Systematické mučení bylo zhoubným příznakem Mubarakovy éry

14. 2. 2011 / Daniel Veselý

Přestože byl Mubarakův režim mnohem tvrdší než režimy, které panují na Kubě nebo v Bělorusku, tj. v oblíbených hájemstvích českých obhájců lidských práv, Václavem Havlem počínaje a organizací Člověk v tísni konče, nebyla mu z jejich strany věnována žádná pozornost. Důvod byl samozřejmě nabíledni; šlo o klíčový klientský režim Washingtonu, a takové jsou lidskoprávními pravdoláskaři nemilosrdně hájené. Tito raději neustále omílají podrobnosti o osudu 75 disidentů zatčených před lety během protivládních demonstrací na Kubě nebo trnou vzteky nad fraškovitou postavou autoritářského Lukašenka, a to za všeobecného entuziasmu veřejnoprávního média či periodik typu Respekt. Přitom se řada z nás teprve nedávno dozvěděla o tom, že naše oblíbená dovolenková destinace, v níž panoval novodobý despotický tyran, byla ve skutečnosti celkem represivní diktaturou, kde se ještě v roce 2003 ve věznicích a detenčních centrech nacházelo 20 000 lidí, z nichž byla většina zadržována protiprávně pod záminkou, že jde o islamisty.

Podle autorů analýzy Torture in Egypt z roku 2007 je "mučení v Egyptě široce rozšířeným problémem na většině policejních stanic a stalo se rutinní záležitostí uplatňovanou každý den. Počet lidí, jenž je každý měsíc podroben mučení, je nepředstavitelný." Zvláštní zpravodaj OSN dospěl v roce 1996 k podobnému závěru s tím, že: "mučení je v Egyptě systematicky vykonáváno bezpečnostními silami." V analýze jsou uvedeny třeba poznatky El Nadeem Center -- organizace pomáhající obětem násilí v Egyptě -- o způsobech mučení, k němuž se uchylovali členové bezpečnostních složek, mezi něž patřilo bití (tři muži zemřeli na následky bití do varlat a jedna žena potratila), sexuální zneužívání a znásilňování, mučení elektrickým proudem, kdy byly nešťastníkům připojovány elektrody na genitálie. Jedné oběti mučitelé namáčeli ruce do vařící vody, až jí z nich slezla kůže, a další byli tak surově zbiti, že utrpěli zlomeniny kostí atd.

Egyptská organizace pro lidská práva loni uvedla, že vlastní dokumentaci, podle níž jen v průběhu let 2000 až 2009 na následky mučení v egyptských věznicích, vazbách a detenčních centrech zemřelo 125 lidí. Od roku 1992 bylo pak dalších 73 lidí "zmizeno".

V detailní studii o "epidemicky rozšířeném mučení" v Mubarakově zemi na Nilu nazvané Work on Him Until He Confesses (Pracujte na něm, dokud se nepřizná -- pozn. aut.) publikované letos organizací Human Rights Watch se můžeme dočíst následující: "Podle egyptských právníků, domácích a mezinárodních humanitárních organizací, kteří rozsáhle dokumentovali praktiky mučení a špatného zacházení se zadržovanými, se členové bezpečnostního aparátu během uplynulých dvou dekád uchylovali k mučení a špatnému zacházení s vězni, a to vědomě, ve značném rozsahu a systematicky, aby z nich dostali přiznání nebo je potrestali... Výbor proti mučení OSN rovněž potvrdil, že v Egyptě dochází k mučení systematicky. Viníci se nacházejí především v řadách vyšetřovatelů kriminálních činů a vyšetřovatelů ze státních bezpečnostních orgánů operujících pod záštitou ministerstva vnitra."

Také se tu píše, že mučení a neschopnost vládních orgánů řešit zločinnost se v širším kontextu začaly vyskytovat s vyhlášením výjimečného stavu, který s nástupem k moci v Egyptě v říjnu roku 1981 vyhlásil prezident Mubarak, což vedlo k vytvoření jakéhosi prostředí, v němž bezpečnostní síly operovaly mimo zákon. Egyptští právní experti a lidskoprávní organizace odhadují, že dlouhodobě zadržováno zůstává přinejmenším 5 000 lidí -- bez obvinění a kvůli "výjimečným zákonům"; někteří z nich dokonce více než deset let.

S mučením má své zkušenosti i egyptský viceprezident Omar Sulejman. Ten pro Bílý dům představoval spolehlivého kádra v jeho mesianistickém "tažení proti terorismu" vyhlášeném na stále doutnajících troskách 11. září. Egypt se tak stal jednou z hrdých a pevných výsep této planetární bitvy mezi dobrem a zlem, za níž byli zavírány a mučeny osoby podezřelé terorismu. Tento muž, který světu pateticky oznámil Mubarakův pád, se však na rozdíl od svého bývalého šéfa prý sám zúčastňoval mučících seancí. Sulejman se údajně zúčastnil mučení australského občana Mamdouha Habiba. Ten byl několikrát zasažen elektrickým proudem, nořen do vody po nosní dírky, bit; trýznitelé mu poté zlomili prsty na rukou a nakonec ho pověsili na kovový hák. To ale Sulejmanovi nestačilo. Aby z Habiba získal přiznání, nařídil strážnému, aby před jeho očima bestiálně zavraždil jednoho vězně z Turkestánu -- což strážný provedl brutálním karatistickým kopem.

Autor těchto řádek by na závěr chtěl vyjádřit své mírně řečeno rozčarování nad přístupem řady lidí k egyptské revoluci; mnozí se obávají nesmyslně nafouklé islamistické hrozby, jež tyje z naší hlouposti a ignorantství, či další, kteří primárně sledují geopolitické změny v regionu a obávají se "nestability", neboť tam byl slovy českého ministra zahraničí díky Mubarakovi zachován mír a neválčilo se s Izraelem atd. Jakpak by se těmto pozorovatelům asi líbilo, kdyby Arabové v roce 1989 v souvislosti s pádem totalitních režimů ve Východní Evropě vyslovovali především obavy, že by tento "vítr změn" mohl případně rozfoukat jaderný konflikt mezi Západem a Východem, aniž by reflektovali sentiment a tužby ujařmených obyvatel v ulicích? A potom, jak by se asi těmto lidem líbilo žít v režimu, který řadu svých poddaných nemilosrdně týral, jak je uvedeno výše?

Vytisknout