Jak se stárne v Česku

7. 2. 2011 / Fabiano Golgo

V dnešní České republice je úroveň komunikace mezi generacemi velmi nízká. Většina dospělých ponechává své rodiče jejich vlastním zdrojům obživy a osobní kontakt s nimi omezuje na sváteční příležitosti jako jsou Vánoce, případně na oboustranné pragmatické potřeby, přičemž se projevuje jen velmi málo emocí. Zatímco celosvětovou tendencí je odklon od nukleárních rodin, inspirovaný minulostí, takže staří lidé již tolik nepostrádají blízkost, některé kulturní a historické důvody dodávají tomuto trendu v Čechách zvláštní příchuť.

Díky přísné výchově českých matek a velmi rozšířenému flegmatickému chování českých otců není neobvyklé, že děti vyrůstají v nedostatečně blízkých vztazích se svými rodiči, což později často vyústí v citové odloučení při odchodu dítěte z domova. Důraz, který čeští rodiče kladou na přísnou ukázněnost, zpravidla není kompenzován jinými druhy komunikace mimo tu praktickou. Rodiče se stávají symboly vynucování vlastního souboru povinností, přičemž často vykazují naprostou neschopnost upravit své požadavky podle skutečností moderní doby nebo se přizpůsobit specifickým potřebám svých dětí.

Česká výchova se stále podobá severoamerické výchově z padesátých let 20. století, kde obrovská propast mezi vnímáním starých a nových generací - dobře vyjádřená tichým pocitem úzkosti v Rebelovi bez příčiny Jamese Deana - kulminovala v bouřlivých šedesátých letech. I když se starší lidé v menších českých městech těší mnohem užším vztahům se svými nejbližšími rodinami, nejsou jejich názory, myšlenky a potřeby většinou brány příliš vážně. Místo obdivu ke svým zkušenostem jsou často přezíráni, až na pomoc s domácností, pro kterou je lze využít, protože nejsou tak omezeni časem.

Ale jak je to jinde? Není ve většině společností pohlížet na staré lidi jako na méně důležité běžné?

Za uplynulých sto let se průměrná délka života zvýšila prakticky o padesát procent. Kombinace rychle klesající porodnosti na jedné straně a prodlužování života na straně druhé se brzy stane zkouškou postavení starších lidí - nebude třeba podporovat pouze spoustu neobyčejně energických babiček, ale pravděpodobně také pradědečky a prababičky.

Pohled na stáří ovlivňuje zdravotní stav, příjmy, kultura a blízkost rodinných vztahů. Severoamerická kultura miluje mládí. Naopak Japonci pohlížejí na staré lidi jako na pokladnice tradice a moudrosti a proto je uctívají. Pohled Číňanů je velmi podobný, ale mezi dvěma sty milionů nových obyvatel měst patřících ke střední třídě se rychle mění. Stejně jako zde existuje i tam nově vzniklý trend přehlížet staré lidi jako lidi nespojené s novou dobou.

V jihoamerických zemích staří lidé pomáhají tím, že se starají o vnoučata a když je to možné, dávají svým vnoučkům kapesné či dárky, které by jim rodiče nekoupili. Jsou vnímáni jako velmi cenný majetek, mají důležitou roli v každodenním životě svých dětí a vnoučat. Nejen v latinských zemích bydlí staří lidé ve společné domácnosti se svými ženatými či vdanými potomky. Obvyklé je to i ve Středomoří a v některých severoevropských venkovských zemědělských kulturách, například v Irsku a některých částech Francie, kde je půda hlavním rodinným majetkem a dědic sdílí domácnost s rodiči až do jejich smrti, kdy ji převezme sám.

Staří lidé v Severní Americe jsou často izolovanější, žijí v sanatoriích nebo zvláštních pečovatelských domech, tráví svůj čas se svými vrstevníky a generace se spolu tolik nesetkávají. Je zde však rozšířené a často přítomné kulturní poselství, které říká, že starým patří uznání za to, že podporovali své nyní dospělé syny a dcery, a úcta k jejich životním zkušenostem. V severoamerických společnostech si navíc starší lidé často udržují ekonomickou sílu, která jim zajišťuje určitou nezávislost a umožňuje občas finančně podpořit své děti a vnoučata. Tento přístup ke stáří byl značně ovlivněn vývojem Spojených států amerických. Geografická pohyblivost ve stoletích s pomalou dopravou a značnou negramotností přerušila kontakty s jejich mladými příbuznými, kteří zůstali na starém kontinentě. Podezíravost vůči vládním institucím evropského stylu a averze vůči hierarchii přispěly rovněž k větší nezávislosti starších lidí jak na vládě, tak na přímé pomoci potomstva.

Ve velké části severozápadní Evropy si starší lidé také vedou vlastní domácnosti tak dlouho, dokud to fyzicky zvládají, a pouze zřídka je sdílejí se svými dospělými ženatými či vdanými dětmi. Mohou se však přestěhovat k příbuzným ve chvíli, kdy již nemohou být nezávislí ze zdravotních důvodů. Severoevropský folklor z dob středověku dokonce nemá žádné iluze o mezigenerační podpoře a dlouho zprostředkovával varování starým lidem před nebezpečím, jaké jim hrozí, když svěří sebe a svůj majetek do péče svých dětí.

Sociolog Leopold Rosenmayr charakterizoval severoevropskou rodinu "důvěrností na dálku". Členové rodin ze všech společenských úrovní se vzájemně podporují a pomáhají si z nejrůznějších hmotných a emocionálních důvodů, ačkoli je nevyjadřují doteky nebo citovými vyjádřeními ani častým navštěvováním. Moderní formy komunikace jen usnadňují kontakt i na velké vzdálenosti. V zemích jako je Švédsko, Norsko, Holandsko, Dánsko či Kanada a USA je běžné, že staří lidé mají přístup k internetu.

Ve slovanském světě jsou podle údajů OSN v nejhorší finanční situaci staří lidé z Ruska, zatímco nejaktivnější a nejuspokojivější život vedou Slovinci.

Nevšímavost ke stáří nejvíce ovlivňuje fakt, že postrádá svou roli. Staří čeští občané často zůstávají bez pomoci a kontaktu ze strany rodiny a s nedostatkem peněz na samostatný uspokojivý život. Navíc jejich předchozí život v systému, který jim neumožnil rozvinout samostatné chování a uvažování, takže je odřízl od možnosti mít vlastní sny - místo toho, aby jim byla vnucována kolektivistická role - v kombinaci s dalšími faktory jim zabraňuje úspěšně převzít kontrolu nad vlastním životem. Místo toho vede k vyšší úrovni existenční úzkosti a deprese, než lze najít v jiných evropských zemích. Protože převážné většině režim neposkytl žádné příležitosti vedoucího postavení, nejsou dostatečně psychologicky silní na to, aby si vybudovali uspokojivý nezávislý život.

Dalším faktorem ovlivňujícím český postoj ke stáří je zdejší vztah k náboženství. I mezi lidmi, kteří nejsou ateisté, lze vidět méně ortodoxní a dogmatický přístup k církevním praktikám a teoriím. Tato nezásadní role náboženství v životě má vedlejší účinek: ústní tradice a rodičovská výchova se velmi málo věnují mravním zásadám. Morálka je relativizována a hlavní zaměření české společnosti je na konkrétní a praktické věci, přičemž subjektivní a duchovní ustupují do pozadí. I v poslední době rozšířený zájem o tarot, astrologii a další "konzultační" mystické disciplíny sám o sobě ukazuje místní tendenci hledání něčeho praktického - dokonce i v duchovnu.

Když uvážíme současnou světovou převahu společností, v nichž je hlavní krása a mládí, a fakt, že dnešní mládež - která bude muset podporovat zástupy starých lidí ze svých daní - se vyvíjí rychleji než skutečné vztahy, je téměř nevyhnutelné, že senioři budou ponecháni svým vlastním prostředkům. Skutečností se také stává nová forma rodiny: homosexuální a lesbické páry a jejich adoptované nebo vlastní děti, staří muži, kteří si berou mladé ženy (schopné se o ně později starat), nepříbuzní lidé sdílející spolu domácnosti za účelem oboustranné finanční a citové podpory.

Svět čelí bezprostřední složité otázce, co udělat s tolika lidmi v pokročilém věku, kteří jsou natolik zdraví, že stále chtějí být plnohodnotnými členy společnosti.

Obecně rozlišujeme čtyři typy stárnutí: chronologické, biologické, psychologické a sociální. Pevným prahem chronologického stáří byla dlouho byrokratická potřeba stanovovat věkové limity pro práva a povinnosti, jako je vojenská služba, penze nebo způsobilost k veřejné službě. Tato praxe se stala ještě výraznější ve dvacátém století, kdy se společnosti ještě přísněji rozvrstvily, zejména na začátku a konci života, protože byl pevně stanoven věk pro začátek a konec školní docházky, právo volit a řídit auto, odchod do důchodu a vyplácení penzí.

Funkčního stáří je dosaženo tehdy, pokud jednotlivec již nemůže vykonávat úkoly, které se od něj očekávají, třeba placenou práci, a to buď z biologických, nebo psychologických důvodů. Naproti tomu kulturní stáří přichází tehdy, když je jednotlivec považován za starého podle norem společnosti. Je to vyjádření hodnotového systému společnosti a může definovat jednotlivce jako staré vzhledem k jejich oblékání, jazyku, ideologickým tendencím, vzhledu, zvykům, estetickému a kulturnímu vkusu a jiným, podobně přijímaným ukazatelům.

Pojem stáří byl pevně zakotven ve všech známých historických kulturách a měl mnoho významů a použití. Ve starém Řecku končila formální povinnost vojenské služby až v šedesáti letech a odváděni byli skutečně i padesátníci. V rukopisech ze starověkého Říma byli za staré považováni lidé v různém věku od čtyřiceti do sedmdesáti let. Ve středověké Anglii v řadě zákonů od Nařízení o pracovnících z roku 1349 dále přestávali být muži a ženy ve věku šedesáti let povinni sloužit podle pracovního práva, nebyli stíháni za potulku a nemuseli vykonávat vojenskou službu.

Starobní důchody byly zaváděny od 80. let 19. století ve všech rozvinutých zemích, ale v každé zemi podle jiných zásad a z jiných důvodů. Tam, kde bylo motivací hromadné strádání starších lidí způsobené chybějícími ochrannými a poznamenávajícími účinky systému péče o chudé, byly důchody nepříspěvkové a byly zaměřeny na velmi chudé, často speciálně na ženy, jako tomu bylo v Dánsku v roce 1891, na Novém Zélandě v roce 1898, nebo ve většině australských států v době federace roku 1910. Tam, kde byly hlavní motivací tlak ze strany politiků, případně jejich touha podminovat rozvíjející se dělnické hnutí, jako tomu bylo v Německu roku 1889, byly založeny na pojištění a zaměřeny hlavně na bezpečně zaměstnané, vesměs mužské pracovníky.

Ve Francii bylo osmnácté století obdobím, kdy se staří lidé těšili přízni a kdy získali pozitivní postavení. Jedním ze znaků této zvýšené společenské vážnosti bylo první zavedení penzí pro státní úředníky. V Británii k žádné podobné změně v postavení stáří nedošlo. Chudí staří britští občané do konce tohoto století spíše nemohli očekávat žádnou chudinskou podporu. V osmnáctém století však byly v Británii systematicky zavedeny důchody pro státní úředníky, ačkoli spíše než znakem uznání byly výsledkem profesionalizace vlády: penze byly přijatelným prostředkem, jak zbavit státní správu těch, kteří již zestárli tak, že přestali být užiteční.

V průběhu století, ve kterých vysoká úmrtnost znamenala, že rodiče mohli přežít své děti, neměli všichni staří lidé rodiny, které by je podporovaly. V Anglii sedmnáctého a osmnáctého století odhadem až jedna třetina žen ve věku šedesáti pěti let neměla naživu žádné děti. V polovině devatenáctého století měly své potomky naživu pouze asi dvě třetiny pětašedesátiletých žen. Ve Francii osmnáctého století byl průměrný věk, ve kterém člověk ztratil otce i matku, třicet let; v sedmdesátých letech 20. století to bylo 55 let.

Vytisknout