ANALÝZA

Svobodná republika generálů

15. 2. 2011 / Josef Brož

Zdánlivě snadná otázku, na kterou není na první pohled snadná odpověď. Ne, lid to opravdu není. Víkendové placebo, které se protestujícím dostalo odstoupením Husního Mubaraka (a jeho ženy a jejich dětí), uspokojilo náhlou potřebu katarze. Přidáte-li ale k šedým kostýmům klíčových aktérů současné egyptské moci, kteří vystoupili ze zákulisí, jejich hodnosti, zjistíte rychle, že Egyptu vládli a vládnou vojáci: vrchní maršál Husní Mubarak, generálporučík Umar Sulejman, a nejnověji polní maršál Muhammad Husajn Tantaví Solíman.

Armáda zavedla stanné právo a vyhlásila, že přebírá rezolutně „dočasnou vládu“, které nebude trvat déle než šest měsíců. Zákony, které budou napsány, by měly být subjektem referenda, tvrdí vojáci.

Více ZDE

Davy rozvášněných Egypťanů, kteří se po páteční bohuslužbě vrhali do náruče svých vojáků, kteří je měli ochránit od agresivních policistů, za svobodu a ve jménu hrdého občanství, zatím tedy dosáhli pouze výměny jednoho generála za druhého. Režim, jenž stojí na pahorku vojenském režimu, porodil malou myš. Pozorovatelé se shodují, že Husajn Tantaví nemá prezidentské ambice – zatím.

Svobodné hnutí důstojníků

U počátku dosavadního režimu, který se ne náhodou odvolává ústavně na francouzskou V. republiku (se silnou rolí hlavy státu), totiž stáli právě vojáci. Byli to právě oni, mladí egyptští důstojníci, kteří v roce 1952 svrhli tolik nenáviděnou monarchii kleptomanského krále Farúka I., stojícího na prodlouženém britském protektorátu. Více o Farúkovi, zde:

Jejich šestibodový program byl jasný: 1. konec kolonialismu, 2. konec feudalismu, 3. konec vlády kapitálu nad politickou mocí, 4. nastolení sociální spravedlnosti a 5. vznik stabilní demokratické společnosti. Garantem tohoto procesu se měla stát armáda – 6. bod byl tedy logický: vznik a budování silné armády.

Ačkoliv je odstoupivší Husní Mubarak často představován jako téměř jediný uzurpátor, je zapotřebí upřesnit, že nikdy nebyl sám. Stejně „svobodné hnutí důstojníků“ nebyl pouze Gamal Abd an-Násir a jeho předchůdce Muhammad Nadžíb, první prezidenti tzv. republikánského režimu, ale širší komitét jedenácti důstojníků.

Více o červencové revoluci ZDE

Pro stav nynějšího režimu, na jehož čele stojí nominálně ministr obrany Husajn Tantaví jen doplňme, že používá podobného strašáku, s jakým kdysi strašil Násir. Syn pošťáka Tantaví totiž věděl, že Muslimské bratrstvo, jako jedna ze sil protibritské opozice, je jeho silným konkurentem.

Podle očitých svědků se v říjnu 1954, poté co svrhl a obvinil ze sympatií k muslimským bratrům svého prezidentského předchůdce a spolubojovníka Nadžíba, pokusil úspěšně zinscenovat atentát sám na sebe. „Nechme je zabít Násira. Je pouze jedním z mnoha,“ zakvílel dramaticky během projevu, když Mahmúd Abd al-Latíf, domnělý člen bratrstva, na něj vypálil osm kulí. „Nejsem mrtvý. Jsem naživu, a i kdybych zemřel, zůstáváte všichni Gamaly Abd an-Násiry.“

Laurens, přednáška na Collège de France ZDE

Panarabské hnutí Muslimského bratrstva, založené v roce 1928, není totiž vůbec výplodem nějakého teroristického boje po 11. září, jak bychom si mohli myslet, ale snahou po „nenásilném boji“ proti koloniálním okupantům. Nejnověji o tom píše např. Foreign Affairs.

Více o Muslimském bratrstvu samotném ZDE

Snaha vojenského režimu „zavést demokracii“ se na počátku 50. let zvrhla převážně v budování armády, což mělo své opodstatnění, neboť byla vzápětí velmi potřeba: po znárodnění Suezského průplavu (1956), vypukla lítá válka mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskou aliancí (operace Mušketýr), jež pokračovala s přestávkami (šestidenní válka, 1967) – a přístav nechala pod dohledem OSN až do roku 1975.

K Suezské krizi – video ZDE

Egypt v něm určitou dobu hledal oporu také v Sovětském bloku. To ale skončilo za jeho následovníka Anvara ás-Sádáta, jenž podlehl atentátu po podpisu dohod z Camp Davidu. Na rozdíl od svých předchůdců a pokračovatelů, dosáhl pouze hodnosti podplukovníka. Jeho smrt měl na svědomí poručík, jenž před samotným činem vstoupil do extremistické skupiny bojovníků egyptského džihádu.

Kudy z krize?

Prorocké vystřely do tmy dnes znějí ze všech stran. Jen málokdo ale dokáže vidět dál, než za obzor své vlastní zkušenosti. Bývalý poradce několika amerických prezidentů Zbigniew Brzezinski o tom soudil 30.1. na ABC, že existují – a občas to ještě někde opakuje, v zásadě tři scénáře pro Egypt:

1. Chile (násilné převzetí vojáky a perzekuce),

2. Írán (násilné převzetí fundamentalisty a perzekuce),

3. Turecko. O Turecku soudí, že v něm vojáci hrají roli „garanta demokracie“.

Tento úsudek Brzezinskému neberu, ale s ohledem na to, kolik již v Turecku proběhlo nepočítaných vojenských převratů, nechci se o roli vojáků a povaze demokracie v Turecku s nikým hádat.

Na otázku, kudy z egyptské krize, je zkrátka odpověď velmi, velmi těžká. Zatím tu máme co dělat se svobodnou egyptskou republikou – generálů.

NEWS MONITOR PÁTEK SOBOTA NEDĚLE PONDĚLÍ

Vytisknout