Ministr je standardní, ale zdravotnictví (a nejen ono) je v rozkladu

15. 2. 2011 / Ivan David

Normální ve smyslu statistickém - jako standardní jev, nikoli ve smyslu morálním. Za existujících okolností je možné být úspěšný buď v důsledku vlastního přímého vlivu (rozhodovací pravomoci) nebo zprostředkovaně. Máte-li rozhodovací pravomoc, pak její uplatnění není zneužitím pravomoci, ale jejím využitím. Máte-li vliv zprostředkovaně uplatnitelný, tedy schopnost ovlivnit osoby s rozhodovací pravomocí, pak se o to můžete pokusit. Obecná představa je, že se tak děje pravidelně prostřednictvím úplatku. Je to možné, ale má to svá omezení. Kupodivu peníze každý nebere a každý nedává. Je možné nabídnout službu, protislužbu - například umístění někoho na dobře placené místo, poskytnutí „materiálního plnění“. Například firma postaví krom budovy pro veřejné účely ještě nějakou menší pro soukromé účely. Dělá se to tak od starověku.

Jestliže ředitel Miloslav Ludvík ve FN Motol užívá k získání podpory přímluvce, navíc přímluvce pouze potenciální, neboť není jisté, zda budou konat ve smyslu očekávání, nevidím na tom za existujících podmínek nic odsouzení hodného. Ředitel státní instituce by jen obtížně skryl v účetnictví úplatek objemem odpovídající potřebě velkých investic. Je to prakticky nemožné. Potřebuje-li pro ústav státní dotaci , má ředitel různé možnosti, jak toho dosáhnout. Jedna z nich je nepochybně přesvědčování osob s rozhodovací pravomocí, že jím žádaná dotace je nanejvýš potřebná, což může jistě podpořit i mediálním zviditelňováním problému. Jenže s touto formou nátlaku soutěží s někým, kdo dokáže působit mnohem účinněji, takže šance na úspěch by zůstala mizivá. Musí zvolit účinnější formu. „Kuliši“ existují, existovali za socialismu, za I. republiky, i za Rakouska- Uherska. Chtěl bych vidět prezidenta republiky, který by při plánovaném vyšetření jeho manželky nezatelefonoval řediteli nemocnice (byť i prostřednictvím tajemnice). Chtěl bych vidět ředitele nemocnice, který by prezidentovi republiky řekl, že návštěva jeho manželky je mu zcela lhostejná, a že klidně nechá jeho manželku čekat dvě hodiny v čekárně, protože vyšetřujícího lékaře nehodlá na významnou pacientku vůbec upozornit.

Jedna z nejrozšířenějších forem „podpory investic“ vypadá asi takto: Ústav potřebuje investici a současně existuje firma, která potřebuje zakázku. Také může potenciální dodavatel o potřebě investice ředitele ústavu přesvědčit. To co zatím chybí, jsou peníze. Ředitel vysloví souhlas s potřebnou investicí. Dodavatel poskytne úplatek nebo příslib úplatku osobě s rozhodovací pravomocí. Ta zařadí investiční záměr do státního rozpočtu. Pak je třeba provést „protikorupční“ výběrové řízení. To vyhlásí ředitel ústavu. Svůj úspěch zajistí dodavatel tak, že přemluví jiné firmy, aby se do výběrového řízení přihlásily. Tyto firmy musí něco investovat do přípravy na soutěž. Za to buď dostanou zaplaceno, a/nebo se dohodnou s dodavatelem, že na oplátku u „jejich“ sjednané dodávky budou pro změnu dělat křoví oni. Právě to mínil ředitel Ludvík slovy: „Firma A se zúčastní, firma B se zúčastní, firma C se zúčastní, firma D vyhraje a firma E se zúčastní. A příště si to prohodí. Myslíte, že to nevím?..“ Všimněte si, prosím, že ředitel získal investici a neudělal naprosto nic nezákonného. To obstarali jiní. Myslíte, že to neví?

A myslíte, že to neví ministr Leoš Heger, který byl asi 15 let ředitelem fakultní nemocnice?

Ostatně státní rozpočet není jediným investičním fondem. V minulém století jsem se jako ministr tázal ředitele jisté nemocnice, proč nenechá v hlavním pavilonu vyměnit okna, která zjevně působí velké ztráty tepla, a proč opravuje střechu, která je zjevně v pořádku. „Protože starostův brácha má firmu na střechy a ne na okna“, odpověděl mi ten dobrý muž.

Jako ministr zdravotnictví jsem se také jal přezkoumávat všechny plánované velké investiční akce v rezortu. Jeden z ředitelů nemocnic na mě začal v přítomnosti náměstků hulákat, ať ho „nevotravuju“, že má dotaci slíbenou na Ministerstvu financí a že vůbec nevidí důvod, proč by se se mnou měl bavit. Měl vlastně pravdu. O investičních dotacích rozhodovalo Ministerstvo financí, Ministerstvo zdravotnictví k návrhům dávalo pouze „vyjádření“. Svými otázkami jsem ho zbytečně zdržoval. Jaká asi kritéria účelnosti v rezortu zdravotnictví uplatňovalo Ministerstvo financí? Hádejte, můžete třikrát.

Jistý „spisovatel“ (místopředseda PEN klubu) nicméně napsal knihu, v níž uvedl, že jsem ředitele oněch nemocnic žádal o úplatky. A napsal tam mnohem více naprostých lží. Myslel si, že bude slavný a sláva mu pomůže ke zvolení do senátu. Na policii, kde vypovídal jako svědek, protože jeho kniha byla „důkazem“ v trestním oznámení v připravovaném zinscenovaném procesu, pak usvědčen vyšetřovatelkou z četných lží vypovídal, že knihu napsal formou „literární nadsázky“. Policejní vyšetřovatelka v odůvodnění usnesení uvedla: „Provedenými výslechy v knize  jmenovaných osob bylo zjištěno, že se jedná o smyšlené rozhovory, že uvedené osoby neměly samy právo rozhodovat o přidělení investičních prostředků jak je v knize uvedeno. Nepodařilo se prokázat žádný konkrétní případ podplácení či braní úplatků a také žádného nátlaku se strany pracovníků MZ ČR na ředitele zdravotnických zařízení řízených MZČR.“ Za toto dílo však „spisovatel“ dostal dobře placené místo komentátora v jednom českém celostátním deníku, kde působil až do své předčasné smrti. Většinou psal o úpadku morálky v ČR.

Jako kandidát do Senátu jsem tvrdil, že umím léčit smrtelnou nemoc- korupci. Nelhal jsem. Samozřejmě nejde o placebo ve formě „protikorupčního balíčku“. Jenže ti, kteří z této nemoci profitují, o léčení nestojí. Ale o tom zase někdy jindy...

Vytisknout