ANALÝZA

Monopol na pravdu prostřednictvím její distribuce

14. 2. 2011 / Štěpán Kotrba

Sněmovna má zákonný důvod k odvolání Rady ČTK. O tom, že Rada ČTK už dávno není orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tiskové kanceláře, dnes pochybuje málokdo. Četka se kontroluje sama. V případě obsahu, který produkuje, to ve většině případů nevadí, protože redaktoři i obsahový management jsou profesionálové. Nicméně... Jako výsměch právu i etice je zde permanentní rezignace Rady na své zákonné poslání.

Ta je spojena s působením Pavly Valčákové v pozici předsedkyně. Valčáková se totiž ztotožnila s doktrínou vysokého managementu agentury o tom, že ČTK de facto není veřejnoprávní institucí, protože nedostává dotace či koncesionářské poplatky.

Skutečnost, že právě díky svému právnímu postavení agentura může trvale počítat s nemalými příjmy z ČT, ČRo či státní správy, které dotace nahrazují, už Rada „nepostřehla.“

Uvedenou mystifikací se dlouholetému šéfovi ČTK Milanu Stibralovi povedlo za tichého souhlasu části politické scény Radu zpacifikovat a transformovat na pouhý nástroj výkonu své moci a zástěrku pro vlastní cíle. Nakonec i řada mediálních odborníků dnes právě kvůli tomu má problém považovat ČTK nadále za instituci veřejné služby. Proto se není co divit veletočům Rady v rámci jmenování a následného odvolání GŘ ČTK Radima Hrehy v roce 2009. Nového šéfa ČTK ještě před jeho nástupem Rada odvolala i za cenu svého a Stibralova zesměšnění. A to se Vlačákové vysvětlení chechtali už všichni. Včetně poslanců Stálé komise pro sdělovací prostředky. Rada ochotně akceptovala „stanovisko“ Stibralovy advokátní kanceláře o tom, že agentura má dva ředitele. Krom nového, Radou "neuváženě" zvoleného, to měl být i samotný Stibral, jenž svou abdikaci prý neposlal sám sobě, tudíž tato byla „právně“ neplatná. Důkazem je i to, že Hrehu Rada odvolala, aniž ho vzápětí po svém hlasování jmenovala. Právo – neprávo, eticky selhali všichni aktéři této frašky.

Přistoupením na tuto hru radní porušili zákon o ČTK č. 517/1992 Sb.. Konkrétně tím, že Rada ČTK nesplnila svojí působnost podle § 8 odst. 1 písm. b) jmenovat a odvolávat generálního ředitele. A ona je neplní ani teď. Protože ani po Stibralově "už definitivním" odchodu se nevrátila ke svému usnesení a situaci s Hrehou nenapravila.

Vypsáním dalšího výběrového řízení na šéfa ČTK (19.1.2011) Rada ve stejné věci pochybila opakovaně. Akceptovala totiž účelové prohlášení vedení ČTK, že považuje za bezpředmětnou určovací žalobu, kterou se u soudu Hreha domáhá určení, že je nadále právoplatným ředitelem ČTK. Naopak. Rada vypsala nové "výběrové" řízení. Tím, že k novému termínu ukončení Stibralovy působnosti Hrehu nejmenovala ředitelem ČTK, potvrdila, že zaváděla veřejnost tvrzením o tom, že vítěze předcházejícího tendru odvolala jen proto, aby tím přiznala, že agentura v důsledku pochybení Rady měla dva ředitele. Rada tak doznala, že vědomě veřejnost klamala ve svých výrocích.

Poslanecká sněmovna podle zákona o ČTK může Radu odvolat, neplní-li Rada opakovaně své působnosti podle § 8 odst. 1 písm. a), b) a c) tohoto zákona. A ona je neplní.

Je na orgánech Parlamentu, aby situaci řešily. ČTK, která je národní tiskovou agenturou a nevyjadřuje zájmy a preference zahraničního vlastníka, na tom díky Stibralovi a Radě nyní není ekonomicky nejlépe a potřebuje na místo do důchodu odcházejícího vyhořeného ředitele zkušeného krizového manažera se silným mandátem, který bude veřejně garantovat, že instituce nebude privatizována a pokusí se ji ozdravit. Dřív, než bud pozdě a naplní se výzva mediálního manažera Michala Klímy, aby vydavatelé deníků a dalších médií „přijali odpovědnost za další existenci" ČTK. Se stejnou logikou přijímali před dvaceti lety vydavatelé deníků odpovědnost za informace v Obchodním věstníku a Hospodářských novinách. Tehdy se to povedlo a bývalý mluvčí Adamcovy vlády Miroslav Pavel tak získal v roce 1990 za pomoci amerického kapitálu (čtyřpětinový podíl mezinárodní vydavatelské skupiny Dow-Jones Handelsblatt) kontrolu nad vydavatelstvím Economia a na dlouhou dobu i monopol na ekonomické informace. Pro klid státu mu díky desetiprocentnímu podílu ČTK v Economii měl pod prsty koukat právě Stibral... Nekoukal.

Klíma to musí vědět, protože je bývalý generální ředitel a předseda představenstva společnosti Economia z Pavlovy doby, který se v minulosti podílel i na formování distribučního monopolu PNS. Čtyři největší vydavatelé denního tisku skoupili v jednu chvíli akcie distributora tisku, který už tehdy ovládal víc jak padesát procent distribuce. Dominance vznikla historicky z předlistopadového monopolu Poštovní novinové služby a První novinová tak získala veškerou síť trafik. Díky tomuto kroku si stávající vlastníci velkých deníků stabilizovali své investice. A to i přesto, že v tu samou porevoluční dobu na scénu vstoupil druhý hráč Mediaprint&Kapa Pressegrosso, který ovšem záhy byl od distribuce deníku odstaven a dodnes spíše paběrkuje - dodává výhradně časopisy. V letech 2002 až 2004 se odehrál spor. V listopadu 2002 získali akciový podíl v PNS časopisečtí vydavatelé Europress a Sanoma Magazines. Dvacet procent akcií odkoupili od společnosti Ecomedia, která byla správcem akcií vydavatelství Economia. Europress tak získal v PNS 11%, Sanoma zbylých 9%.

V tu dobu prakticky během jediného dne vypověděli vydavatelé deníků VLP, Mafra, Československý sport, Ringier, Borgis – a zároveň akcionáři PNS – smlouvy konkurenčnímu Mediaprintu. Vzápětí totéž udělali Mediaprintu i někteří další vydavatelé, kteří si lídry trhu jednající ve viditelné shodě nechtěli pohněvat. A s PNS uzavřeli smlouvu o exkluzivitě. Byla to bohatýrská doba, ve které zákon byl jen na papíře. Monopolní postavení na trhu distribuce deníků (včetně komunistických Haló novin) si PNS uchovala za tichého nezájmu antimonopolního úřadu i přes žalobu Mediaprint Kapa. Když stát nechce vidět, tak nevidí. A kdo by se vzpouzel proti VŠEM deníkům naráz? Stát? Politici? Stát byl náhle slepý přesto, že v případě této společnosti došlo k vertikálnímu monopolu a křížovému vlastnictví - vlastníky PNS jsou sami vydavatelé deníků a PNS má stoprocentní monopol na jejich distribuci. Konkurenti se veci distribudce shodnou. Co víc si přát na ilustraci kartelového chování? Kde není žalobce, nenajde se soudce. PNS měla v roce 2003 už sedmdesát sedm procent trhu. Antimonopolní úřad se až v roce 2006 zastavil pouze u toho, že První novinová společnost stanovila rozdílné podmínky pro jednotlivé prodejce a přikázal nápravu. První novinová společnost odhadovala v roce 2006 svůj tržní podíl už na 83 procent...

  • Definice monopolu
    Monopol je jedna z forem nedokonalé konkurence, při které na straně nabídky existuje pouze jedna nabízející firma.
  • Definice oligopolu
    Oligopol, neboli koluze, je taková tržní struktura na straně nabídky, kdy v oboru existuje jen velmi málo výrobních firem. Ty potom stanovují samy ceny a směr vývoje celého odvětví.
  • Definice kartelu
    Kartel je forma obchodní dohody mezi soutěžiteli, která narušuje hospodářskou soutěž. Cílem kartelu je omezení, nebo vyloučení konkurence a maximalizoce zisku celého odvětví.
    • Dohody o určení cen
      Nejčastěji se jedná o situaci, kdy si firmy stanoví prodejní nebo nákupní ceny, tím je narušeno přirozené konkurenční prostředí, znevýhodněny jsou nezúčastněné firmy a především spotřebitelé.
    • Restrikční nebo kontrolní kartely
      Tato kategorie dohod zahrnuje dohody o omezení nebo kontrole výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic. Omezování výroby nebo odbytu se typicky projevuje jako dohoda o kvótách výroby nebo odbytu. V důsledku regulace výroby se přestává nabídka chovat závisle na poptávce a je tedy uměle limitována, čímž dochází k deformaci soutěžního prostředí.
    • Dohody o rozdělení trhu (segmentační kartely)
      Jedná se o dohody rozdělující trh podle určitých hledisek. Může se jednat o rozdělení zákazníků podle určitých kriterií, nebo o rozdělení trhu podle lokality. Firma pak na své části trhu získává monopolní postavení.
    • Junktimační kartely
      Tento typ kartelů je v zákoně popsán jako dohody o tom, že uzavření smlouvy bude vázáno na přijetí nějakého dalšího plnění. Jde o případy, kdy neexistuje žádná souvislost mezi tímto plněním a předmětem smlouvy a z žádných obchodních zvyklostí ani ze zásad poctivého obchodního styku nevyplývá, že by se tato dvě plnění měla poskytovat současně. Odběratel je pak nucen odebírat i zboží, o které neměl zájem a kterým mu jsou zbytečně navyšovány náklady.
    • Diskriminace soutěžitelů
      Jedná se o dohodu, která určuje uplatňování odlišných podmínek pro různé soutěžitele.
  • Definice syndikátu
    Syndikát je forma sdružení podniků, které mají vlastní výrobní, ale ne obchodní samostatnost. <

zdroj wikipedie

Za takovéto situace je role veřejnoprávního sektoru klíčová. Ale v tomto případě došlo k výrazné deformaci a snad i proto tisk v ČR vypadá tak, jak vypadá. Nikdo nový jako konkurence na trh nepřijde, pokud nezíská i podíl v PNS. A ten nezíská, pokud není "připuštěn". Pro ilustraci z jiného, ale příbuzného soudku: v březnu 2010 Sněmovna s převahou pravicové koalice schválila na nátlak soukromých rozhlasových a televizních vysílatelů novelu, která dokonce ruší zákaz křížového vlastnictví digitálního rozhlasového a televizního vysílání. Jak bude za několik let vypadat rozhlasové a televizní vysílání, si dokážete představit. Když ne, dočkáte se. První vlaštovka už existuje - skoupení provozovatele multiplexu CDG Českými radiokomunikacemi a okamžité zvýšení ceny distribuce na dvojnásobek.

Nyní Klíma z pozice člena výkonného výboru Světové asociace novin a vydavatelů, i když se od 1. 1. stal generálním ředitelem jednoho z největších vydavatelství na Slovensku Spoločnosť 7 plus*, zavelel k tiché tvorbě kartelu na budoucí privatizaci ČTK. Podle stejného modelu. Monopolní či značným způsobem dominující firma na distribuci informací, což ČTK určitě je, by mohla některými formami nátlaku na jednotlivé vydavatele ohrozit pluralitu šířených informací a názorů a připsět tak výraznou měrou k monopolizaci médií v ČR. Prostě nepohodlní producenti nepohodlných názorů by skončili a nebo by byli ochočeni.

* deník PLUS jeden deň (druhý nejprodávanější a nejčtenější deník na Slovensku), týdeníky Plus 7 dní, Šarm, Báječná Žena a měsíčníky Záhradkár, Zdravie, Emma, Pekné bývanie, Dobré jedlo, Brejk, Poľovníctvo a rybárstvo, Mamina a nově i dětské časopisy Včielka, Zornička, Ohník a Bobík.

Pokud bychom po zkušenostech s PNS nevěřili této možné interpretaci Klímových nedávných slov v Lidových novinách, museli bychom věřit, že vrcholový manažer soukromého vydavatelského sektoru hodlá v průběhu vleklé krize médií a stále klesajícího nákladu většiny z nich do kasičky vybírat na záchranu veřejnoprávní instituce. Aby přežila. A tomu snad nevěří ani on sám.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.2. 2011