Obtížné začátky vědeckého pracovníka v emigraci po roce 1968

3. 2. 2011 / Miloš Kaláb

Do Kanady přicházeli po srpnové invazi přistěhovalci z Československa, ale my jsme jako rodina nedovedli odhadnout, jak se bude politická situace ve vlasti vyvíjet. Nezažili jsme "na vlastní kůži" ani Pražské jaro ani invazi. Československé sdělovací prostředky slibovaly, že český a slovenský lid neopustí, ale otázka byla, jak dlouho to bude trvat, než se situace otočí. Nebylo pochyb o tom, že liberalizace skončila porážkou. Ve svém novém postavení jsme byli rádi, že jsme nepřispěli na Zlatý fond republiky, na nějž se dělala sbírka po Pražském jaru. Po invazi jsme se ocitli v Ottawě jen s oblečením, které jsme měli na sobě a s pyžamy pro cestu domů. Všechno ostatní bylo odesláno "domů".

Díky svému novému zaměstnání a melouchaření na překladech jsem měl příležitost pomáhat některým přistěhovalcům poté, co jsem zjistil, že byli zemědělští inženýři posíláni "na kydání hnoje" vzhledem k tomu, že jejich vzdělání zde bylo přeloženo jakožto "středoškolské". Název "Vysoká škola zemědělská" byl totiž v jejich vysvědčeních přeložen jako "Agricultural High School", ale výraz "high school" zde znamená střední školu.

Někteří přistěhovalci mě žádali o pomoc při hledání práce a rádi by aspoň dočasně překládali podobně jako já. Kladl jsem jim na srdce, aby si našli Kanaďana, který by jim překlady opravil, že se mi vyplácelo platit 10% honoráře svému korektorovi. Potom jsem požádal vedoucího překladatelského úřadu, aby příští překlady zadal jim. O dva týdny později si mě zavolal a nebylo příjemné slyšet stížnosti, že ani jeden překlad nevyhovoval. Vytýkal mi, proč jsem mu doporučoval lidi, jejichž spolehlivost jsem neznal. Mou radu ti lidé sice vyslechli, ale později mi řekli, že neviděli důvod, proč se měli o honorář s někým dělit, když navíc měli podle svého vlastního přesvědčení vynikající znalosti angličtiny. Mít několik chyb v jinak správně udělaném překladu znamenalo srážku 15% z honoráře jako pokutu - to byl důvod, proč se vyplácelo platit korektora. Bylo to ale dávno, kdy se velice dbalo na jazykovou stránku.

Snažil jsem se podobně jako můj šéf na stáži dohodit nově příchozím místa v příbuzném oboru. Pomáhal mi v tom jeden laborant českého původu - přistěhovalec z r. 1948. Anorganickému inženýrovi z Československa jsme domluvili pohovory u 3 zaměstnavatelů v těchto oborech: (a) koroze kovů, (2) reakce kovů s aminokyselinami, a (3) pivovarská chemie. Prý nemohl na žádný pohovor jít, protože on pracoval na titanové bělobě a tu mu nikdo nenabídl a on nebyl ochoten se přizpůsobit. Pro nás to bylo zklamáním. Do práce v úplně odlišném oboru od své specializace šla tedy jeho manželka a on se jí dal až do její smrti vydržovat, přestože mu ona zajistila, že by u stejné firmy pracoval jako vedoucí mikrobiologické laboratoře. Nehodlal se přizpůsobovat, ačkoliv po příletu tvrdil, že by se do Československa nevrátil, i kdyby se měl v Kanadě živit tím, že by "krmil vlky".

Moje nové pracoviště vypadalo ještě hůř než laboratoř, v níž jsem pracoval jako stážista. Bylo ve velice staré dřevěné budově. Dostal jsem za úkol do r. 1974 vyvinout párky ze sušeného odstředěného mléka. V té době ho byl nadbytek, jak se z mléka odstraňovala smetana na výrobu másla a zmrzliny. Jako můj poradce mi byl přidělen o něco málo starší Ind Venktesh, který vystudoval v USA a potom si místo návratu do Indie našel zaměstnání v Kanadě. Na rozdíl ode mne, který pracovní místa v Československu několikrát změnil, on pracoval po celou dobu na tomto ústavu. Pan ředitel mi doporučil, abych studoval tepelné želírování mléka a dodal, že se nemám pokoušet o nějaký složitý technologický postup. Masné párky byly velice levné díky tomu, že se vyráběly z méně kvalitních druhů masa jako vemínka, držťky a podobně. Ty mléčné měly být ještě levnější. Dostal jsem měsíc na studium literatury a potom jsme se všichni sešli na pohovoru o tom, jak budu postupovat.

Nejdříve jsem podal svoje názory na celou záležitost, že výchozím materiálem bude sušené odstředěné mléko. Venktesh s tím nesouhlasil a tvrdil, že bych měl z něho izolovat jednotlivé bílkoviny jako laktalbumin, laktoglobulin a kasein a studovat jejich želírovací schopnosti odděleně. Namítnul jsem, že se jedná o technologický problém, při němž je cílem párek vyrobený ze sušeného mléka a tedy je hodlám studovat jakožto celek. Pan ředitel se přiklonil na mou stranu a přidal mi na platu několik set dolarů, ale laboranta mi zatím nepřidělil.

V umělých střevech velikosti párků jsem tedy zahříval "rekonstituované" odstředěné mléko o 20 až 50% celkové sušiny a zcela nesmyslně jsem podle požadavku pana ředitele, svého poradce a dalších odborníků analyzoval vznikajíci gely na obsah sulfhydrylových a disulfidových skupin. Zatím jsem si dal postavit přístroj na měření tuhosti svých "párků" při kontrolovatelné teplotě. Srovnával jsem svoje mléčné párky s masnými a také s jinými gely včetně škrobových i polyakrylamidových a také sýra - a výsledky všech analýz jsem okamžitě publikoval.

Přestože jsem byl už autorem několika desítek článků, mému kolegovi Johnovi se můj "květnatý" sloh nelíbil a tedy mě začal učit psát nejen anglicky nýbrž i v anglickém duchu vhodném pro vědecké články. Zatímco se běžně řekne: "Nevrátím se domů, dokud neskončím svou práci", John považoval za vhodnější psát jednoznačně "Vrátím se domů, až skončím svou práci". Vděčím mu mnoho za jeho rady. Byl mého věku a po čase se mi svěřil, že má šelesty na srdci a tedy ho nechce pojistit na život žádná pojišťovna. Zrovna se o moji přízeň ucházelo několik pojišťovacích agentů. Nevěděl jsem, jak v Kanadě dopadnu a tedy jsem je odkázal až na listopad 1969. Tak dlouho dokázal čekat jen jediný, ostatní volali znova o týden nebo o dva týdny později. Ten jediný zavolal 1. listopadu. Uzavřel jsem u něho životní pojistku a hned ho žádal, aby pojistil i Johna. Odmítnul to s vysvětlením, že pro něho je člověk se šelesty na srdci podobný stodole, v níž se ukazují plameny, kterou by chtěl její majitel pojistit proti ohni. John zůstal bez pojistky a zemřel o několik roků později jako otec dvou malých dětí.

Zatím jsem tedy vařil další a další párky a pan ředitel mi po čase přidělil laboranta Luca, který byl stejně starý jako já. Nějakou dobu pracoval pro pana ředitele a ten si nyní přál, abych svého nového laboranta povýšil tím, že mu určím nové, obtížnější laboratorní postupy. Luc byl před příchodem na ústav pokladníkem v bance a před tím policistou. Udělal si nějaký rychlý kurz a stal se z něho výzkumný laborant. Pracovat pro přistěhovalce bylo pro něho pohanou a tedy mě hned na úvod varoval, že by za padesát dolarů našel za řekou ve městě Hull někoho, kdo by nám podpálil dům, kdybych na něho nebyl "spravedlivý". Po několika měsících mi řekl, že byl potěšen tím, že jsem mu nic neukradl a že jsem s ním jednal velice přátelsky, což od cikána nečekal. Podivil jsem se způsobu jeho uvažování a on mi to ihned vysvětlil. Jestliže jsem z Československa a jsem "un Bohème", přece víme, že to je totéž, co v angličtině "Gypsy" neboli "cikán".

Hlavně si Luc přál, abych ho zapíral, kdyby ho někdo mimo ústavu sháněl telefonem. Dlužil svému zubaři a ten svěřil vymáhání dluhu nějaké firmě. Vůbec si Luc stěžoval na různé životní okolnosti, ale nejvíce na úvěrové karty. Vysvětlil mi, jak ho podvedl velký řetězec obchodních domů. Přesvědčili ho, že jako vlastník úvěrové karty nebude potřebovat při nákupech peníze v hotovosti a místo toho jen řekne "charge it". Když dostal za několik dní kreditní kartu, vzal manželku i syna na velký nákup. Manželka si vybrala kožich a spoustu oblečení, syn dostal hromadu hraček a sobě koupil Luc oblek a pušku. Nikdy by si nic takového nedovolil, kdyby za to musel platit, ale toho dne platit nemusel, jen říkal "charge it". Za měsíc dostal od obchodu účet za věci, které "koupil", i s cenami, které by musel zaplatit, kdyby neměl kartu. Považoval to za zprávu ukazující, kolik "ušetřil". Byla to spousta peněz. Jenže obchodu nestačilo, že Luca informoval, obchod po něm ty peníze požadoval. Jel jim tedy vysvětlit, že pokaždé řekl "charge it" podle instrukcí. Vrátil se ve velice špatné náladě - v obchodě mu vysvětlili, co to znamená "úvěr". Luc splácel nakoupené věci několik měsíců a kartu rozstříhal, protože to s tím "charge it" byl všechno podvod.

Mým úkolem bylo popsat jeho novou práci tak, aby získal co nejvíce bodů a aby mohl být povýšen. Pan ředitel to všechno podepsal a čekali jsme na vyjádření nějaké komise. To bylo zdrcující: Luc byl "red-circled", což znamenalo, že byla jeho kvalifikace snížena a aby nebyl poškozen (!), tak mu jen neměl být zvyšován plat tak dlouho, dokud se nedostane na úroveň třídy pod ním. Pan ředitel mi ostře vyhuboval a přikázal mi, že musím napsat pro Luca nový popis práce a že mi s tím pomůže kolega Meredith z jiného ústavu. Nový popis tvrdil, že Luc pracuje s elektronovými mikroskopy, nukleární magnetickou rezonanci, všemi druhy elektroforézy a plynovou i jinou chromatografií, vyřizuje objednávky, učí jiné laboranty a má spoustu dalších povinností. Hrozil jsem se toho, co píšeme - netroufal bych se ucházet o místo, které by vyžadovalo polovinu uvedených zručností, ale Meredith, přistěhovalec ze Západní Indie, říkal, že si z toho nemám nic dělat, přece to podepíše pan ředitel, kdežto já jsem jen prostý imigrant. Tak se i stalo a Luc byl povýšen ke všeobecnému údivu ostatních spolupracovníků. V tomto případě jsem ze svého "přizpůsobení" zpočátku radost neměl. Pochopil jsem ale, jak to funguje v systému, do něhož jsem přešel. Připomenul jsem si přísloví, že "kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti" a přidal si "jinak bude vyřazen ze společnosti".

Přes svou "vysokou kvalifikaci" dělal Luc často chyby, což přiznával slovy, že "zase jsem udělal bubu". Chválil jsem ho za to, že mě na to upozornil. Co jiného mi zbývalo? Kdyby zapíral, že zapomněl mléko ohřát nebo upravit jeho kyselost, marně bych pátral po příčině neobvyklých výsledků. Asistoval mi až do svého odchodu do penze.

Kromě Luca, který si liboval, jak jsem byl k němu "spravedlivý", se ke mně přicházeli radit i jiní laboranti, nejčastěji proto, že měli problémy se svými šéfy. Ve většině případů to nebyli dobří pracovníci a tedy mi nedávalo téměř žádnou námahu zjistit, jak by se dala situace napravit. Obyčejně se mi dařilo přesvědčit je, aby se vžili do situace svého šéfa, který má takového laboranta, jakým z nich každý byl. Tehdy ještě nebyla politická korektnost, když mi jeden muslimský laborant říkal, že právě je svátek Ramadan, při němž se nejí od východu slunce do jeho západu a přišlo se na situaci, že je v kanadské Arktidě polární den, při němž slunce několik měsíců vůbec nezapadá. Ptal se: "Jak tam potom slaví lidé Ramadán?" Co o tom soudím já? Bylo to kruté, ale řekl jsem, že původní obyvatelstvo, tedy Inuitové (čili "Eskymáci") věří na něco úplně jiného a Ramadán neznají, kdežto lidé jako byl tazatel, mají na vybranou buď Ramadán nesvětit nebo se do Arktidy nestěhovat. Ghani si z toho vybral, že si Bůh nepřeje, aby se tam stěhovali...

Pracovní postavení jiného laboranta nebylo příliš pevné, ale on si neuvědomoval, že to bylo vinou jeho nekvalitní práce. Začal si to uvědomovat teprve když jsem s ním o tom otevřeně mluvil. Jednoho dne začal Peter všechny v laboratoři přesvědčovat, aby prodali, co mohou a kupovali stříbro, protože jeho cena začala prudce stoupat. On sám prodal svou životní pojistku a za všechny peníze koupil stříbro. Jeho cena ještě mírně stoupla na 60 dolarů za unci a potom padla na 6 dolarů. Peter dostal infarkt. V nemocnici ho postavili na nohy a on se vrátil do práce. Opět se přicházel ke mně radit a abych neviděl, že kouřil, držíval zapálenou cigaretu za zády. S prodělaným infaktem už ovšem žádnou životní pojistku uzavřít nemohl - a všechny peníze utratil za stříbro. K tomu se ani za kritické situace nemohl vzdát cigarety. Jednoho dne dostal druhý infarkt na parkovišti ústavu a zemřel. Zanechal po sobě manželku se dvěma malými dětmi.

Na ústavu založilo několik kolegů investiční kroužek. Nevím, jak to bylo tehdy možné, ale investovali společně v naději, že po čase zbohatnou a zisk si rozdělí. Nezúčastnil jsem se tehdy - teprve jsem s manželkou uvažoval o koupi rodinného domku. Za rok ztratil kroužek většinu investovaných peněz a rozpadl se. Zatím jsme složili na stavbu malého přízemního rodinného domku na předměstí 40% ceny a na zbylých 60% jsme si vzali otevřenou hypotéku. Když jsme ušetřili sto dolarů nebo jsem dostal honorář za překlady, hned jsem nesl peníze do finančního družstva. Mimořádná splátka 500 dolarů nám tehdy zkracovala splácení hypotéky o jeden rok. V roce 1970 náš domek totiž stál jen 30 tisíc dolarů! Moji kanadští kolegové si ťukali na čelo, jak nesmyslně si počítám a radili mi, abych si splácení rozložil na 25 roků, poněvadž tím způsobem budou splátky malé a s postupující inflací budeme splácet stále méně hodnotnými dolary. Nedal jsem si to vymluvit a hypotéku jsme splatili za 4 roky. Jakmile jsme ji ale splatili, kolegové otočili: začali nám závidět, že nás netrápí břemeno hypotéky a že si tedy můžeme dovolit žít "pohodlně". Malý rodinný domek jsme zanechali v Československu - a také staré auto - a tedy ani jedna z těchto věcí nebyla "naším snem". V Kanadě jsme se nesnažili - na rozdíl od mnoha jiných přistěhovalců, kteří tyto věci doma neměli - "vyrovnat se Jonesovým" (což je místní rčení) a dokazovat sobě, známým a hlavně příbuzným doma, jaké štěstí jsme v nové vlasti udělali. Dodnes nám někteří zdejší známí říkají, jak dobře se máme tím, že platíme nižší pozemkovou daň i poplatky za elektřinu a topný olej. Kdyby tak ještě věděli, že jsme si už i pohřeb předplatili!

Jednoho dne mě pan ředitel požádal, abych připravil sadu "ukázkových mléčných párků" pro televizi. Obarvil jsem je na růžovo a okořenil. Na první pohled a vůní dávaly iluzi, že se jedná o něco jedlého. V ústech ale chutnaly jako naprosto nepovedený sýr a jejich vysoký obsah mléčného cukru (laktózy) způsoboval průjem. V televizi je předváděl kolega Doug, odborník na tvaroh. Ministerstvo vydalo zprávu pro tisk, že bude Kanada první zemí na světě, kde se budou vyrábět párky z odstředěného mléka, bude-li výzkum dr. Kalaba i nadále úspěšně pokračovat. U pana ředitele si podávali kliku zástupci firem, které se zajímaly o výrobu a prodej těch mléčných párků. Zatím jsem v laboratoři propadal hluboké depresi. S rodinou jsem sice žil v kanadském hlavním městě, přestěhovali jsme se do menšího činžáku blízko říční pláže a uvažovali jsme o koupi rodinného domku, ale neměl jsem naprosto žádné uspokojení z vlastní práce a navíc jsem měl strach, že mléčné párky nevyrobím vůbec nikdy. Co potom? Z přidaného želatinového gelu vytáhly mléčné bílkoviny a laktóza veškerou vodu, takže vyschlá želatina skřípala mezi zuby. Neměl jsem o mléku žádné znalosti a proto jsem je studoval neúnavně, že jsem ani na děti neměl čas. Čím více jsem se poučoval, tím více mi celý projekt připadal bizarní a neuskutečnitelný, zejména pro příkaz vyloučit jakékoliv technologické "triky". Nejraději bych se byl z celé situace probudil a šel na fakultu přednášet svým českým studentům. Jenže toto nebyl sen.

Občas mě v laboratoři navštívila kanadská kolegyně, která vedla oddělení smyslového hodnocení potravin. V potravinářském výzkumu pracovaly ženy jako laborantky a také několik vědeckých pracovnic. Vivian se mě ptávala na minulost a na to, jak se nyní cítím ve svobodné zemi. Neviděl jsem to tak skvěle, jak předpokládala a říkal jsem jí, že v Kanadě budu nadosmrti přistěhovalcem a patrně zemřu mezi cizími lidmi jakožto vědecký pracovník třídy RES-02, zatímco jsem byl v Československu obklopen lidmi, s nimiž jsem si dobře rozuměl. Byl jsem tam přednostou katedry a nebýt katastrofální invaze, byl bych tou dobou jmenován univerzitním profesorem. Vivian mě ubezpečovala, že si v Kanadě brzy najdu známé, že brzy získám kanadské občanství a že nebude rozdílu mezi mnou a jinými Kanaďany v možnosti odborného růstu a postavení v zaměstnání. "Když budeš, Miloši, pilně pracovat, věř mi, že ti v Kanadě nestojí v cestě nic, co by ti zabránilo dosáhnout toho, oč usiluješ. Vždyť jsi i ve staré vlasti měnil zaměstnání a obory - tam, kde to asi bylo obtížnější než zde. Určitě si brzy zvykneš a budeš dělat, co se ti bude líbit". Ukázalo se, že měla pravdu, ale trvalo to dlouho a chtělo to opět hodně štěstí.

Jednou jsem k mléku přidal pyrosíran amonný. Teplem vzniklý gel se ve vodě nerozpadl. Vypral jsem jej a ochutnal. Filipínská kolegyně doporučila ochutit jej sójovou nebo rybí omáčkou - a ono to bylo k jídlu. Zrovna zasedala vědecká rada ústavu, tak jsem členům během přestávky nabídnul "průlom do projektu" a vyzval je, aby po ochutnání vyplivli sousta do kádinek. Snědli mi všechno a potom se ptali, jak jsem to udělal. Po slovech "pomocí pyrosíranu amonného" obličej staršího kolegy viditelně zmodral a připomněl mi plamennou reakci na olovo. Ostatní pojali podezření, že jsem byl poslán z Československa, abych vědeckou radu otrávil. Podařilo se mi vysvětlit, že v gelu nezůstal ani pyrosíran, ani persíran a slíbil jsem, že to už víckrát neudělám, ale budu dbát na to, aby všechny případné reagencie byly jedlé.

Ptal jsem se Venkteshe, zdali by mi někdo pomohl vyjádřit rozdíly ve struktuře masných a mléčných párků. Doporučil mi laboratoř elektronové mikroskopie. Řídil ji přistěhovalec z Británie. Byla to zajímavá laboratoř. Místo toho, aby měl každý výzkumný ústav ministerstva zemědělství svůj vlastní elektronový mikroskop, byla jediná centrální laboratoř přístupná každému, kdo se potřeboval tomu oboru věnovat. Laboranti udržovali mikroskopy v bezvadném stavu a učili vědecké pracovníky i laboranty, jak s nimi pracovat. Bylo to velice hospodárné a navíc se zde setkávali odborníci z různých oborů a předávali si získané zkušenosti. Laboranti mi udělali několik mikrografií a jejich šéf mi řekl, že jich více dělat nebudou, ale kdybych měl zájem se naučit, jak si prohlížet své vzorky sám, naučí mě to a poskytnou mi veškerou podporu.

Ve své laboratoři jsem nad snímky žasnul: zatímco masné párky měly velice heterogenní strukturu se svalovými vlákny, částečkami tuku a kapkami ztuhlé želatiny, která po ohřátí dodávala šťavnatost, mléčné "párky" se skládaly výhradně z drobných kuliček 0.2 až 0.5 mikrometru v průměru. Byly to kaseinové micely (které není vidět pomocí optického mikroskopu). Zatímco v sýrech ztrácejí svou identitu a tvoří souvislou hmotu, v tepelných gelech byly zřetelně viditelné. Ihned jsem nastoupil do učení u elektronového mikroskopu. Moje radost netrvala dlouho. Pozval si mě pan ředitel, vytknul mi, že zanedbávám tepelné želírování a pohrozil mi, že pokud ihned s mikroskopií neskončím, dá mi na konci roku velice špatný posudek, zde nazývaný performance appraisal. Co jiného mi zbylo než uposlechnout. - Nyní po desítkách let, když tuto vzpomínku zapisuji, mi přichází na mysl nedávný článek v Britských listech, vyzývající čtenáře, aby se nikdy nepřizpůsobovali, jenže ono velice záleží na tom, kde a jak přizpůsobení odmítat. Student ve třídě nebo hráč v orchestru se nutně musí přizpůsobit skupině, jejímž je členem. Ostatně se jakožto členové společnosti přizpůsobujeme jejím zvykům. Nepřizpůsobit se novým okolnostem by pro mě znamenalo ztrátu zaměstnání a nakonec i střechy nad hlavou. Alternativou k přizpůsobení by totiž byl jedině odchod, ale odejít nebylo kam. Nuže jsem se přizpůsobil, podobně jako mockrát v minulosti. Když bývalo zle, téměř vždycky v mém životě zasáhla náhoda a tak se stalo i tenkrát: pan ředitel byl za 2 měsíce povýšen na koordinátora výzkumu a ústav dostal nového ředitele - z průmyslu.

Nový pan ředitel chodil od jednoho pracovníka ke druhému a každého se vyptával, co dělá a proč. Mě nejdříve poplácal po rameni, že je potěšen tím, že se věnuji elektronové mikroskopii a že jsem zřejmě jediný takový odborník v potravinářském výzkumu v Kanadě. Poplácání po rameni je "nekanadské" a tedy to byl neobvyklý výraz skutečných sympatií. Slovem "odborník" pan ředitel značně přeháněl, výraz "učeň" by odpovídal skutečnosti. Potom se ale zeptal, zdali mám ve své práci nějaké problémy. "Ano", odpověděl jsem, "podle mikrostruktury mléčných gelů není vůbec pravděpodobné, že by se z mléka daly udělat párky, které by se podobaly masným, byly šťavnaté a ohebné, nelepily se na zuby, a měly dobrou chuť". Na to se mě pan ředitel zeptal: "Máte pero?" Podal jsem mu svoje a pan ředitel před mýma očima projekt zrušil. Dodal k tomu: "A teď se, Miloši, věnujte elektronové mikroskopii potravin, jak uznáte za vhodné. Potom vaší práci dáme v mé kanceláři správnou formu".

Opět mě napadla slova "kokardy, jásot, na praporu prapor!" když jsem přijel domů. Budoucnost už nevypadala tak černě. Už jsem se nemusel bát podnikatelů, kteří přicházeli k minulému řediteli. Nyní budu moci studovat pochody, jimiž se mléko mění na mnoho nejrůznějších výrobků. Elektronová mikroskopie by ty pochody pomohla vysvětlit.

Pan ředitel mi navrhnul, abych sepsal všechno, čemu bych se chtěl věnovat. Přečetl si můj elaborát a ptal se, kolik času na ten projekt chci. "Pět roků", řekl jsem a on odpověděl, že mi může dát jen 3 roky, ale abych si z toho nic nedělal, ono se to snadno vyřeší. Měl pravdu. Nejdříve se můj projekt jmenoval "Elektronová mikroskopie mléka". Po 3 letech jsem začal pracovat na "novém" tříletém projektu nazvaném "Mikrostruktura mléčných výrobků". Nepamatuji si, jak se jmenoval další projekt, ale pan ředitel mě nezklamal. Nezklamal jsem ani já jeho.

Vytisknout