Relikvie jako doklad pravdivosti víry?

14. 4. 2011 / Jan Kadubec

Tedy o co v tomto mystériu vlastně jde? Všechno to začalo rozhodnutím Boha poslat na zem prostřednictvím Panny Marie svého Syna. V Božím projektu také byla naplánována Synova smrt ukřižováním a Jeho následném Vzkříšení a po třiceti dnech Jeho odchod do nebe. Co tímto záměrem ovšem Bůh sledoval, to nevíme, to je právě to mystérium. Sice se říká, že Beránek Boží snímá hříchy světa , ale nevíme jaké hříchy lidstva na sebe vzal, jakých hříchů nás zbavil. Je to škoda, já bych to třeba rád věděl. Mystérium je mystérium je mystérium. Záhada je záhada je záhada. Tajemství je tajemství je tajemství. (Růže je růže je růže.)

V pátek (tzv. Velký pátek) byl tedy římskou okupační mocí popraven ukřižováním občan židovského státu Jehošua, nazývaný křesťany Ježíš Kristus. Římský setník (centurion) Longinus mu probodl bok kopím, čímž se přesvědčil, že je definitivně mrtev a dovolil Josefu z Arimatie vzít si tělo mrtvého k pohřbení. Kupodivu matka na pohřbu nebyla přítomna. Tři dny byl Ježíš v hrobě a na velikonoční pondělí vstal z mrtvých, nejdříve se ukázal ženám, potom po celý měsíc pobýval se svými učedníky a po třiceti dnech se vznesl do nebe.

Zde klademe my atheisté jednoduchou otázku: Proč se zmrtvýchvstalý Ježíš neukázal třeba i se svými učedníky a ženami před budovou místodržícího (tedy protektora), aby Pontius Pilatus viděl, či před vojenskou posádkou, aby Longinus viděl, či před chrámem nebo přímo na nějakém náměstí, aby obyvatelé viděli? Tam mohl pronést: Tak se frajeři podívejte, ukřižovali jste mne, popravili hanebným způsobem - a vidíte? Jsem živ! A nadále hlásám toto a toto učení. A začal by řečnit, což by zajisté spousta přítomných rádo a ochotně zapsalo.

Jsem si naprosto jistý, že Pilát by poklekl a zkroušeně žádal o odpuštění, stejně tak Longinus, no a obyvatelstvo, které před pár dny řvalo "ukřižuj!", by jásalo nadšením. Nebo byl Jehošuu nějaký tajnůstkář, že se zjevil pouze známým ženám a učedníkům a nikdo další mu nestál za to, aby se mu ukázal? Ostatními lidmi pohrdal? Což by ale nesvědčilo o jeho lásce k lidem.

Kdyby tohle udělal, přiznávám, že bych se i já stal věřícím. Nechápu, proč takový jednoduchý a absolutně pádný a nevyvratitelný důkaz nepředvedl. To by jasně všichni lidi na světě bez pochyby uvěřili. Nebo že by Bůh Otec spolu se Synem nechtěli a nepřáli si, aby všichni lidé na světě byli křesťany? Boží vůle je nám obyčejným lidem nepochopitelná, je to ta tzv. transcendence, naše mozkové závity na tohle prostě nedostačují.

Církev se snaží toto (dle mne) nedopatření, či ne moc dobře promyšlený čin, napravit. Proto předkládá k věření důkazy ve formě relikvií.

Takže co jsou to ty relikvie?

Relikvie jsou ostatky svatých, nebo jsou to také předměty, které oni svatí používali či měli v osobním vlastnictví. Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato , říká církev. No bodejť by ne, vždyť obchodování s relikviemi bylo mnohem výnosnější než kšefty se zlatem a drahokamy. Byl a je to pořád perfektní džob. Církev dávno a dávno před námi věděla, že turistický ruch je vynikající příležitost k získávání peněz. Kolik jenom poutníků-turistů navštíví nějaké poutní místo výlučně jen proto, že uvidí na vlastní oči nějakou relikvii a přitom samozřejmě utratí nemalé peníze.

Snad úplně nejzajímavější relikvií (a určitě i nejvýnosnější) je domek Panny Marie v italském městečku Loretu. Jak víme z evangelií, Panna Maria se svým manželem Josefem, synem Jehošuou a dalšími třemi syny a dvěma dcerami žila v malém městečku Nazaretu. Původní domek Panny Marie v Nazaretu patřil od počátku k velice uctívaným místům křesťanů. Už ve 4. století byl nad Svatou chýší postaven chrám, popisovaný často v denících poutníků, kteří navštívili Svatou zemi. Mariino přízemní obydlí v Nazaretě se skládalo ze dvou částí - z jeskyně vyhloubené ve skále a z napůl zděného a napůl dřevěného domku, stojícího před ní. V chrámu tu jeskyňku ještě i dnes můžeme spatřit a dokonce do i do ní vejít. Jestli se platí vstupné, to nevím, nebyl jsem tam.

Když vtrhli do Svaté země Saracéni, a křižáci museli v roce 1291 definitivně opustit Palestinu, vypráví se, že domek byl zázračně přenesen anděly do Trsatu nad Rjekou v Ilírii (dnešní Chorvatsko). Ale již za tři roky - v noci z 9. na 10. prosince 1294 - byl znovu zázračným způsobem přemístěn přes Jaderské moře poblíž italské Ancony na Vavřínový pahorek - Lauretanum. Odtud má "Santa casa" - Svatý domek (Svatá chýše) - svůj dnešní název: Loreto.

V tureckém Efezu stojí nepochybně a nepopíratelně a s naprostou jistotou (tvrdí církev) dům (velmi významná turistická atrakce s moderním hotelem hned vedle!), ve kterém žila Matka Boží v pozdějších letech. (Ale v Loretu se nachází ten, kde prožila Panna Maria své mládí a se svatým Josefem a Božím Synem třicet let.) V Efezu žil v téže době i svatý apoštol Pavel, ale nikdy za Matkou Boží, za Pannou Marií, nezašel na kus řeči. Teologové jsou v rozpacích a nechápou důvody svatého Pavla. Asi si to tak přál samotný Bůh. Je to škoda, protože svatý Pavel byl vynikající stylista, myslitel a spisovatel a docela rád psal, takže nám mohl zanechat autentické svědectví. Nebo že by Matka Boží odmítala setkání s Pavlem?

Je také zajímavé, že Panna Marie nemá žádný hrob, který by se mohl uctívat. Je totiž naprosto jisté, že ještě za živa byla vzata do nebe a svatému Tomášovi, který přišel opožděně k onomu nanebevzetí, shodila z výšky svůj pás. Tuto relikvii, zvanou Mariin pás, opatrují v toskánském městě Pratu v chrámu Cappella del Sacro v kapli Svatého pásu. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie katolická církev slaví 15. srpna. Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus. Praví se v ní, že Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy . Dogma (tvrzení, o němž nelze pochybovat) tedy praví, že je tělesně přítomna v nebi. Na námitku, že ani Hubblův teleskop něco jako nebe nikdy nevyfotografoval, teologové tvrdí, že to je v jiné prostorové dimenzi, což věda nemůže potvrdit, ale ani vyvrátit.

Další velevýznamná relikvie je tzv. Turínské plátno, na němž je "nevysvětlitelně" otisknuta celá postava Ježíše Krista zepředu i zezadu. Do tohoto plátna byl zavinut Ježíš Kristus po své smrti svatým Josefem z Arimatie a Nikodémem, kteří Ho po smrti na Kříži sňali a pohřbili. Když přišly svaté ženy Pána pomazat vonnými mastmi, Pána již v hrobu nenašly, pouze shledaly, že v hrobě zůstalo jen toto plátno. Tato velmi vzácná a uctívaná relikvie je uchovávána v římské basilice Santa Maria Maggiore. Basilika ji dostala darem od vyhnaných křižáků z Konstantinopole, kteří vzácnou relikvii zachránili před nepochybným zničením od muslimů. Církev katolická milostivě dovolila v padesátých letech XX. století prozkoumat plátno odborníkům. Ti zjistili radiokarbonovou metodou stáří plátna mezi roky 1260 - 1390. Zjistili také, že zaschlá krev měla krevní skupinu AB rh faktor negativní. V roce 1988 znovu zkoumaly tři různé laboratoře radiokarbonovou metodou odstřižený vzorek o velikosti 1x7 cm, který byl pro tato pracoviště rozdělen na tři díly. Došly shodně k závěru, že látka byla zhotovena kolem roku 1325 s 95% pravděpodobností plus minus 65 let. To odpovídalo známému faktu, že první historicky doložené vystavování plátna se konalo roku 1389, což vedlo k domněnce, že plátno je církevním padělkem. Od té doby odmítají katoličtí hodnostáři s vědeckými experty spolupracovat, neboť Turínské plátno je předmět víry, nikoliv vědy, a jak velice dobře víme, věda k víře nemůže nic přidat ani ubrat, neboť věda a víra nemají vůbec nic společného. Je to škoda, že církevní hodnostáři nedovolí předat kousilínek zaschlé krve genetikům, kteří by dnes už snadno určili Ježíšovu DNA.

Z článku Evy Kocandové v internetovém portálu Osel.cz jsem vybral pár vět:

Ale existuje ještě jedna vynikající možnost, kde by bylo docela snadné úplně bezpečně zjistit Ježíšovu DNA. Je totiž taková zvláštní relikvie, o které se dnes moc nemluví, ale v dřívějších dobách to byla velice proslavená relikvie. Dokonce měla svátek. Je to Svátek obřezání Páně a slavil se vždy 1. ledna. Ovšem ve dvacátém století se upustilo od slavení tohoto svátku, nejdříve byl pouze přejmenován a v roce 1962 docela zrušen. Asi z důvodu, že by někoho mohlo napadnout uctívat Svatou předkožku (latinsky Sancta prepucium). Ve staletích předtím to ale nikomu nevadilo a nikoho to nepohoršovalo. K obřezání dítěte se přistupuje tradičně osmého dne po narození, což vychází na 1. leden - proto bylo toto datum zavedeným svátkem. Ve středověku křesťanské chrámy uchovávaly až osmnáct kusů těchto předkožek. Jednu z nich vlastnil i Otec vlasti Karel IV. Postupem času však byla řada exemplářů prohlášena za falsa. Přesto nám zde zůstaly nejméně dvě předkožky Ježíšovy, jejichž pravost nebyla nikdy zpochybněna - jedna z nich je ve vlastnictví známého poutního místa - katedrály v Santiago de Compostela, druhá, kterou prý věnoval papeži Lvovi III. anděl, je uložena v Lateránské basilice. Po chlapečkově obřezání prý Marie uložila jeho předkožku do alabastrové nádobky. (Potom věřme tomu, že tesařova rodina byla chudá! Ono alabastrová nádoba bývala i tehdy docela drahé luxusní zboží.) No ale když ty pravé předkožky jsou dvě, tak tady něco nehraje. Jediné vysvětlení by bylo, že mu předkožka znovu zázračně narostla (u Boha je přece možné i nemožné) a byl obřezán podruhé, třeba až v osmi letech, jak to zase provádějí Arabové. Svaté Kateřině Sienské dal Kristus svou předkožku ve snu jako mystický svatební prsten. A v sedmnáctém století prohlásil teolog Leo Allatius, že předkožka Kristova vstoupila s Ježíšem na nebesa a teď je viditelná jako Saturnovy prstence. No a problém je vyřešen.

No a podívejme se už pouze ve stručnosti na další zajímavé relikvie.

Kdosi si dal práci a spočítal relikvie v chrámech západní Evropy. Vyšlo mu, že v kostelech je uloženo např. čtyřicet rubášů ve kterých byl Ježíš pohřben, samozřejmě autentických (to Turínské plátno je tedy pouze jedno ze čtyřiceti pravých), napočítal také celkem třicet dva hřebů, patnáct památných kopí (to nejpravější Longiovo kopí je uloženo v chrámu svatého Petra v Římě), šest posvátných mořských hub z nichž pil Ježíš ocet a množství oděvů o něž římští vojáci hráli v kostky. Trnová koruna je k vidění v katedrále Notre Dame. V římské basilice Santa Maria Maggiore jsou uchovány i jesličky, do kterých položila Panna Marie čerstvě narozeného Ježíška. Nevím jistě, zdali je tam i seno z těch jesliček, ale asi jo. Ve jmenované basilice je uložena dokonce i archa úmluvy! (A Židé ani neprotestují?) Docela kuriózní relikvií je například pírko archanděla Michaela, šprušle z Jákobova žebříku a větvička z Mojžíšova hořícího keře. Ale snad největší raritou mezi nimi je lahvička s Mariiným mlékem, kterou Boleslav Křivoústý (1085 - 1138, vládl od roku 1102) daroval nějakému klášteru jako relikvii. Ještěže ji daroval a nechtěl za ni zaplatit.

V roce 614 zbořili Peršané svatyni, kde bylo možno shlédnout Šalamounův prsten, Davidův kalich, mísu, na níž spočívala hlava Jana Křtitele a onyxový kalich z Poslední večeře Páně. Muslimům byly křesťanské relikvie asi úplně lhostejné.

Kult ostatků začal po Konstantinově ediktu rozkvétat do nevídaných rozměrů. Byly učiněny ohromující objevy. Bylo objeveno tělo ukamenovaného svatého Štěpána, hlava Jana Křtitele, křeslo svatého Jakuba, okovy svatého Pavla, sloup u něhož byl bičován Kristus, a po roce 326 byl nalezen i samotný kříž s hřeby. Řehoř Veliký měl dutý kříž, který obsahoval piliny z okovů svatého Petra a také piliny z roštu, na němž byl opékán a upečen svatý Vavřinec, který podle legendy na císaře volal: "Dej mne obrátit! Z jedné strany jsem již upečen dost!" Svatý Hugo nosil bezpočet ostatků svatých obou pohlaví smíchaných v malé ozdobné skřínce a v prstenu měl zasazen zub svatého Benedikta.

Ve středověku dosáhlo uctívání ostatků až fanatických a fantastických rozměrů. Za ostatky se platily horentní sumy, například trnová koruna Krista v Sainte-Chapelle v Paříži stála prý více, než samotná monumentální katedrála Sainte-Chapelle sama. A i náš Karel IV. by mohl vyprávět, kolik ho jenom ty relikvie stály zlata!

Kdesi jsem četl docela nepravděpodobný příběh o osudu mrtvého těla svatého Tomáše. Prý mnichové-kolegové svatého Tomáše, jeho tělo po smrti rozvařili v kotli, aby mohli prodávat jeho kosti jako relikvie. To uvaření sv. Tomáše se mně ovšem nezdá pravděpodobné - i když zase, co by lidi (a mniši jsou také lidi, no ne?) neudělali pro prachy.

A tak se v katolických katedrálách vystavují lebky všemožných svatých, části jejich kosterních pozůstatků, vlasy, nehty, skleničky krve a dokonce i jazyk Jana Nepomuckého.

Poslední dobou je velice populární snad po celém světě relikvie zvaná Svatý Grál, což je nádoba, do níž stekla krev Kristova. Pouze její spatření prodlužuje život o 500 let. Krev zachytil Josef z Arimathie, pak nádobu předal Maří Magdaleně a ta s ní (a prý i s dětmi, které měla s Ježíšem) odešla do Galie (Francie). Grál je ovšem pořád nedostupný, ještě ho nikdy nikdo nespatřil, asi je někde schován a bedlivě střežen. Že by v nějaké vatikánské pokladnici? Proč se na ten grál ale aspoň nepodívají papežové? To by potom stačili dva papežové na tisíc let. Jinou verzi měl Wolfram von Eschenbach, který popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Jednou v roce, na Velký pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.

Bájný král britských Keltů, Artuš, byl často zobrazován u kulatého stolu se svými rytíři. Uprostřed stolu prý býval pohár nadaný kouzelnou mocí, zvaný svatý grál. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje "lapsit exillis" -- mezi mnoha významy převládá "z nebe spadlý". Existují i jiné mnohem pozdější verze, například, že jej zanechali na Zemi mimozemšťané.

Ale my v České republice také nejsme v relikviích o moc pozadu za světem. V neděli 10 dubna odpoledne rádio Vltava vysílalo půlhodinový pořad Aleny Zemančíkové o Svatovítském pokladu. Paní redaktorka se rozplývala nadšením a velice poutavě popisovala ony schránky s ostatky, připadalo mi, jako bych to viděl v televizi (umí holka!) a ani sebemenší pochybnost nevyslovila. Součástí našeho Svatovítského pokladu je hřebík z Kristova kříže zasazený do zlata. (O osudu čtyř hřebů, kterými byl Jehošua přibit ke kříži, se vypráví ale i tato legenda: Jeden je zataven v královské koruně lombardských králů v Monze, druhý byl překován na podkovu koně Konstantina Velikého, třetí zdobil přilbu téhož císaře a čtvrtý hodila svatá Helena do moře, aby utišila bouři.) Ten náš hřebík je zasazen do tzv. ostatkového (korunovačního) kříže. Byl vyroben po roce 1354. Jsou do něj ještě navíc vloženy ostatky Kristova umučení - dřevo kříže (či trn z koruny?) a provaz. Je zdoben safíry, kamejemi a perlami a také vzácnými antickými a raně středověkými kamejemi. Mezi nimi je zasazen i mimořádně velký safír s řezbou Kristovy tváře.

V novogotickém hlavním oltáři katedrály sv. Víta na Pražském hradě jsou umístěny v náhrobcích relikvie svatých, a to Vojtěcha, Víta, Václava, Ludmily, Prokopa, Cyrila a Metoděje. V klenotnici Metropolitní kapituly sv. Víta v Praze se nachází také přilba a drátěná košile sv. Václava a také velmi vzácná křišťálová konvice, vytvořená původně včetně ucha z jediného velkého krystalu, sloužila jako schránka na tzv. Ubrus Páně. Z křišťálu je i dóza s víčkem pro relikvii, kterou je rouška či závoj P. Marie.

Značnou část relikvií nashromáždil Karel IV. a stálo ho to (tedy spíše náš stát) značné sumy financí. Kdyby to věnoval na rozvoj třeba dopravní infrastruktury či do bytového fondu, udělal by dle mého názoru lépe. Náš císař měl vždy u sebe alespoň jednu relikvii nějakého svatého, protože byl upřímně přesvědčený, spíše měl utkvělou představu, že konec světa může nastat kteroukoliv minutu, a v tom případě se každý svatý z nebe vrátí pro tu svou část těla a při té příležitosti vezme do nebe i Káju. Pak ještě v Čechách máme Relikviář svatého Maura, který je zdoben reliéfy, zlatem a pěti sty drahokamy. Je to 138 cm dlouhá dubová truhlice, zhotovená v první polovině 13. století pro ostatky svatého Maura, Timoteje a Jana Křtitele.

Škoda že nemáme nějaké kosterní pozůstatky praotce Čecha, kněžny Libuše či Bivoje (toho bychom mohli nechat dát naklonovat, a určitě by byl lepší než Kličko, pěkně by mu to nandal, a národ by jásal.)

Taky mě právě teď napadlo, že když máme neustále problémy s vládou, že by bylo úplně nejvýhodnější naklonovat svatého Václava, který by pak mohl být presidentem, naklonovaná svatá Ludmila by mohla být ministerskou předsedkyní, naklonovaní svatí Cyril a Metoděj by mohli být ministry školství, Prokop by mohl být ministrem počasí atp. Na takovou vládu by si určitě nikdo nestěžoval! To by byla vláda, co?! Dokonalost sama! Doufám, že genetici v Akademii věd se alespoň pokusí můj nápad uskutečnit. Bude to pro blaho vlasti!

Co by na obhajobu existence relikvií řekl profesor Karlovy univerzity a doktor theologie Halík?

Erasmus Rotterdamský popisuje návštěvu u hrobky svatého Tomáše Becketta v Canterbury někdy v roce 1511 - 1513. Spolu s ním byl přítomen Jahn Colet, děkan od svatého Pavla. Oba byli hluboce šokováni tím, co viděli. Bohatství svatyně bylo ohromující. Erasmus shledal, že je nevhodné a nepřiměřené, a že jde o poklady, před kterými by se Midas či Kréseus jevili jako žebráci (o třicet let později Jindřich VIII. z tama odvezl 4994 uncí zlata, 4425 uncí pozlaceného stříbra, 5286 uncí obyčejného stříbra a 26 vozů plně naložených jinými cennostmi). Colet pronesl: Svatý Tomáš by byl raději, kdyby to všechno bylo odevzdáno chudým. Odmítl políbit nejcennější relikvii - paži svatého Jiří. Ke starému hadru, který byl údajně smočen v krvi svatého Tomáše, přistoupil s pohrdavým hvízdnutím. Před chrámem potkali žebráka, který tam měl povolení provozovat svou živnost. Žebrák je pokropil svěcenou vodou a nabídl jim k políbení botu svatého Tomáše. Colet pronesl: Proč nám nepředloží k polibku jeho plivanec nebo výkal? Pak oba muži odjeli do Londýna.

***

Předpokládám, že výběrem těch nejznámějších relikvií a míst, kde se nacházejí, jsem potěšil nejen všechny věřící, neboť dle toho neúplného seznamu si mohou naplánovat a vykonat náboženskou pouť a na vlastní oči tyto vzácnosti spatřit, ale myslím si, že jsem potěšil i nevěřící, ti se alespoň nevěřícně mohou zasmát.

Je ostatně velice zajímavé, že nějaký článek berou za své teisté, ale zároveň i atheisté, a oba tábory si myslí, že to potvrzuje jejich víru a přesvědčení. Připadá mi to docela podivné.

***