Egypt: Odstup mezi nadšením a realitou

15. 2. 2011

To co vidíme je, že zatímco Mubarak je pryč, vojenský režim, jemuž sloužil, dramaticky zvýšil svou moc. To není neslučitelné s demokratickou reformou. Organizování voleb, politických stran a kandidátů, není něco, co lze udělat rychle. Pokud si je armáda dekalrovanými úmysly jista, měla by tyto věci udělat. Problém je v tom, že pokud by si armáda jista nebyla, udělala by přesně totéž. Šest měsíců je dlouhá doba, vášně mohou vychladnout a sliby být zapomenuty.

V tomto okamžiku jednoduše nevíme, co se stane. Nevíme, co se stalo. Mubarak je pryč z úřadu, vojenský režim zůstává intaktní a je silnější, než kdy dříve. To není překvapující, vzhledem k tomu, co STRATFOR o nedávných událostech v Egyptě říkal; ale skutečnosti, které se odehrály v posledních 72 hodinách, a interpretace, kterou tomu většina světa přikládá, se začínají rozcházet. Moc má režim, ne dav. Z našeho pohledu neměl dav nikdy ani zdaleka tolik moci, jak mnozí tvrdili.

Jistě, byl tu obrovský dav soustředěný na káhirském náměstí, a byly tu demonstrace v jiných městech. Ale dav byl omezený. Na náměstí Tahrír nikdy nedosáhl více než nějakých 300 000 lidí, a i když to je hodně, není to nic proti davům, které se objevily v roce 1989 během revolt ve východní Evropě nebo v roce 1979 za revoluce v Íránu. To byly masivní sociální konvulze, při nichž do ulic vyšly miliony lidí. Davy v Káhiře nikdy nepřekročily bod, kdy by zahrnuly významnou část města.

Při skutečné revoluci policie a armáda nemohou dav zadržet. V Egyptě se armáda rozhodla vyhnout konfrontaci s demonstranty, ne protože by armáda sama byla rozdělena, ale protože s hlavním požadavkem demonstrantů - zbavit se Mubaraka - souhlasila. A protože armáda tvořila podstatu egyptského režimu, je podivné považovat tohle za revoluci.

Mubarak a režim

Dav v Káhiře, jakkoliv byl telegenický, tvořil kulisu dramatu, nikoliv hlavní scénu. Hlavní drama začalo již před několika měsíci, když se stalo zřejmým, že Mubarak má v úmyslu udělat ze svého reformně smýšlejícího sedmačtyřicetiletého syna Gamála, který neprošel vojenskou službou, egyptského prezidenta. To znamenalo pro režim přímé ohrožení. V jistém smyslu to byl pouze Mubarak, kdo se snažil režim svrhnout.

Egyptský režim byl založen pučem vedeným plukovníkem Gamálem Abdalem Násirem a modelován podle Turecka Kemala Atatürka postaveného na armádě. Měl být sekulárním režimem s demokratickými prvky, ale být garantován a vposledku řízen armádou. Násir věřil, že armáda je nejmodernějším a nejprogresívnějším prvkem egyptské společnosti, a že by měla mít zodpovědnost a moc Egypt zmodernizovat.

Zatímco Násir svou uniformu svlékl, armáda zůstala oporou egyptského režimu. Každý následující egyptský prezident, Anvar Sadat i Husní Mubarak, i když byl formálně zvolen v různě pochybných volbách, byl důstojníkem egyptské armády, který svlékl uniformu, když vstoupil do politického života.

Mubarakovo rozhodnutí jmenovat nástupcem syna znamenalo pro egyptský režim přímou hrozbu. Gamál Mubarak nebyl kariérním armádním důstojníkem, ani nebyl spojen s nejvyšším velením armády, které reprezentovalo skutečnou moc režimu. Mubarakova touha učinit ze syna následníka egyptskou armádu, obránce režimu, děsilo a uráželo. Pokud by nastoupil do funkce, vojenský režim by byl v zásadě nahrazen dědičnou monarchií - jaká vládla Egyptu před armádou. Velké segmenty armády manévrovaly tak, aby Mubarakovy ambice zablokovaly, a s rostoucí intenzitou toužily, aby Mubarak odstoupil a otevřel cestu k řádnému následnictví s využitím voleb vypsaných na září - voleb, které měly režim potvrdit výběrem figury přijatelné pro vysoké vojenské představitele. Mubarakovo trvání na Gamálovi a jeho neochota odstoupit vyvolaly krizi režimu. Armáda se obávala, že režim Mubarakovy ambice nepřežije.

To je klíčový bod, který je třeba pochopit. Je tu kritická distinkce mezi režimem a Husním Mubarakem. Režim byl tvořen - a je tvořen - složitými institucemi soustředěnými kolem armády, ale zahrnujícími také civilní byrokracii kontrolovanou armádou. Husní Mubarak byl představitelem režimu, následníkem Násira a Sadata, který časem začal své zájmy od zájmů režimu odlišovat. Stále více byl považován za hrozbu režimu a režim ho odvrhl.

Demonstranti nikdy nevyzývali ke svržení režimu. Požadovali, aby Mubarak odstoupil. To byl stejný požadavek, jaký sdílelo mnoho armádních důstojníků, pokud dokonce ne většina, už měsíce předtím, než se davy shromáždily v ulicích. Armáda nemá ráda spektákl davu, nepředstavuje to způsob, jak by armáda ráda řešila politické záležitosti. Současně a paradoxně armáda demonstrace vítala, protože vytvořily krizi, která položila na stůl otázku Mubarakovy budoucnosti. Demonstrace poskytly armádě příležitost zachránit režim a zajistit vlastní zájmy.

Egyptská armáda je neprůhledná. Není jasné, kdo se zdráhal konat a kdo byl nedočkavý. Budeme předpokládat, že lidé, kteří teď tvoří vojenskou radu, byli zdráhaví. Pocházejí ze stejné generace jako Husní Mubarak, vděčili mu za své kariéry a byli jeho přáteli. Mladší důstojníci, kteří do armády vstoupili po roce 1973 a cvičili spíše s Američany než se Sověty, byli pravděpodobně agitátory za zablokování Mubarakovy volby Gamála coby dědice, ale byli tu také vysocí důstojníci veřejně vyjadřující výhrady. Kdo byl na čí straně je dohad. Známo je, že v armádě mnozí Gamálovi oponovali, nedovedli ale věc až k puči, a poté, když v Káhiře probíhaly demonstrace, provedli puč zaměřený na uchování režimu.

A o to jde. To k čemu došlo nebyla revoluce. Demonstranti nesvrhli Mubaraka, a režim už vůbec ne. To co se stalo byl vojenský puč ukrytý za protesty, s cílem donutit Mubaraka k odstoupení z úřadu kvůli uchování režimu. Když se 10. února stalo zřejmým, že Mubarak dobrovolně neodstoupí, armáda provedla ekvivalent puče, aby si rezignaci vynutila. Jakmile byl Mubarak donucen odejít, armáda existující režim převzala vytvořením vojenské rady a převzetím řízení kriticky důležitých ministerstev. Režim byl vždy soustředěn kolem armády. To co se stalo 11. února bylo, že se armáda ujala přímého řízení.

Opět odhadněme, že starší důstojníci, Mubarakovi přátelé, byli pod tlakem jiných a pod tlakem Spojených států, aby jednali. Nakonec to udělali a sami převzali hlavní posty. Demonstrace byly kulisou tohoto dramatu a ospravedlněním akcí armády, ale nepředstavovaly revoluci v ulicích. Byl to vojenský puč s cílem uchovat režim ovládaný armádou. A to je také to, čeho si dav žádal.

Puč a revoluce

Nyní čelíme otázce, jestli se puč změní v revoluci. Demonstranti žádali - a armáda s tím souhlasila - uspořádání skutečně demokratických voleb a ukončení útlaku. Není jasné, zda noví představitelé to, co říkají, myslí vážně, nebo zda to říkají prostě proto, aby dav šel domů. Ale jsou zde hlubší problémy s demokratizací. Za prvé, Mubarakův útlak zničil občanskou společnost. Vytvoření soudržných politických stran schopných vybrat a postavit kandidáty vyžaduje nějaký čas. Za druhé, armáda je do provozu země hluboce zapletena. Opuštění této pozice, i s tou nejlepší vůlí na světě, vyžaduje čas. Armáda získala čas 13. února, ale není jasné, zda šest měsíců postačí, a není jasné, zda si nakonec armáda bude přát opustit pozici, kterou zastávala déle než půl století.

Samozřejmě, je tu pocit, a byl tu už při demonstracích v roce 2009 v Teheránu, že dochází k něčemu neslýchanému, jak na to poukázal americký prezident Barack Obama. Říká se, že to má něco společného s Twitterem a Facebookem. Měli bychom si dnes uvědomit, že ke skutečným revolucím, které zničily režimy, došlo v letech 1989 a 1979 (a dokonce ještě i s polovinou tohoto tvrzení by dnes mnohý Středoevropan nesouhlasil - pozn. KD), k té druhé dokonce před vznikem osobních počítačů. Jistě, tyto revoluce sahají zpátky do 18. století. Žádná z nich nepotřebovala sofistikované mobilní telefony, a všechny byly důkladnější a pronikavější než to, k čemu dosud došlo v Egyptě. Tato revoluce nebude "twitterizována". Nejvíce protestujících dorazilo na náměstí Tahrír poté, co byl Internet zcela odpojen.

Nová vláda přislíbila dodržet všechny zahraniční závazky, které ovšem zahrnují ten v Egyptě nejkontroverznější, smlouvu s Izraelem. Během oslav večer 11. února a ráno 12. února zněla hesla o demokracii a Palestině. I když se režim zavázal smlouvu s Izraelem dodržovat, dav na náměstí se zdá mít jiné myšlenky, dosud jasně nedefinované. Ale není jasné, zda demonstranti na náměstí reprezentují přání 80 milionů Egypťanů. Neboť přes všechny řeči o egyptském lidu požadujícím demokracii je faktem, že demonstrací se vzhledem k celkovým počtům účastnil jen málokdo, a nikdo doopravdy neví, jak budou lidé v této záležitosti hlasovat.

Egyptská vláda je sotva v takové pozici, aby podstoupila konfrontaci s Izraelem, i kdyby si ji přála. Egyptská armáda má převážně americké vybavení a nemůže fungovat, pokud Američané nedodají náhradní součástky nebo kontraktory udržující vybavení v chodu. Není tu dnes Sovětský svaz ochotný nahradit Spojené státy. Znovuvybavení a vycvičení armády o velkosti egyptské vyžaduje dekády, ne týdny. Egypt rozhodně v nejbližší době nesměřuje k válce. Ale noví vládcové prohlásili, že všechny předchozí smlouvy - jako ta s Izraelem - zůstanou v platnosti.

Čeho bylo dosaženo?

Takže čelíme těmto skutečnostem. Egyptský režim je dosud zde, dosud ovládaný starými generály. Zavázali se dělat stejnou zahraniční politiku jako muž, kterého donutili odejít. Slíbili demokracii, ale není jasné, zda to mysleli vážně. Pokud ano, není jasné, jak to udělají, rozhodně to nestihnou v časovém rámci několika měsíců. To rozhodně znamená, že se dav může objevit znovu s požadavkem rychlejší demokratizace, v závislosti na tom, kdo ho organizoval předtím, a jaké jsou jeho nynější úmysly.

Není tomu tak, že by se v Egyptě nic nestalo, a ne že by to nebylo důležité. Je tomu prostě tak, že to k čemu došlo není to, co zobrazovala média, ale mnohem složitější proces, který z největší části nebyl v televizi vidět. Jistě, na tom čeho bylo dosaženo nebo jak toho bylo dosaženo nebylo nic bezpříkladného. Není dokonce jasné, čeho bylo dosaženo. Není jasné, zda cokoliv, k čemu došlo, změní egyptskou zahraniční nebo domácí politiku. Dokonce není jasné ani to, že tyto politiky mohou být v praxi změněny, nezávisle na úmyslech.

Týden začal Egyptem, jemuž vládl starý voják. Skončil Egyptem, jemuž vládne voják s ještě větší formální mocí než měl Mubarak. To způsobilo celosvětový šok a hrůzu. V roce 2009 jsme byli považováni za strašáky, když jsme říkali, že se íránská revoluce nikam nedostane. Teď nechceme být strašáky, protože všichni jsou tak rozechvělí a šťastní. Ale chceme poukázat na to, že navzdory davům se toho v Egyptě zatím mnoho nestalo. To neznamená, že se ještě nestane, ale zatím se to nestalo.

Dvaaosmdesátiletý muž byl vyhozen z úřadu a jeho syn nebude prezidentem. Ústava a parlament jsou pryč a u moci je vojenská junta. Zbytek jsou spekulace.

Článek v angličtině: ZDE