friedrichová, Vilém Reichmann, Karel Tachovský, několik autorů, kteří nebyli členy ani kandidáty SČSS, například Otakar Černoch, Vladimír Babula, Anna Drahá, Jiří Levý, František Neužil, Július Noge, Jiří Weil. Jiná prezenční listina, pro jednodenní vstup s šedými průkazkami, obsahuje především jména novinářů, redaktorů (zejména z časopisu Květen) a literárních kritiků, například Alexej Kusák, Ivo Štuka, Jana Štroblová, Josef Brukner, Karel Hrách, Josef Vohryzek, Zdeněk Heřman, Fedor Soldan, Karel Bodlák, místo bylo vyhrazeno i pro režiséra Otomara Krejču. Béžové průkazky umožňující vstup na sjezd od 23. 4. do 27. 4. byly pro deset pracovníků Státní bezpečnosti, dále pro fotoreportéry, redaktory periodik, rozhlasu, televize, některých nakladatelství a pro zástupce Hlavní správy tiskového dohledu. Sestaven byl i seznam zaměstnanců v budově parlamentu, Litfondu, stenografů, písařek a tlumočníků. Nejrozsáhlejší byly prezenční listiny členů a kandidátů Svazu spisovatelů, Češi a Slováci byli uváděni zvlášť; separátní byl i seznam 30 členů a 10 náhradníků ÚV SČSS a 3 členů revizní komise.

Ještě v sobotu 21. 4. se sešla stranická skupina ÚV SČSS, která se zabývala hodnocením všech předsjezdových aktivit a konečné podoby sjezdu. Druhý sjezd českých a slovenských spisovatelů byl připraven.

Sjezd SČSS se konal ve dnech 22.--29. 4. 1956 v Praze v budově Národního shromáždění.⁶⁶ Program doznal změn a rychle došlo k odklonu od přesně naplánované podoby sjezdu. Některé referáty nezazněly (Brousil se sjezdu nezúčastnil, stejně tak Mukařovský, Karvaš svůj text nepřečetl, aby bylo více času na diskusi, pro totéž se rozhodla i Jesenská), jiné referáty se ve srovnání s původními tezemi u některých autorů rozšířily o nová témata (výrazně například u Nezvala o pasáže týkající se Halase nebo Skálova hodnocení Seifertovy poezie), jindy byl referát zkrácen (v případě Buriánkově, z důvodu časové tísně). V souladu se změnou myšlení o literární tvorbě v polovině 50. let u referátů převládala zejména syntetizující podoba, pomocí níž chtěli autoři ukazovat stav české literatury v jednotlivých oblastech (poezie, próza, drama, překlady atd.) v posledních deseti letech. Již druhého dne došlo ke skluzu, takže po Horákově referátu již nezbyl čas na diskusi, třetího a čtvrtého dne se konala diskuse mezi referáty, nikoli až po přečtení obou najednou, většina pátého dne a celý šestý den byly zaplněny diskusními vystoupeními domácích účastníků i zahraničních hostů. Diskuse probíhala i v první části sedmého dne, ačkoli se s tím podle programu nepočítalo a měly se probírat jen zprávy komisí a volba nového ústředního výboru Svazu. Nárůst a významnost debat na sjezdu byly tedy zřejmé; sami účastníci sjezdu si vynutili ještě více prostoru pro diskusi.

Z diskusních příspěvků největší ohlas zaznamenala vystoupení Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta; bylo to patrné i z frekvence a délky potlesků, jaké doprovázely jejich řeč.⁶⁷ Oba mimo jiné hovořili o spisovatelích, jejichž díla nebyla v té době oficiálně publikována. Hrubín se věnoval situaci obecně i konkrétním autorům -- Kolářovi, Halasovi, Horovi, zmínil se i o Bieblově úzkosti a zoufalství; především znamenalo jeho vystoupení odmítnutí literárněvědné metody Ladislava Štolla i jeho pojetí dějin české literatury a ideologizace umění. Společně s Hrubínem požadoval více umělecké svobody Seifert, od roku 1950 postižený publikačními potížemi; již sama přítomnost tohoto básníka na sjezdu měla velkou odezvu. Ve svém pateticky znějícím projevu zmínil jména tří autorů -- Vančury, Teigeho a Hory -- a sugestivně pokládal v souvislosti s prvním z nich otázku: "Kdo zapaluje onu kouřovou clonu, která ve vší tichosti téměř úplně zastírá jméno a dílo jednoho z největších našich básníků moderních, Vladislava Vančury?" Jeho příspěvek vyzněl též jako žádost o propuštění vězněných autorů, jejichž politickou vinu ovšem nepopíral, a o jejich návrat do literatury. V tom nepřímo navázal na zmíněné Nezvalovo vystoupení na schůzi české části ÚV SČSS na počátku dubna 1956.

Svůj vstup do literatury ohlásili autoři scházející se v redakci časopisu Květen (podle původní domluvy se měl jmenovat Mladá kultura), kteří zde deklarovali existenci mladé literární generace (Karel Šiktanc, Jiří Šotola, Miroslav Červenka ad.) a jimž při řešení problému kontinuity české literatury a literárněhistorických a interpretačních záležitostí bylo Štollovo dělení rovněž cizí.

Atmosféra sjezdu vyjadřovala tehdejší situaci, dialog umělců s dosavadním ideologickým přístupem k umění, a to nejen ve smyslu polemik se stranickým usměrňovacím kursem, nýbrž i s vlastní političností. Mnozí účastníci se vraceli do období těsně po 2. světové válce a především let 1948--54, pokoušeli se pojmenovat vlastní i obecnou odpovědnost spisovatele-‑intelektuála za excesy tohoto období. Jednodušší přístup oživoval vinu "slánštiny" (Nezval), jiný, podobný a rovněž zjednodušující zase viděl problém v následném hledání "prodloužených rukou" Slánského (Skála), další přístup připomínal zase stav -- evokující v lecčems národněobrozenecký model -- spisovatelské obce, eticky pevné a sloužící jako opora, která přispěje k nápravě nespravedlností (Seifert). Ve vystoupeních převažoval patos: buď ideologizovaný, který hájil stav první poloviny 50. let (jeho představiteli zde byli zejména Štoll a Taufer), nebo apelativní, který nabádal k jeho nápravě (reprezentovali ho především Hrubín a Seifert). Symptomem sjezdu se stalo heslo o spisovatelích jako svědomí národa, hovořilo se o odpovědnosti spisovatele za stav společnosti a umění, o nutnosti mluvit a psát pravdu, o svobodě autora apod. Projevem vzdoru se stalo nezvolení Jiřího Taufera a Václava Řezáče za členy ÚV SČSS, třebaže složení nového ÚV Svazu bylo předjednáno. Naopak Hrubín i Seifert se členy 45členného výboru stali. Změna nastala v počtu osob v ústředním výboru SČSS: místo 30 členů a 10 náhradníků ÚV jich nyní bylo 30 českých a 15 slovenských, místo tříčlenné revizní komise byla zřízena sedmičlenná kontrolní komise. Změna proběhla i na místě nového vedoucího funkcionáře Svazu spisovatelů: místo dosavadního předsedy Jana Drdy se prvním tajemníkem SČSS stal Jan Otčenášek.⁶⁸

Přesto v základu bylo jednání určeno požadavkem stranickosti umění a přihlášením se k socialistickému realismu, což se projevilo i v nových stanovách SČSS. Posun, který se odehrával, byl deklarován jako návrat k leninismu, respektive cesta od stalinismu k leninismu, jak to vyjádřil v diskusním příspěvku Boris Polevoj. Značný ohlas II. sjezdu byl způsoben i tím, že většina vystoupení byla publikována -- po cenzurním schválení, téměř ve všech případech v krácené a upravované podobě -- v Literárních novinách. Účastníci sjezdu byli zahrnuti množstvím pozdravů, telegramů, dopisů, které obsahovaly básně, obrázky, stížnosti i očekávání lidí -- od dětí až po důchodce.

Poměrně velká reflexe byla tomuto sjezdu věnována i v exilových periodikách, v Bohemii, Českém slově, Československém přehledu, Hlasu exilu, římském Novém životě, Sklizni, Zápisníku -- zde však převládla kritičnost k sjezdovému jednání a možnost změn vyznívala skepticky. Značná pozornost a podstatně větší vstřícnost byla pak v těchto časopisech směřována ke sjezdu našich exilových spisovatelů, který se uskutečnil v Paříži ve dnech 5.--8. 7. 1956 jako "první pokus od února 1948 o větší shromáždění těch, kteří usilují o udržení a rozvoj naší svobodné kultury".⁶⁹

Třebaže byl sjezd v domácích českých a slovenských literárních periodikách interpretován jako nesmírně důležitá událost, našli se někteří účastníci, kteří jeho význam -- jednalo se patrně o nejnápadnější projev krátkodobého uvolnění poměrů kolem poloviny 50. let --, nepřeceňovali, například Čestmír Jeřábek, popisující svou interpretaci sjezdu v denících z té doby, publikovaných pod názvem V zajetí stalinismu. Nadto to byla akce velmi drahá: tzv. předsjezdová kampaň vyšla na 538 789, 20 Kčs, samotný sjezd na 875 155 Kčs (nejdražší bylo stravování a ubytování účastníků sjezdu a jízdenky a letenky hostů z ciziny), tzv. posjezdová kampaň, při níž jezdili spisovatelé po krajích ČSR a vysvětlovali význam sjezdu, stála 127 000 Kčs. Celkem přišlo uspořádání sjezdu na 1 540 944, 29 Kčs; původní rozpočet byl překročen o 327 155 Kčs, neboť se počítalo s kratší dobou trvání sjezdu a menším počtem zahraničních účastníků.⁷⁰

V atmosféře poznamenané XX. sjezdem KSSS, ale především vyplývající z předchozí situace v české literatuře i ve spisovatelské organizaci se výsledky sjezdu projevily ve formě protestů některých částí SČSS proti zásahům cenzurního orgánu HSTD do činnosti nakladatelství a svazových časopisů, k těmto protestům předsednictva SČSS docházelo hlavně na přelomu let 1956 a 1957.⁷¹ V téže době se objevily rovněž nové žádosti o propuštění některých vězněných básníků (Jana Zahradníčka, Václava Renče, Zdeňka Kalisty), jež SČSS podporoval, a znovu začala být pozvolna oficiálně editována díla několika autorů, jejichž texty nemohly vycházet, například Jiřího Koláře, jehož básnická kniha Mistr Sun o básnickém umění, vydaná v roce 1957, se stala jedním z nejdůležitějších děl české literatury nejen 50. let 20. století. Komunistický režim přinutil postupně stále větší počet členů společnosti hledat něco jiného, než co jim předkládal jako svobodu, jako ideál, jako pravdu. Neboť to, co jim nabízel, jim nestačilo, začali to odmítat a kritizovat. Mnozí si také začali uvědomovat problém spoluviny a začali si klást otázku, jak se podíleli a podílejí na tom, co nemohou dále akceptovat. "Zoufalství je někdy tak strašné, že se prázdno, ohraničené okenním rámem, zdá nekonečnou volností a básník se tam vrhá, aby znovu, marně dokázal, že člověk nemá křídla," vyřkl na sjezdu Hrubín slavnou větu o Konstantinu Bieblovi.⁷²

Po následující kritice ze strany ÚV KSČ, kterou započali Jiří Hendrych v květnu 1956 na jednání politbyra ÚV KSČ a Václav Kopecký na II. celostátní konferenci KSČ v červnu 1956 -- situaci výrazně ovlivnily události v Polsku v létě 1956 a zejména v Maďarsku na podzim téhož roku --, začalo docházet k ústupům od požadavků vyslovených na sjezdu. Za symbol tohoto odklonu je obvykle označováno Hrubínovo vystoupení na plenárním zasedání SČSS 26. 6. 1957, ačkoli servilní přístup zvolil především Nezval. Tento trend na přelomu 50. a 60. let vyvrcholil na celostátní konferenci SČSS ve dnech 1.--2. 3. 1959, na níž měl hlavní referát opět Štoll, jenž vyslovil požadavek "skoncovat s tradicí ,ducha II. sjezdu spisovatelů`"⁷³ na Sjezdu socialistické kultury 8.--11. 6. 1959, kde rovněž přednesl hlavní referát, a na celostátní konferenci o současných úkolech socialistické umělecké kritiky 20.--22. 2. 1961, třetí akci této doby se Štollovým referátem.

Přesto právě odmítnutí Štollovy koncepce a ideologizace umění nebo požadavek zrušení cenzury, které na sjezdu zaznívalo opakovaně, bylo významné pro další dění; někteří spisovatelé si také vyzkoušeli akt vzdoru vůči nadřízenému postavení ÚV KSČ a potvrdili si jeho pevnost. Ostatně již ve sjezdové rezoluci a v dopisu adresovanému ÚV KSČ byla vyslovena loajalita komunistické straně a souhlas s jejím řízením společnosti: "Zdravíme stranu jako inspirátorku a organizátorku velké revoluční proměny, která vytváří z naší vlasti socialistickou zem a zajišťuje její šťastnou budoucnost. (...) Přes všechny názorové rozdíly v otázkách umění jsme jednotni ve své oddanosti lidu a věci socialismu."⁷⁴ Rezoluce končila slovy: "My, českoslovenští spisovatelé, shromáždění na svém druhém sjezdu, prohlašujeme, že rozvíjet a dovršit spravedlivý socialistický řád je smysl našich životů i naší tvorby."⁷⁵

1. 
   Tento text pouze shrnuje základní události související s přípravou a uspořádáním sjezdu SČSS v roce 1956. Z důvodu již tak značného rozsahu této publikace bylo nutno se omezit na základní informace k tématu, které by vyžadovalo spíše samostatnou knižní monografii.

2. 
   Sjezdové materiály, referáty a diskuse byly publikovány ve svazku Účtování a výhledy. Sborník prvního sjezdu českých spisovatelů (Praha, SČS 1948) redigovaném Janem Kopeckým. V úvodu tohoto sborníku je symbolicky otištěno prohlášení Národního revolučního výboru spisovatelů Spisovatelé a hnutí národně revoluční (s. 7 - 10); podruhé byl tento text publikován v časopise Orientace 1, 1966, č. 1, s. 83 - 85.

3. 
   K přeměně Syndikátu ve Svaz československých spisovatelů srov.: Bauer, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století. H & H, Praha-‑Jinočany 2003, s. 74 - 87.

4. 
   Srov.: Ibid., s. 34 - 73.

5. 
   Dokumenty z I. sjezdu SČSS byly shrnuty do souboru Od slov k činům. Sjezd československých spisovatelů 4. - 6. III. 1949 (Praha, Orbis 1949), který redigovali Oldřich Kryštofek a Jan Noha.

6. 
   LA PNP, fond SČSS, Zápisnica z 5. schÖdze predsedníctva ústredného výboru Zvèzu čs. spisovateľov dňa 24. marca 1950 v Budmericiach o 15.15 hod., s. 6.

7. 
   LA PNP, fond SČSS, Záznam o průběhu schůze rozšířeného předsednictva konané dne 28. září 1951 v Klubu Svazu čs. spisovatelů v Praze I., s. 51. S tímto návrhem zde vystoupil Drda.

8. 
   LA PNP, fond SČSS, Zápis ze schůze ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konané dne 18. 2. [19]52 v Klubu Svazu čs. spisovatelů v Praze, příl. Referát s. Pekárka na schůzi ústředního výboru SČSS 18. 2. 1952 O činnosti Svazu čs. spisovatelů, s. 7. Též: LA PNP, fond SČSS, Zápis schůze ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konané 14. 3. 1952 v Klubu Svazu čs. spisovatelů v Praze, s. 7.

9. 
   LA PNP, fond SČSS, Usnesení ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů ze dne 20. 6. 1952, s. 1 - 2. U zahraničních hostů bylo řečeno, že πdelegace z SSSR nebude počtem omezena", z ostatních lidovědemokratických zemí a Číny to mělo být po 2 spisovatelích, ze západních zemí celkem 2 až 3, ze Skandinávie 1.

10. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů ze dne 25. 8. [19]52, s. 1 - 4. Štoll a Taufer zde sdělili, že se domluvili, že budou mít jeden společný referát, nikoli dva samostatné referáty.

11. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis plenární schůze Svazu československých spisovatelů konané dne 19. prosince 1952 v 19.30 v Klubu Svazu čs. spisovatelů v Praze, s. 16/3.

12. 
    Ibid., s. 17/4 - 18/1.

13. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis schůze ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů dne 12. ledna 1953, s. 37 - 39 a 42.

14. 
    K tomu srov. též: Bauer, Michal: Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-‑estetické normy v české literatuře 50. let 20. století. Praha, Akropolis 2009, s. 235 - 248.

15. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis ze IV. pléna ÚV SČSS konaného dne 27. října 1954 v Praze, s. 37/1.

16. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis ze zasedání ústředního výboru československých spisovatelů konaného ve dnech 11. a 12. ledna 1955 v Hrzánském paláci. 1. den (11. ledna 1955), s. 1/5 a 2/1.

17. 
    Ibid., s. 2/2 - 2/3.

18. 
    Ibid., s. 2/3.

19. 
    Srov.: Surkov, A. A.: O sostajanii i zadačach sovětskoj litěratury. In: Dorofějev, B. - Piměnov, B. (eds.): Vtoroj vsesojuznyj s'jezd sovětskich pisatělej. 15 - 26 děkabrja 1954 goda. Stěnografičeskij otčet. Moskva, Sovětskij pisatěl 1956, s. 10 - 37. Surkovův referát byl odměněn na závěr πbouřlivým, dlouhotrvajícím potleskem" (ibid., s. 37). Srov. též: Surkov, A. A.: Současný stav a úkoly sovětské literatury. Praha-‑Moskva 5, 1955, č. 2, s. 3 - 31.

20. 
    Srov.: Dorofějev, B. - Piměnov, B. (eds.): Vtoroj vsesojuznyj s'jezd sovětskich pisatělej. 15 - 26 děkabrja 1954 goda. Stěnografičeskij otčet, o. c., s. 595 - 604.

21. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis ze zasedání ústředního výboru československých spisovatelů konaného ve dnech 11. a 12. ledna 1955 v Hrzánském paláci. 1. den (11. ledna 1955), s. 6/3.

22. 
    Pasáže z Drdova projevu a úryvky z diskuse byly otištěny v Literárních novinách, stejně jako pozdravný telegram, který naši slovesní tvůrci poslali Svazu sovětských spisovatelů a v němž vyjádřili poděkování za cestu, již jim sovětští autoři ukazují - srov.: Za ideový ruch na spisovatelské frontě. Literární noviny 4, 1955, č. 6, s. 1 a 3 - 4.

23. 
    Taufer, Jiří: Velká přehlídka a velká příprava. (Přemýšlení o poučeních II. sjezdu sovětských spisovatelů.) Nový život (7) 1955, č. 2, s. 109 - 114, č. 3, s. 221 - 232. V dobovém tisku, včetně Literárních novin, bylo tehdy publikováno mnoho dalších textů reflektujících II. sjezd sovětských spisovatelů.

24. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis plenární schůze sekce básníků Svazu československých spisovatelů konané dne 15. března 1955 v Klubu spisovatelů v Praze, s. 1/3.

25. 
    Podobu diskuse do značné míry určil Nezval, který Taufera označil za učitele pro ostatní literární kritiky a teoretiky; Nezvalovo kladné hodnocení přejali někteří další účastníci schůze, např. Lumír Čivrný.

26. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis plenární schůze sekce básníků Svazu československých spisovatelů konané dne 15. března 1955 v Klubu spisovatelů v Praze, s. 15/1.

27. 
    Ibid., s. 25/1.

28. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis o schůzi pléna předsednictva ÚV SČSS konané dne 9. srpna 1955 v kanceláři s. V. Řezáče v Praze I, Národní 9, s. 1.

29. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení ze zasedání 8. pléna ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konaného dne 7. 7. 1955 v Praze II, Příkopy 10, s. 2.

30. 
    Srov.: Dorofějev, B. - Piměnov, B. (eds.): Vtoroj vsesojuznyj s'jezd sovětskich pisatělej. 15 - 26 děkabrja 1954 goda. Stěnografičeskij otčet, o. c. Stěžejní texty z tohoto sjezdu byly publikovány v českém překladu ve 2., 3. a 4. čísle měsíčníku Praha - Moskva v roce 1955. Srov. též: Bauer, Michal: Souvislosti labyrintu, o. c., s. 289 ad.

31. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení ze schůze 6. pléna ÚV SČSS konané dne 24. a 25. 3. 1955 na Dobříši, s. 3.

32. 
    Ibid.

33. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení 7. pléna ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konaného ve dnech 17. a 18. května 1955 na Dobříši, s. 3.

34. 
    LA PNP, fond SČSS, 6. plénum ÚV SČSS 24. a 25. III. 1955 na Dobříši, Usnesení ze schůze 6. pléna
    ÚV SČSS konané dne 24. a 25. 3. 1955 na Dobříši, příl. Návrh zájezdů a besed spisovatelů a literárních večerů před sjezdem v období od září 1955 do dne sjezdu, s. 1 - 2.

35. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis 44. schůze ideově tvůrčího sekretariátu konané 22. září 1955, s. 2.

36. 
    LA PNP, fond SČSS, Zpráva o zájezdech spisovatelů mezi čtenáře do jednotlivých krajů, s. 1 - 3.

37. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení 47. schůze sekretariátu SČSS konané dne 8. 11. 1955 v 9.00 hod., s. 2.

38. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis z porady šéfredaktorů a zástupců svazového tisku SČSS konané dne 29. července 1955 v 9.30 hod. v místnosti hlavního tajemníka J. Sekery, s. 6.

39. 
    Ibid., s. 10. Jiným způsobem zapojení všech členů SČSS měla být akce, s níž přišel Český literární fond. Jeho ředitel Bohumír Polách seznámil v únoru 1956 předsednictvo ÚV SČSS s plánem zahájit πakci Každému tvořícímu spisovateli umožnit poznání SSSR". Během tří až čtyř let měli všichni πspisovatelé, kteří soustavně pracují a dosud Sovětský svaz nepoznali", dostat cestovní příspěvek na cestu do SSSR. Ještě v roce 1956 takto mělo vyjet 80 spisovatelů. Ačkoli předsednictvo vzalo πs velikou radostí toto rozhodnutí výboru ČLF na vědomí", akce se nikdy neuskutečnila. LA PNP, fond SČSS, Usnesení schůze předsednictva ÚV SČSS konané dne 6. února 1956, s. 8. Sám Svaz v roce 1956 vyslal do SSSR téměř 20 autorů - 3 literární kritiky na studijní zájezd, 1 dramatika na studijní pobyt, 3 spisovatele na rekreační pobyt, 9 autorů na studijní pobyt (mělo jít o stejnou delegaci, která byla v Sovětském svazu v roce 1955), a 3 mladé vědecké pracovníky na studijní pobyt k získání materiálů pro vědeckou práci o SSSR. LA PNP, fond SČSS, Usnesení 11. schůze pléna ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konané ve dnech 5. a 6. ledna 1956 v Klubu čs. spisovatelů v Praze, příl. Návrhy cest do zahraničí v roce 1956, s. 1.

40. 
    Do redakce Literárních novin byli například více než rok před sjezdem, v březnu 1955, posláni J. Hájek, A. J. Liehm, M. Macková, J. Urbánková, J. Řezáč a K. F. Sedláček - srov.: LA PNP, fond SČSS, 6. plénum ÚV SČSS 24. a 25. III. 1955 na Dobříši, Usnesení ze schůze 6. pléna ÚV SČSS konané dne 24. a 25. 3. 1955 na Dobříši, s. 5.

41. 
    LA PNP, fond SČSS, Zápis z porady šéfredaktorů a zástupců svazového tisku SČSS konané dne 29. července 1955 v 9.30 hod. v místnosti hlavního tajemníka J. Sekery, s. 10.

42. 
    Ibid.

43. 
    Ibid., s. 19 - 20.

44. 
    Ibid., s. 20.

45. 
    Za socialistický rozmach československého písemnictví. Usnesení ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. Literární noviny 4, 1955, č. 22, s. 1.

46. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení schůze předsednictva ÚV SČSS konané dne 28. 11. 1955 v 9 hod., s. 3 - 4.

47. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení 7. pléna ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konaného ve dnech 17. a 18. května 1955 na Dobříši, s. 7.

48. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání ÚV SČSS dne 5. ledna 1956, příl. Zpráva o zájezdu studijní delegace Svazu čs. spisovatelů do Sovětského svazu ve dnech 1. - 15. prosince 1955 přednesená vedoucím delegace předsedou Svazu čs. spisovatelů soudruhem Janem Drdou na zasedání 11. pléna ÚV SČSS dne 5. 1. 1956, s. 8. Text Drdovy zprávy byl publikován v periodiku Tvar 11, 2000, č. 14, s. 14 - 15.

49. 
    Ibid., s. 8.

50. 
    Ibid., s. 12.

51. 
    LA PNP, fond SČSS, Usnesení 11. schůze pléna ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konané ve dnech 5. a 6. ledna 1956 v Klubu čs. spisovatelů v Praze, s. 5 - 7.

52. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konaného ve dnech 12. a 13. března 1956 v Klubu SČSS. Prvý den, s. 1/1.

53. 
    Ibid., s. 1/3.

54. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů konaného ve dnech 12. a 13. března 1956 v Klubu SČSS. Prvý den, s. 9/1.

55. 
    LA PNP, fond SČSS, Organizační zajištění II. sjezdu československých spisovatelů, s. 1.

56. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání české části ústředního výboru SČSS dne 4. dubna 1956 v Klubu čs. spisovatelů, Národní 11, Praha 1, s. 1/1 - 1/9.

57. 
    Zahraniční účastníci byli vyjmenováni a přivítáni předsedající prvního dne sjezdu Majerovou ihned na začátku jednání - srov. první stranu zápisu z 22. 4. 1956. Někteří hosté ze zahraničí přijeli až v průběhu sjezdu, takže je Majerová nemohla při zahájení jmenovat. Počet aut, která jim budou k dispozici, byl zvýšen na 25 a počet tlumočníků upřesněn na 24.

58. 
    LA PNP, fond SČSS, Zpráva o organizaci a technickém zabezpečení průběhu II. sjezdu čs. spisovatelů v dubnu 1956, s. 6 - 10.

59. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání české části ústředního výboru SČSS dne 4. dubna 1956 v Klubu čs. spisovatelů, Národní 11, Praha 1, s. 2/1.

60. 
    K tomu srov.: Bauer, Michal: J. Weil a K. J. Beneš, dva problémoví spisovatelé. Tvar 10, 1999, č. 16, s. 14 - 15.

61. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání české části ústředního výboru SČSS dne 4. dubna 1956 v Klubu čs. spisovatelů, Národní 11, Praha 1, příl. Zápis o projednávání návrhů sekcí a komisí na přijetí členů, kandidátů a na převedení kandidátů za členy na zasedání ÚV SČSS konaném dne 4. dubna 1956, s. 4.

62. 
    K tomu srov.: Bauer, Michal: Představitelé katolické literatury v počátku komunistické totality. In: Fiala, Petr - Hanuš, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, s. 85 - 96.

63. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání české části ústředního výboru SČSS dne 4. dubna 1956 v Klubu čs. spisovatelů, Národní 11, Praha 1, příl. Zápis o projednávání návrhů sekcí a komisí na přijetí členů, kandidátů a na převedení kandidátů za členy na zasedání ÚV SČSS konaném dne 4. dubna 1956, s. 5. Nebylo to poprvé, počátkem června 1955 například Nezval vystoupil proti perzekuování Kamila Bednáře - srov.: Bauer, Michal: Souvislosti labyrintu, o. c., s. 275.

64. 
    Ibid., s. 6.

65. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický zápis ze zasedání ústředního výboru SČSS konaného ve dnech 11. - 13. dubna 1956. Třetí den, s. 24/2 - 24/3.

66. 
    Ještě koncem roku 1955 zajišťoval Jiří Marek z předsednictva ÚV SČSS akustickou úpravu sálů v Národním domě na Smíchově pro případ, že by se sjezd nemohl uskutečnit v místnostech parlamentu - srov.: LA PNP, fond SČSS, Usnesení schůze předsednictva ÚV SČSS konané dne 28. 11. 1955 v 9 hod., s. 2.

67. 
    Po Seifertově projevu například zněl potlesk účastníků sjezdu 35 vteřin, po Tauferově pro srovnání 10 vteřin a jeho síla byla podstatně menší. Hrubínovo i Seifertovo vystoupení protkávaly deseti-‑, patnácti-‑ či dvacetivteřinové aplausy.

68. 
    Byl jím do roku 1959, kdy ho vystřídal Ivan Skála.

69. 
    Sjezd našich spisovatelů, umělců a kulturních pracovníků v exilu. Sklizeň 4, 1956, č. 8 (44), s. 11.

70. 
    LA PNP, fond SČSS, Rozpočet II. sjezdu československých spisovatelů, s. 1 - 5. Zájezdy do krajů vyšly například na 173 140 Kčs, stravování českých a slovenských účastníků na 260 680 Kčs, jejich ubytování na 113 575 Kčs, stravování a ubytování zahraničních hostů na 91 200 Kčs, jízdenky a letenky pro ně na 70 000 Kčs atd.

71. 
    K tomu srov.: Bauer, Michal: Zásahy HSTD do periodik SČSS v letech 1955 a 1956 a protest předsednictva SČSS proti nim. Tvar 11, 2000, č. 9, s. 14 - 15.

72. 
    LA PNP, fond SČSS, Stenografický záznam sjezdu československých spisovatelů v Praze konaného ve dnech 22. až 29. dubna 1956 v budově Národního shromáždění v Praze. Třetí den, s. 30/3.

73. 
    Štoll, Ladislav: Literatura a kulturní revoluce. Projev na celostátní konferenci Svazu československých spisovatelů. Praha, Československý spisovatel 1959, s. 8.

74. 
    Dopis ústřednímu výboru KSČ. Literární noviny 5, 1956, č. 20, s. 1.

75. 
    Rezoluce II. sjezdu československých spisovatelů. Literární noviny 5, 1956, č. 20, s. 1.