O špičkách ledovců a limitech hluku

26. 1. 2011

Hluk je označení pro cosi, co je velmi charakteristické pro moderní civilizaci. Je totiž jejím nechtěným důsledkem. A už jen tím, že chceme na problém upozornit, vytváříme hluk. Aby bylo totiž o problému slyšet, je třeba přehlučit hluk: vyniknout na pozadí nerozlišitelného šumu, kakofonii hlasů, zvuků a činností, do níž se slévá ono dění v moderní společnosti. Ve městě je hluk všudypřítomný -- takže ho často ani nevnímáme. Naučili jsme se ho filtrovat, vymazat z našeho vědomí. Ale je tu a určitým dílem přispívá k celkovému stresu. K napětí, z něhož můžeme onemocnět a nebo se i zbláznit.

Protest proti zvyšování hlukových limitů tak vyjadřuje protest proti čemusi velmi základnímu, těžko definovatelnému, ale přesto vnímatelnému. To, že se Minuta hluku nakonec uskutečnila, je dílem skutečnosti, že všichni, kdo k jejímu uskutečnění nějak přispěli, byli motivováni touhou vzdorovat hluku. A udělat pořádný randál až na ministerstvu. A touto akcí dát najevo určitou základní nespokojenost se stavem světa, v kterém žijeme, který sice utváříme, ale který nemá nikdo pod kontrolou.

Hluk se tak stává symptomem. Už jenom pochopení jeho podstaty je obtížně uchopitelné: jde změřit, ale na intuitivně obtížněji pochopitelné logaritmické stupnici, která se používá proto, že fyziologické a psychologické účinky hluku spolu nějak souvisí. Míra hluku závisí nejen na energii zdroje, ale i na jeho frekvenci, intenzitě, charakteru či barvě. Hluk je směs zvuků a pozadí proluv, jež nesou nějaký význam: v tiché místnosti v noci obtežuje i jinak sotva vnímatený větrák notebooku (s hlučností asi 30 dB). Na chodníku u hlučné silnice uprostřed metropole je však třeba použít sirény, trubky a spoustu pokliček a dalšího náčiní, aby tento cílený hluk přehlučil hlukové pozadí -- a dolehl až na ministerstvo zdravotnictví.

S účinky hluku na lidské zdraví je to ještě komplikovanější. Hluk vnímáme nejenom ušima, ale celým tělem. Hluk jsou totiž vibrace -- vlnění média, kterým se zvuk přenáší, a ty vnímáme v podstatě hmatem, ale působí i na vnitřní tělěsné orgány. Pro vnímání jemného vlnění vzduchu si naše těla v průběhu evoluce savců a později s utvářením lidské řeči vyvinula velmi citlivý aparát, jenž umožňuje odlišit různé zvuky a následně z nich dešifrovat nejen zdroj zvuku, jeho vzdálenost a směr pohybu, ale také jemné řečové významy, či třeba náladu mluvčího. A tento citlivý aparát je poměrně snadné poškodit. Na úrovni dešifrování významů zvuky zprostředkovávají to, jak náš okolní svět vnímáme: sluch je hned po zraku naším nejdůležitějším smyslem. A pokud je tento smysl poškozen, kvalita a význam zvuků narušena, posunuta, či v hlučném pozadí zcela zaniká, pak mnohem hůře vnímáme svět jako takový. Svět do určité míry ztrácí něco ze své bohatosti: jemné detaily přestáváme vnímat, stáváme se otupělejší, reagujeme pouze na stále silnější podněty. Přestáváme poslouchat, co ostatní říkají, a pouze se zoufale snažíme o to, abychom byli sami slyšet, abychom na naše promluvy dostali odezvu, abychom byli slyšeni.

Stejné efekty a deformace lze pozorovat nejen ve fyzickém prostoru, v němž se zrovna nacházíme, ale i v prostoru mediálním. ProAlt se mimo jiné snaží působit na způsoby, jimiž obyvatelé této země vnímají svět. A jelikož svět je dnes velmi často vnímán skrze média, snaží se i ProAlt pronikat do mediální sféry. A proto se v něm zrodil nápad, upozornit na snahu vlády vyřešit některé velmi spletité a těžko řešitelné problémy tím, že je prostě přestane vnímat. Ano, zvýšení povolených limitů hluku znamená pouze další snížení citlivosti vůči tomuto palčivému problému. Je to jako vyšší dávka sedativ, která pouze odpojuje některé bolest vnímající smysly, ale neřeší onu kudlu v zádech -- a tedy ani skutečnou příčinu problému.

Jednou z charakteristik současných mediálních promluv je jejich zkratkovitost. Pokud se základní sdělení nepodaří říci v novinovém titulku, v několika větách či obrazech, sdělení se do masmédií prakticky nemá šanci dostat. Když už se ale sdělení do médií dostane, může se okolo toho rozvinout kauza, diskuse, či se alespoň zvýší obecná citlivost na dané téma. U mnoha lidí tak najednou na vědomou hladinu vyplave i problém, který byl z různých důvodů zatlačen do podvědomí. Rázem si tak všimnou nejen hlučné silnice uprostřed města, vzpomenou si na kauzy okolo výstavby obchvatů, protihlukových stěn, hlučných sousedů a hlasitě "vytuněných" aut a motorek, ale třeba si uvědomí i obvyklé reakce politiků a ministerstev na jejich každodenní problémy, překračování limitů obecně (namátkou vzpomeňme třeba povolenou rychlost, limity těžby uhlí, či koncentrace škodlivin v ovzduší) ale například i nemožnost vstoupit do "hovoru" dvou křiklounů, či obtíže, které mají vedení firem i úřadů tehdá, když se mají zabývat problémy, kterou jsou tak zvaně pod jejich rozlišovací schopnost.

To, co z našeho světa vnímáme jsou většinou jenom špičky ledovců, na nichž tančíme a bláznivě poskakujeme, neschopní a neochotní proniknout hlouběji, ponořit se do problému, který se nás týká, poznat souvislosti a zasadit se o řešení. Svobodná společnost k tomu poskytuje mnoho naprosto legitimních možností: někdo napíše článek, jiný se účastní různých stavebních a připomínkových řízení, ten vydá petici, či uspořádá demonstraci, další zase trpělivě působí v rámci své profese s tím, že na hmatatelné výsledky může čekat léta. Dobře fungující moderní společnost je mozaikou lidí, vědomostí a činností, které se mohou skládat do roztodivných formací a procesů. První na problém upozorní, druhý ho popíše, třetí tyto informace rozšíří, čtvrtý dá dohromady lidi, kteří hodlají problém řešit, a pátý se zasadí o to, aby se tak skutečně stalo. Není potřeba centrální řízení, ani není třeba vědět o problému vše. Důležitá je schopnost spolupracovat, znát své možnosti a umět ocenit práci druhých. Nesmírně potřebná je i otevřenost novým poznatkům, organizačním formám i navrhovaným řešením. Pak se dá i velmi komplikovaný ledovec popsat i pochopit. A když si uvědomíme, že na něm stojíme a on taje, postarat se o vlastní záchranu.

Tento metaforický ledovec může v moderní společnosti symbolizovat téměř cokoli: malinká část určitého celku či kauzy je vidět, je nějak reprezentována, zatímco většina je ponořena pod hladinou. Nyní už například víme, že tam někde na severu i jihu taje led a hladina moří každoročně o pár centimetrů stoupá. I tento těžko vnímatelný limit se zvyšuje. Atmosféra se mění a s ní i naše citlivost. Jako lidstvo si díky vědě vyvíjíme stále další a přesnější smysly. Už jsme schopni vnímat proměny zemského klimatu, dalekohledy se dívat na počátky času ve vesmírných dálavách a urychlovači do nitra hmoty. Máme přečtený svůj genetický kód, ale i mechanismy jimiž svět vnímáme: filtrujeme emailový spam, ale i všudypřítomnou komerční i politickou reklamu. Přesto však něco z toho ulpí. Juhani Paalasmaa říká: "Architektura k nám denodenně mluví tichým hlasem". A stejně tak reklama a další, často podprahová sdělení. Jsme ovliňování na tisíce způsobů a učíme se tomu nejen vzdorovat, ale také pochopit úlohu, kterou můžeme v některém tom dramatu hrát. Výsledek je jako vždy -- nejistý.

A právě proto má smysl bojovat za pochopení světa v kterém žijeme, za transparentnost a jemné, hlukem neotupělé smysly. Život si sice cestu vždycky najde, ale ne každá cesta dělá svět lepším místem k životu. Je proto naší lidskou povinností postavit se proti lži, bezpráví, násilí a devastaci prostředí, které obýváme. Každý má možnost svým dílkem přispět do mozaiky. A pokud jím nepřispějeme, je dost dobře možné, že nikdo jiný onen klíčový dílek nemá.

Na závěr pouze stručně upozorním na demonstraci Hodina hluku, volně navazující na předvánoční happening Minuta hluku, která se bude konat ve středu 26.1.2011 od 16:00 před ministerstvem zdravotnictví na Palackého náměstí v Praze. Přijďte hlučit za méně hluku!

(Autor se na stavební fakultě ČVUT jako doktorand věnuje problematice současných měst, pracuje jako projektant územních plánů a je aktivním členem několika občanských sdružení.)

Vytisknout