A z čeho budou žít filmaři?

3. 2. 2011 / Ivan David ml.

Autorské právo je fenomén, který se počal formovat v moderní podobě v druhé polovině 19. století jako reakce na rapidně vzrůstající možnosti kopírovacích technologií (jejichž vyvinutí zase souviselo se zmasověním zábavy v průmyslové éře), jež začaly existenčně ohrožovat autory uměleckých a vědeckých děl, kteří neměli právní prostředky, jimiž by zabránili nekontrolovanému šíření svých duševních výtvorů. (Ještě ve větší míře tento negativní jev trápil vynálezce, neboť investiční náklady na vynálezeckou činnost jsou zpravidla vyšší, než je tomu u tvůrčí umělecké činnosti.) Nejvýznamnějším právními dokumenty této doby byly dvě mnohostranné mezinárodní úmluvy z 80. let 19. Století – Pařížská a Bernská – které stanovily minimální standardy ochrany umělců a vynálezců (zjednodušeně řečeno). Na českém území pak pod dojmem tohoto vývoje na mezinárodním poli bylo autorské právo poprvé zakotveno komplexně v zákoně roku 1895.

Pan Škabraha má pravdu v tom směru, že „copyright“ skutečně znamená toliko právo na výrobu a prodej kopií. To je ovšem angloamerické, nikoli evropsko-kontinentální pojetí. Hovoří-li se proto v českém (slovenském, polském, německém, francouzském...) legislativním kontextu o právech autora, rozumí se jím skutečný autor – tj. spisovatel, hudební skladatel, filmový režisér atd. Autor v tomto evropském pojetí má vždy dvě sady práv (chápané v některých státech jako různé projevy práva téhož):

• práva osobnostní (typicky právo rozhodovat o zveřejnění díla, o označování sebe jakožto autora a o veškerých změnách díla)
• práva majetková (která nejvíce připomínají pojetí copyrightové: jde o práva, jež mají autorovi umožnit ekonomickou exploataci díla – rozmnožování, šíření kopií, půjčování, pronájem, vystavování...)

V evropsko-kontinentálním pojetí je tedy originárním majitelem těchto práv zásadně autor – a je pouze na něm, jak se rozhodne s nimi naložit. Práva osobnostní jsou přitom zásadně nepřevoditelná – je toliko možno udělit svolení k zásahu do nich jinými osobami. Práva majetková jsou v některých evropských státech převoditelná (Francie), v jiných ani tato ne (Česká republika, Německo) – a typicky se zužitkovávají udílením licencí. Americký copyright je naproti tomu převoditelný vždy a navíc není „zatížen“ osobnostními právy – takže za autora se může vydávat jakýkoli solventní kupec, který copyright (se souhlasem tvůrce) odkoupí, což bude typicky příklad zmiňovaného amerického filmového producenta.

Pokud jde o nedovolené kopírování autorských děl, pak skutečně – z čistě právního hlediska - nejde o krádež. To ovšem jedině proto, že krádež je tradičně chápána jako odcizení movité hmotné věci. Pokud někdo zasahuje do práv jiného tím, že nedovoleně kopíruje jeho (povahově nehmotné) dílo, pak sice striktně řečeno nekrade – ale jeho jednání to nečiní roztomilejším. Obírá autora o odměnu, na níž by měl jinak nárok – a tento „ušlý zisk“ je zcela stejná váhová kategorie jako „skutečná škoda“.

Umělecké dílo se nestává statkem veřejným jenom proto, že stávající technologie neumožňují úplné vyloučení ilegálních uživatelů. To je jako kdybych prohlásil něčí dům za patřící všemu lidu, neboť jeho majitel buď notoricky nezamyká hlavní vchod, nebo jde jeho zámek překonat bez větší námahy jednoduchým páčidlem. I roztržitý (nebo právě takový) majitel domu si snad zaslouží ochranu před zloději.

Nepatřím k příznivcům teorie o všespásném působení trhu. Nicméně teze, že když je film blbý, mám morální právo se na něj podívat zdarma – je poněkud slaboduchá. Když film považuji za blbý, tak se na něj nedívám. Mám-li nějakou perverzní touhu dívat se na blbé filmy, pak mi to zřejmě přináší jisté potěšení – a i za toto potěšení je třeba tvůrce odměnit, neboť bez nich bych jej neměl.

Srovnání s okradenou kadeřnicí, které provádí pan Dvořák, není „argumentační chybou“, ale správně zvolenou analogií. Kadeřnice přišla o čas a předpokládaný výdělek – o totéž přijde autor, pokud mu proti jeho vůli nezaplatím. Jak autorovi, tak kadeřnici se majetek mým jednáním nezmenšil, „pouze“ se nezvětšil. Zatímco já jsem se na jejich úkor obohatil.

Úvaha pana Škabrahy, že na film by se podívalo méně lidí, kdyby za něj museli zaplatit, než když si jej můžou zadarmo ilegální opatřit – je jistě pravdivá. Přesto je zjevné, že kdyby byli tito lidé nuceni za film zaplatit, podívalo by se jich na něj sice méně, ale autor by z toho měl alespoň nějaký, nikoli nulový zisk. Nezpochybňuji, že George Lucas by měl určitě radost, že pan Škabraha se vzdělal v žánru sci-fi, přesto nejenom radostí živ je autor (potažmo producent) – někteří se živí i chlebem.

Filmy musí vydělávat peníze, protože jinak by vůbec nemohly vznikat – popřípadě musí být nastaven inteligentní systém veřejné podpory pro kvalitní filmové projekty, které si na sebe vydělat nemůžou.

Třetí cesty není.

Vytisknout