Rozhadrovaný svět, aneb povzdech téměř konzervativní

14. 2. 2011 / Karel Dolejší

Jedním z negativ, které Boyd spojuje s tendencí řešit všechny problémy s orientací ve světě zesílením technizovaného informačního toku, je kompartmentace. Toto slovo vypůjčené z biologie označuje rozdělení organického celku do jednotlivých navzájem nespojených segmentů, které způsobuje, že máme co do činění s jakousi neuspořádanou sadou fragmentů, jejichž původní organická souvislost byla navždy ztracena. Asi jako kdybyste při zkoumání podstaty svého kabátu vzali nůžky a rozstříhali ho na malé kousky, které jednotlivě podrobujete zkoumání pod mikroskopem, vystavujete různým chemikáliím atd. Bohužel, žádný z těch kousků vám už po takové operaci nepoví, jak vypadal organický celek, který jste na samém počátku zrušili. A jestliže se tedy chcete naučit dobře zacházet se svým kabátem, to nejlepší, co s ním udělat, sotva bude rozhadrovat ho. Jenže my dnes vlastně právě takto s pomocí digitálních technologií hadrujeme svět kolem nás. Prakticky i informačně. Dobře je to vidět na tom, k jakému úpadku přivedl "technologický pokrok" novinářské řemeslo. Ztratilo strukturu a podstatu. Stalo se pouhou baladou z hadrů, ze které nikdo nic nepochopí.

Ubohost mediálního pokrytí egyptských událostí na Západě je vidět už na tom, že se vlastně doteď prakticky nikdo nepokusil obsáhle a systematicky popsat jednotlivé frakce egyptské elity, jejichž vzájemný boj o nástupnictví po Mubarakovi je bohužel ve skutečnosti pro osud země mnohem důležitější než události na ulici. Izraelský tisk zvyklý na vlastní politický blázinec se aspoň velmi dobře orientuje v egyptských opozičních uskupeních, je v tom mnohem lepší než většina západního, ale ani on egyptskou elitu dobře neanalyzuje. Sledujeme tedy šachovou partii bez toho, aby byly identifikovány figury. Trapas. Nebo snad záměr?

Na základě poněkud kuriózní záliby v jistém typu archiválií tvrdím, že 99% procent novinářů z roku 1900 by o egyptské revoluci psalo líp než ti současní, kteří nás v naprosté většině zahrnují neuvěřitelnou spoustou jednotlivostí, jež už nikdo nikdy nesestaví v nějaký smysluplný celek. Co jsem sám zjistil ohledně toho, že egyptská elita za Mubaraka měla velmi zhruba řečeno tři důležité frakce s ne zcela totožnými zájmy (podnikatelskou, zpravodajskou, vojenskou), vychází víceméně z impresí a náznaků u různých autorů, které se teprve postupně vyrýsovaly, ale explicitně je nikdo nikde nevysvětlil. Na konci práce se tedy velmi zhruba dospěje k tomu, čím by býval před sto lety každý novinářský elév začal. Popsal by, kdo je v Egyptě kdo (nejen "hlavní hrdinové"), jakou má pověst, oč mu asi tak podle obecně panujícího přesvědčení jde, k jaké straně vlastně patří. My se dnes zahlcujeme obrázky, videi, podcasty, tweety a já nevím čím ještě, a máme pocit, že přilepeni k obrazovce a s křečí v zápěstí od nonstop rejdění myší držíme prst na tepu doby. Ve skutečnosti to nejlepší, k čemu jsme takto vůbec schopni dospět, je jakýsi zpravodajský patchwork. A dokonce i ten předpokládá odstup od vtaženosti do nikdy nekončícího přílivu dalšího zpravodajského materiálu. Myšlenkový model toho, o čem zpravodajství vypovídá, si z tweetů rozhodně nesestavíte. Buď jste ho měli už napřed, testujete ho a zpřesňujete, nebo skončíte u zoufalých povrchností.

Nepřetržitý tok navzájem nespojitých dat představuje problém, zjistili už v minulém století vojenští experti. Vytváří pouhou iluzi informovanosti a způsobuje neschopnost hierarchizovat data podle důležitosti. Zahlcuje nás. Ve snaze zorientovat se definitivně ztrácíme orientaci.

A to lidé jako Boyd přirozeně ještě nemohli nic tušit o závislosti na internetu a kompulzívní honbě za podněty, jež vpravdě pavlovovskými reflexy podbudovává přesvědčení, že poslední a právě čerstvá zpráva je vždycky ta nejdůležitější...