Paradox hlídacího psa

8. 2. 2011 / Bohumil Kartous

Vztah médií a politiky, alespoň podle tradice a podle toho, jak média sebe sama prezentují, je vyjadřován metaforou "hlídacího psa". Média by podle této metafory měla štěkat, když se za politickými prohlášeními, stanovisky, usneseními a rozhodnutími děje něco, co je v rozporu s veřejnými zájmy, s etickými pravidly politice přisuzovanými, se zákonem.

Převládající dojem ze současných českých médií, ale nejen českých, je takový, že skutečně tuto úlohu naplňují. Určitě to bude každý šéfredaktor vehementně tvrdit. Denně lze skutečně najít řadu zpráv o tom, že byl odhalen neprůhledný tendr, že se v nějaké státní zakázce utratilo mnohem víc, než se utratit muselo, že veřejnou zakázku dostala nějaká firma bez výběrového řízení. Denně jsou tato témata předmětem mediálních diskusí a spekulací. A právě v tom je skryta ne úplně viditelná podstata skutečnosti.

"Dominantní diskurz promlouvá skrze svého reportéra," míní Stuart Hall, přičemž diskurzem je mu reflexe stavu společnosti v pojetí držitelů moci. Jak je to ale možné, když "reportér" denodenně poukazuje na korupci, klientelismus a další nežádoucí politické deviace? Je to právě proto, že média ukazují tuto skutečnost jako deviantní, vychýlenou od "normálu", tedy od toho, co je považováno za pravidla tzv. demokratické politiky. Řečeno s Habermasem, tím, že "reportér" poukazuje na skutečnost jako na odchylku z normálu, legitimizuje celý systém jako v zásadě funkční, leč postižený nedostatky. To je ale zcela mylný přístup a skutečnost, že tyto "nedostatky" se staly funkčními principy systému, zcela uniká pozornosti. Média tím pádem nepředstavují opozici, ale reprezentaci systému, v němž se z nedostatků stal modus vivendi, a aktivně ho pomáhají udržovat při životě. Stačí pravidelně předhodit pár zbytků k ohlodání, což českým "hlídacím psům" k jejich spokojenosti bohatě stačí.

Vytisknout