Náš jazyk a naše pravidla

14. 2. 2011 / Josef Švéda

Celé je to prý fatální mýlka: "Výsledkem krásného evropského snu jsou statisícové skupiny přistěhovalců, kteří neumějí a nechtějí znát jazyk země, v níž žijí a jejíž dávky pobírají. Jen v Německu jich je půldruhého milionu", píše Kamberský.

Vykreslení imigrantů (či jiných skupin dle potřeby) jako líných a nepřizpůsobivých vyžírků je obvyklý ideologický trik. Kategorie "oni" zde nabývá negativních vlastností. Další statisíce přistěhovalců, kteří tvrdě dřou za minimální mzdu, se rázem ztrácejí jako pára nad hrncem. Přijeli k nám do Evropy a místo toho, aby byli vděční, že jsme jim nabídli bezpečné a prosperující místo na světě, tak se darebáci ani nechtějí naučit místní jazyk a jediné, po čem touží, je pobírat štědré sociální dávky. Za to všechno prý může státní doktrína multikulturalismu. Je vidět, že pan Kamberský má v problematice imigrace jasno.

Nechci zde ale debatovat o tom, jaký způsob integrace přistěhovalců do společnosti je nejlepší. Na daném textu mě zaujala spíš jedna vlastnost, která je v českém diskurzu zakořeněna snad už dvě století, ne-li déle. Kamberský nás totiž vzápětí ujišťuje, že my Češi se v tomto ohledu nemusíme ničeho bát. Máme totiž fištrón. Jsme národ ze své podstaty stejnorodý, milujeme svůj jazyk a kulturu a nelíbí se nám, když se někdo příliš odlišuje:

"Mešity máme jen dvě a téměř si jich nevšimnete: jejich architektura se ,nesmí lišit od okolní zástavbyʻ. Jediný náznak cizí kultury přichází z Asie -- a míru naší vstřícnosti krásně dokumentují dva obrněné transportéry, které svého času nechal před tržnici SAPA přivézt ministr vnitra." [proložil J.Š.]

Tato vlastnost je ale podle autora komentáře naše velká výhoda, nikoliv slabina. Z českých dějin víme dobře, že princip "jiného" byl uplatňován dost často. Jednou byl v této roli Němec nebo Žid (v horším případě oba v jedné osobě), jindy zase Cikán. Nějak prostě nezapadali do naší představy o normalitě. A je správné, že jsme si to s nimi vždycky dokázali na rovinu vyříkat. Stejně dobře dnes nakládáme s imigranty. Náš přístup k nim je občas "ostudný až ponižující", míní Kamberský, ale jedním dechem dodává, že je "ve svých důsledcích mnohem funkčnější než rozdávání podpor lidem, kteří nemají žádnou chuť sdílet s námi náš jazyk a naše pravidla".

Jinými slovy: ono vlastně nevadí, když přistěhovalce vystavujeme ponižujícím praktikám, necháme všelijaké agentury, aby zneužívaly jejich postavení, neplatíme jim řádnou mzdu, zavíráme je do detenčních zařízení a kdovíco ještě. Nejdůležitější je, že to všechno funguje. Poctivého pracujícího občana, který mluví naším jazykem a sdílí naše pravidla, máme rádi. Ti ostatní tu nemají co dělat a za těchto podmínek tady naštěstí ani nebudou chtít žít.

Taková strategie může fungovat ve střednědobém horizontu. Nicméně v delší perspektivě je neudržitelná. Vzhledem k demografickému vývoji je jasné, že "oni" nakonec přijdou a nebude jich málo. Taktika uchování naší hezké české zahrádky jednoho dne fatálně selže. I bez doktríny "multi-kulti" budeme stát před otázkou, jak se s danou situací vyrovnat. Ať už bude řešení jakékoliv, tuším, že imigranti v České republice nebudou mít zrovna ustláno na růžích. Naše obrozenské dědictví si totiž hned tak vzít nenecháme.

Vytisknout