Kauza "Marie Benešová"

14. 2. 2011 / Zdeněk Jemelík

Paní žalovanou původně žalovalo sedm žalobců: Petr Coufal, krajský státní zástupce v Brně, Karel Černovský, náměstek nejvyšší státní zástupkyně, Libor Grygárek, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu ČR, Pavel Němec, advokát, Renata Vesecká, nejvyšší státní zástupkyně, Arif Salichov, okresní státní zástupce v Jihlavě. Žalobou se domáhali omluvy za veřejné vyjádření paní žalované, jímž je označila za "justiční mafii", která se snaží z pozadí ovlivňovat soudní kauzy, daří se jí to a ovlivňovaných kauz přibývá.

Motivem k jejímu prohlášení byl zejména zásah státních zástupců do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, který dávala do souvislosti s přátelskými, údajně utajenými schůzkami Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké na veřejných místech, "odhalenými" některými novináři patrně za přispění Zlatuše Andělové, krajské státní zástupkyně v Ostravě.

Proces se časově, věcně a výběrem svědků prolínal s kárným řízením proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, jenž na prvním stupni proběhl rovněž na Vrchním soudu v Praze u kárného senátu předsedy Viktora Macha. Jeho rozhodnutí o zbavení Pavla Kučery funkce soudce později zrušil kárný senát Nejvyššího soudu ČR, když se odsouzený své funkce sám vzdal.

V počátcích se jednání soudu těšilo nesmírnému zájmu sdělovacích prostředků, které zaujaly téměř jednotný nenávistný postoj k žalobcům a doslova je mediálně lynčovaly. Zájem ale postupně opadal. Účast novinářů při závěrečném veřejném jednání byla ve srovnání s děním u soudu 1.stupně zvláště v prvním kole řízení nepatrná a celkový mediální ohlas byl slabý.

Krajský soud v Praze vyhověl rozhodnutím samosoudce Vojtěcha Cepla ml. žalobě Libora Grygárka, protože v průběhu dokazování se prokázalo, že se zásahem do trestní věci Jiřího Čunka neměl nic společného. Marie Benešová se mu v souladu s rozsudkem omluvila. Později stáhli svou žalobu Petr Coufal a Arif Salichov, kteří údajně neunesli obrovský psychický tlak, vyvolaný mediálním štvaním.

Na závěrečném odvolacím řízení před senátem předsedkyně Romany Vostrejšové se proto podíleli jen čtyři zbývající žalobci, kteří se ale osobně jednání nezúčastnili. V soudní síni je zastupovali právní zástupci: Karla Černovského Josef Lžičař, Pavla Kučeru Jaroslav Ortman, Pavla Němce Petr Toman, Renatu Veseckou Tomáš Sokol. Žalobci se k tomuto řešení rozhodli po zkušenostech z počátku procesu, kdy byli vystaveni nepřátelskému zájmu většiny novinářů a všechny společně zastupoval advokát Petr Toman. Raději přibrali další advokáty a od druhého kola prvostupňového řízení k soudu nechodili.

Žalovaná Marie Benešová se osobně zúčastnila všech jednání, která proběhla od začátku procesu. Původně ji doprovázel advokát Petr Hála, bývalý důstojník StB, jehož po prvním odvolacím řízení nahradil mladý advokát Ondřej Blaha. Všichni tři mají kanceláře na stejné adrese v Praze 9, Na Jetelce 69/2 (i když po aktualizaci internetového seznamu advokátů České advokátní komory z 10. února 2011 se v něm již na dané adrese nenachází pražská pobočka advokátní kanceláře Marie Benešové).

Na začátku jednání předsedkyně senátu Romana Vostrejšová položila stranám otázku, zda je možné uzavření sporu smírem. Odpovědi byly z obou stran zarputile záporné.

Během tří let trvání procesu se změnily poměry žalobců až na Pavla Němce. Na jeho začátku zastávali Karel Černovský, Pavel Kučera a Renata Vesecká vysoké funkce ve státní službě. Do jeho konce o ně všichni tři přišli.

Změnilo se také postavení paní žalované, která na začátku procesu byla tzv. stínovou ministryní spravedlnosti ČSSD a sdělovací prostředky věnovaly jejím vystoupením mnoho prostoru. Z držení politické funkce vyvozovala právo vyjadřovat se na veřejnosti způsobem, jímž si posléze vysloužila žalobu. Časem veřejných vystoupení ubylo a nakonec ji ve funkci stínového ministra nahradil kultivovaný poslanec Jiří Dienstbier ml.

Senát předsedkyně Romany Vostrejšové předvolal znova klíčovou svědkyni obhajoby, ostravskou krajskou státní zástupkyni Zlatuši Andělovou, která již dříve vypovídala před soudem prvního stupně a také před kárným senátem v procesu proti Pavlu Kučerovi. Po jejím důkladném výslechu dospěl senát k závěru, že z jejích sdělení nelze vyvodit, že by žalobci jako organizovaná skupina svými rozhovory u různých hospodských stolů jakkoli zasáhli do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, takže neexistují skutková zjištění, o která by mohla Marie Benešová opřít žalovaná tvrzení. K jinému závěru ani soud dospět nemohl, protože ze tří účastníků schůzek se dle výpovědi svědkyně projevoval téměř výlučně Pavel Kučera, který jako soudce neměl vůči státním zástupcům žádnou pravomoc. Mimo to jeho doložené výroky se týkaly veřejně známých věcí. Pavel Němec se podle ní projevoval velmi málo a pouze v obecné rovině, zatímco jinak hovorná Renata Vesecká mlčela jako ryba. Karel Černovský se jednání skupiny vůbec nezúčastnil. Svědkyně připustila, že její rozhovory s třemi "mafiány" neměly žádný vliv na počínání severomoravských státních zástupců, činných v kauze Jiřího Čunka. Perličkou bylo její prohlášení, že nebyla kamarádkou žalobců, ač je známo, že se s nimi soukromě stýkala i mimo inkriminované schůzky, a s výjimkou Pavla Němce si s nimi tykala. S Renatou Veseckou strávila společnou dovolenou.

Soud dle mého názoru přehlédl významnou okolnost, posilující jeho názor na věc: obhajoba z velké části pracovala s poznatky, které vyšly najevo až při výsleších svědků před soudem 1.stupně, takže Marie Benešová je nemohla znát v době, kdy "onálepkovala" žalobce. Po skončeném dokazování zůstává nejasné, proč paní žalovaná nezahrnula mezi "justiční mafii" ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka, jenž podepsal osudové usnesení NSZ z 4. června 2007 o odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka, od něhož se m.j. odvíjí také tato kauza, a proč nenapadla také Zlatuši Andělovou, dobrovolnou společnici u stolu "mafiánského" trojlístku jejích kamarádů-nekamarádů.

Soud vyhodnotil poznatky z dokazování tak, že paní žalovaná neustála důkazní břemeno prokazování pravdivosti údajů, o které opřela svá tvrzení, porušila zásady etiky chování právnicky vzdělané osoby ve vysoké funkci a neprávem pohaněla žalobce. Vyhověl žalobcům tím, že Marii Benešové uložil, aby jim poslala omluvné dopisy, uveřejnila prostřednictvím ČTK tiskovou zprávu o omluvě žalobcům a uhradila náklady řízení. Rozsudek je vykonatelný a není proti němu možný řádný opravný prostředek. Protože jím došlo ke změně rozhodnutí soudu 1.stupně, je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které ale nemá odkladný účinek a na výsledek jeho projednání se čeká několik měsíců, někdy až dva roky. Dovoláním nelze napadnout případné procesní chyby řízení, ani skutková zjištění, pouze právní vady rozhodnutí. Obecně je proto dovolání velmi málo nadějným nástrojem. Paní žalovaná se již veřejně vyjádřila, že je skutečně podá. Mezitím ale bude muset vyhovět povinnostem, uloženým rozsudkem, protože jinak by čelila nebezpečí exekučního vymáhání.

Následně se ozvaly ojedinělé hlasy, že také senát předsedkyně Romany Vostrejšové je součástí "justiční mafie", takže "mafie" rozhodla sama o sobě, atd. Považuji to za nespravedlivé. Soud se přísně držel obsahu žaloby a dbal zákonnosti řízení. Nešlo přece o to, zda bylo správné vzít severomoravským žalobcům kauzu Jiřího Čunka, ale o pravdivost tvrzení, jimiž se Marie Benešová cítila oprávněna k pronesení hanobících výroků, a zda její chování bylo v souladu s etickými normami profese. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že to nebyli žalobci, kdo při dobrém jídle a pití v soukromí vymýšlel a posléze provedl zásah do kauzy Jiřího Čunka. A známkování vysoce postavených činitelů resortu spravedlnosti označením, jež v sobě zahrnuje obvinění ze zločinnosti a organizovanosti je skutečně neslučitelné s etickým kodexem stavu, k němuž všichni zúčastnění náležejí. Nelze při tom přehlédnout, že žalobci byli díky výrokům paní žalované vystaveni dlouhodobé mediální štvanici, která je poškodila v profesním i soukromém životě.

Nepochopení důvodnosti rozsudku veřejností, zblblé bulvárem, je způsobeno tím, že vnímá jako jeden celek několik dějů či prvků, jež na sebe vzájemně navazují. Ale tento proces se týkal pouze etické stránky chování paní žalované, která svými výroky o "justiční mafii" vydatně přispěla k rozvíření mediální kampaně proti žalobcům.

Z událostí, které veřejnost odvádějí od předmětu tohoto soudního řízení, je výchozí záležitostí vlastní trestní věc Jiřího Čunka a Petra Hurty. Pokud ji posuzujeme jako kriminální případ, je zcela nezajímavá a ve srovnání s velkými případy hospodářské kriminality nevýznamná. Kdyby nebyl její ústřední postavou zrovna místopředseda vlády, sotva by stála za víc než za pozornost místních novin. V případě soudního projednání by patrně dospěla k zproštění obžaloby -- s výhradou, že může dojít i k odsouzení nevinného. Byla ale definitivně uzavřena usnesením státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, protože se údajně skutek nestal. Změna rozhodnutí v neprospěch obviněných není ze zákona možná.

Na Čunkově trestní věci je dnes zajímavá jediná otázka: důvody a okolnosti zahájení tažení policie proti němu v době jeho raketového vzestupu do nejvyšších pater politické scény. Použití svědectví Marcely Urbanové o přijetí úplatku po pěti letech od činu není začátkem děje. Domněnka, že řízení bylo vyvoláno uměle a cíleně, aby byl Jiří Čunek sražen zpět do bezvýznamnosti, by měla být prověřena jako podezření ze spáchání trestného činu.

Dalším prvkem je vztah trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi k politickému dění. Případ přitahoval mediální pozornost a poškozoval důvěryhodnost vlády a přeneseně celé politické reprezentace. Zdržoval vládu od práce, protože se musela na svých zasedáních kauzou opakovaně zabývat. Ohrožoval stabilitu vládní koalice a vlády, protože v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka údajně hrozil odchod ministrů KDU-ČSL z vlády (soukromě si myslím, že šlo o plané hrozby). Snaha Jiřího Čunka udržet se ve vládě za každou cenu, bez ohledu na to, že jí tím působí nepříjemnosti, a jeho nešikovné kličkování před novináři mu vynesly nevoli bulváru, jež se přenesla na veřejnost a postupně se obrátila také proti tzv. "justiční mafii". Vliv mediálního obrazu kauzy na veřejné mínění je dosud tak silný, že stále brání veřejnosti, aby se dokázala podívat na dění kolem případu věcně, bez zaujetí.

Veřejnost stále znepokojují pochybnosti o zákonnosti trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, a to o něm jako o celku a také o jeho jednotlivých částech zvlášť. K těmto otázkám jsem se vyjadřoval opakovaně a stále stejně, proto nepůjdu do podrobností. Pouze připomenu, že jsem vždy zastával názor, že odebrání věci severomoravským žalobcům usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 a její přikázání do Jihlavy bylo protiprávní.

V tomto řízení selhalo státní zastupitelství jako soustava od svého nejnižšího článku až po nejvyšší státní zástupkyni. Není v úplnosti prověřeno, zda námitky, které proti činnosti severomoravských orgánů činných v trestním řízení vznesl Čunkův obhájce Eduard Bruna, byly skutečně tak závažné, že bylo nutné uplatnit mimořádný postup, jiným obviněným nedostupný, aby byl Jiří Čunek ochráněn před jejich údajně zlovolným jednáním. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009 potvrzuje, že usnesením státního zástupce Radima Obsta o zamítnutí námitek obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty proti sdělení obvinění byl porušen zákon v jejich neprospěch. Často se to vykládá jako důkaz, že řízení bylo od začátku vedeno nezákonně, a že snad dokonce ani nemělo být zahajováno.

Porušení zákona spočívalo v tom, že věc byla přikázána přerovským žalobcům usnesením státního zástupce KSZ Ostrava pouze na dobu tzv. prověřování a jejich mandát nebyl po jeho ukončení prodloužen. Z toho se vyvozuje, že státní zástupce Radim Obst okamžikem sdělení obvinění přestal být místně příslušným dozorovým státním zástupcem, potažmo nebyla naplněna základní podmínka zákonnosti trestního stíhání, kterou je trvalý dozor místně a věcně příslušného státního zástupce nad činností policie v průběhu vyšetřování.

Situace, která zde nastala, je ovšem velmi neobvyklá. Běžně se přikazují věci k dozorování od zahájení prověřování až do podání obžaloby. Jedině tímto způsobem lze bez potíží vyhovět základnímu požadavku trestního řádu, aby trestní stíhání (postup po sdělení obvinění) bylo zahájeno okamžitě po zjištění jeho důvodnosti. Nevíme, zda Radim Obst neobvyklé omezení svého mandátu přehlédl, popř. zda dohledový státní zástupce KSZ na ně zapomněl a nerozhodl proto znova o přikázání věci. Nejvyšší soud nezkoumal, zda byla tato vada zhojena uskutečněnými dohledovými prověrkami, provedenými KSZ v Ostravě a Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Skutečnost, že po přikázání věci do Jihlavy nedošlo k zrušení dosavadního řízení a k novému sdělení obvinění, svědčí domněnce, že počáteční formální vada byla později nějak napravena.

Stále panují rozpory v názorech na důvodnost a zákonnost usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí a přikázání věci Jiřího Čunka. Bylo by na místě přezkoumání jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR, k němuž může otevřít cestu pouze ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ani Jiří Pospíšil, ani Daniela Kovářová stížnost nepodali, ačkoli byli opakovaně vyzýváni z různých stran. Neodbytný byl v tomto směru spolek Šalamoun, ale Jiřího Pospíšila vyzvala i sama Renata Vesecká.

Představa, vytvořená bulvárem za vydatného přispění paní žalované i svědkyně Zlatuše Andělové, že myšlenka na odebrání věci severomoravským žalobcům se zrodila při soukromých schůzkách trojlístku přátel Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké, nemá oporu v žádném z provedených svědectví. Svědkyně Zlatuše Andělová se nezmiňuje, že by na inkriminovaných schůzkách zazněly debaty o záměru přemístit vyšetřování z Přerova na jiné státní zastupitelství. Nebyla nalezena spojnice mezi schůzkami a rozhodnutím ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka o odebrání věci z Přerova a jejím přikázání do Jihlavy, ani propojení "mafiánského trojlístku" s Čunkovým obhájcem Eduardem Brunou, jenž zásah spustil předložením stížnosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Mám důvod připustit možnost, že se věci daly do pohybu bez pokynu Renaty Vesecké. Nelze ovšem zastřít její odpovědnost za to, že akci nezastavila, naopak ji veřejně podpořila a posléze schválila usnesení Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání. Zjevná je také odpovědnost ministra Jiřího Pospíšila, který jako hlava resortu strpěl a zastřel nepřístojnosti státních zástupců a nenechal přezkoumat Potoczkovo usnesení Nejvyšším soudem ČR.

Mediálním humbukem byla veřejnost odvedena od zkoumání úlohy Eduarda Bruny a Stanislava Potoczka a od politického pozadí kauzy. Do věci mohlo vnést jasno prověření trestního oznámení spolku Šalamoun ze 7.července 2008, ale protikorupční policie je s posvěcením státních zástupců odložila. Stanovisko dohledového státního zastupitelství později posloužilo Renatě Vesecké k veřejné obhajobě zákonnosti manipulace s případem Jiřího Čunka.

Arif Salichov po převzetí případu veřejně prohlásil, že se během své praxe nesetkal s takovou koncentrací vad v trestním řízení, jako právě v tomto případě. Až do nástupu vlády Petra Nečase a ještě i chvíli po něm se všechny příslušné orgány tvářily tak, že severomoravští žalobci jsou beznadějní břídilové a Jiří Čunek byl jejich zlovůlí nebo neumětelstvím vážně krácen ve svých právech a ohrožen. Teprve v poslední době se začal pohled na kauzu měnit. Nicméně k prověření úrovně počínání severomoravských žalobců nějakou autoritou, která se na sporu nepodílela, zatím nedošlo, ač by to bylo prospěšné.

Pokud řídí resort spravedlnosti Jiří Pospíšil, který je nesporným "spolupachatelem" strůjců záchrany Jiřího Čunka před možným projednáním jeho věci před soudem, sotva se dočkáme úplného rozpletení nejasností, které dosud panují o politickém pozadí a skutečném průběhu akce. Ale ani na jeho chování neměli žalobci vliv.

Vytisknout