Tato místa, kam směřují statisíce poutníků z celého světa, leží těsně vedle sebe. V hradbami obklopeném Starém městě. V úzkých uličkách se chodci pohybují jako v biblických časech. Pěšky nebo na oslu. Arabská část města plynule navazuje na židovskou. Změnu však pocítíte okamžitě. Úzké, tmavé uličky střídají fasády z čistě opracovaného žlutého kamene. Vojáků je zde také více. Mladí hoši a dívky v olivově zelených uniformách, nebo kombinézách s útočnými karbinami M-16 ležérně přehozenými přes rameno patrolují v ulicích. V těchto dnech, v důsledku násilného útoku v Tel-Avivu, je jich více než obvykle. Takové opatření působí více alibisticky než efektivně (použití automatické pušky v lidmi zaplněných ulicích znásobuje jen možný počet obětí a zmatek). Spíše se jedná o demonstraci síly, která jasně ukazuje, kdo je ve městě pánem.

Izrael je zemí individualistů, kde víra, více než jinde, zbavuje občany pochybností o to, zda je jejich chování správné a oprávněné. Jsem frustrován naprostou arogancí okolí. Útočiště nalézám v Al Arab hostelu. Jedná se pravděpodobně o jediný hostel, který kromě spartánského ubytování poskytuje i "vlastní osvětu." Anglický majitel organizuje zájezdy do palestinských uprchlických táborů v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Stěny společenské místnosti jsou vyzdobeny fotografiemi nositele Nobelovy ceny Jásira Arafata a výjevy z intifády.

Moderní, ekonomicky vyspělý Izrael se v mnoha aspektech podobá zemím západního typu, především pak USA. Nejnovější automobily renomovaných značek brázdí širokoproudé silnice i dálnice. Na předměstích se tvoří v dopravní špičce několikakilometrové kolony aut. Výškové budovy, zábavní podniky, rockové cluby, vysoké ceny. Právě posledně jmenovaný aspekt této pozoruhodné, dynamické země, nás přinutil hledat zaměstnání. Z původních 250 US dolarů mi zbývalo necelých 70. Lodní lístek poslední kategorie do Athén stál 99 US dolarů. Odjíždíme na jih do mošavu Ejn Yahav v Negevské poušti. Mošav je označení pro zemědělské družstvo, kde každá rodina sama hospodaří a obdělává svou půdu. Většina zemědělských strojů a zařízení je ve společném, družstevním vlastnictví. Nákupy a odbyt jsou zajišťovány kolektivně.

Farma 52

Farma 52 je jednou ze 160 dalších, které mají své obhospodařované pozemky v prostoru oázy Ein Yahav. Bohaté zásoby podzemní vody umožňují zavlažování pro intenzivní rostlinnou produkci. Sklizeň je několikrát do roka. Jen v letních měsících, kdy pouštní teploty dosahují vysokých hodnot, práce stojí. Námezdní dělníci jsou propuštěni, farmáři odjedou do klimaticky příjemnějších oblastí. Padesát dvojka se netěší mezi nádeníky dobré pověsti.

Její majitel, farmář Yonatan Rotem se vlastnicky vyčlenil z mošavu a začal jako jediný soukromý producent a vývozce malých rajčat (cherry tomatos) konkurovat státu, původně výhradnímu vývozci. Pracovní doba je dle potřeby. Nejméně však dvanáct hodin denně. Mzda je kolem sedmi šekelů za hodinu.

Schopný řemeslník prý v Izraeli dostává za hodinu práce sto i více šekelů. Pauza na oběd je hodinová. Vaříš si sám, zaměstnavatel zdarma poskytuje rýži.Většinu námezdních rolníků tvoří Thajci. Jsou vázáni dvouletou pracovní smlouvou. Pilně a poslušně vykonávají vše, co jim farmář poručí. Kdykoli a za jakéhokoliv počasí.

V mošavu se setkáváme i s velkou českou komunitou. Mladí lidé z Čech a Moravy, kteří doma, jak tvrdí, "nemohli dýchat", tady poznávají svět. Okamžitě nás přijmou mezi sebe. Jsou nám silnou oporou. Vstáváme v šest hodin ráno, pracuje se od sedmi. Jsem ubytován s šesti dalšími muži. Dva osmnáctiletí Jihoafričané dnes končí. Zeptal jsem se jich, kdy přijeli. Předevčírem, zní odpověď. Marcel z Paříže už tady pracuje čtyři měsíce, Miklosz z Maďarska dva. Honza z Prachatic také.

Nám stačí čtyři dny. Je to přesně tolik, abychom měli dost peněz na zpáteční cestu. Požadované pracovní tempo je více než rychlé. Je třeba trhat pořád stejně rychle, přesně, pečlivě. Řádky musí být čisté. Ani rajče nazmar! Večer přijíždí šéf, Yonatan Rotem. Přehlédne řádky, zaměří se na mne.

Trhá společně se mnou. Neustále mne pobízí k většímu, efektivnějšímu tempu. V uších mi pořád zní jeho špatnou angličtinou produkované: "Quickly, quickly. You must work quickly!" Z pole odjíždíme na valníku do balírny. Snažím se co můžu, když v tom na mě opět spočinou oči šéfa. Se slovy: " Dnes jsi pracoval velmi špatně," mě posílá pryč.

I v následujících dnech mám značné problémy s produktivitou práce. Moje výřečnost a sebejistý výraz je mi zde hodně na obtíž. Jsem tady trpěn, a kdyby se mnou nebyla děvčata, asi bych si hledal novou práci. Večer trávíme v družné debatě, sledujeme televizi. Po čtyřech dnech, kdy jsem se s každým naplněným kbelíkem ujišťoval, že budu studovat a učit se, je konec. Všechno dobré, srdečně se rozloučíme se šéfem. Odjíždíme na sever. Přes Tel Aviv do přístavu v Haifje.

Haifa - brána k Středomoří

Sto kilometrů severně od Tel Avivu leží největší a nejvýznamnější přístavní město Izraele Haifa. Město s přibližným počtem dvou stovek tisíc obyvatel se rozkládá ve třech úrovních na svazích hory. Přístav a Staré město leží na úrovni moře.Ve středním pásmu se rozkládá správní a obchodní centrum Hadar Harkarmel a až úplně nahoře 300 metrů nad hladinou moře jsou vystavěny vily, přepychové hotely, univerzita. Právě z těchto míst se otevírá nádherný pohled na město a celý Haifský záliv. Odtud dolů do přístavu začíná naše poslední pěší pouť po pevnině Blízkého východu.

V cestovní kanceláři nedaleko přístaviště jsme zakoupili lodní lístky kyperské rejdařské společnosti Salamis line z Limassolu. Loď odplouvá v osm hodin večer, ale na terminálu musíme být již čtyři hodiny před vyplutím. Důkladnou kontrolou nejenom zavazadel projdeme bez větších potíží. Bezpečnostní službě odpovídejte zdvořile, disciplinovaně. Na otázky typu : "Proč jste byl v Sýrii?" nereagujte způsobem " Proč ne. "

Taková odpověď je sice do jisté míry demonstrací svobodomyslnosti, ale zbytečně vystavujete své přátele i sebe potížím, které mohou po takovém postoji nastat. Nebyli bychom první, kdo zmešká loď, nebo letadlo.

Stojíme na zádi parníku Nissos Kypros, jenž bude po následující tři dny naším příbytkem. Slunce nad zálivem zapadá, lodní kapela vyhrává. Vyplouváme na moře. Za sebou necháváme v soumraku barevně zářící město. Nyní chápu, proč se mu přezdívá klenot Středomoří. Po třech hodinách plavby, oklopen noční temnotou, stále vidím daleko na východě barevné tečky haifské, poslední body blízkovýchodní pevniny. Ráno se probudíme na Kypru, blíž Evropě a domovu.