Je třeba se podívat na skutečné poměry v českém a moravském školství

26. 1. 2011

Zdravím vás a posílám pár postřehů, jak mě napadly při čtení článku Jana Čulíka Jak překonat ve školách tradicionalistický odpor mladých lidí, kterým reaguje na senzační svědectví učitele Čapka, píše čtenář Josef Polách.

Neobviním JČ z očekávaného idealismu a nepraktičnosti, spíše z naivity a neznalosti poměrů v českém a moravském školství. "Učitel musí zaujmout především ty nejhloupější žáky" -- naskýtá se otázka: Co přitom budou dělat ti chytřejší? Nebudou se v té chvíli nudit naopak oni? Jak dlouho vydrží být trpěliví a sledovat pro ně nepříliš zajímavou a přínosnou diskusi s těmi zaostalejšími?

Prohlášení "vodsaď až pocaď... nemá v hodině být a učitel by ho měl vyhodit" je sice na první pohled hezké, ale naprosto nereálné. To si učitel nemůže dovolit. Má přece za žáka odpovědnost. Nechci malovat čerta na zeď, ale představte si situaci, že žákovi se na chodbě nebo mimo školu něco stane nebo provede nějakou hovadinu. Kdo za to může? Kdo za to bude popotahovaný?

Naznačování, že "učitel selhal", vyvolává dojem, jako byste učitele, který jde se snahou učit nově a dobře často proti proudu a stojí jej to značné úsilí a riskování, chtěl místo povzbuzení peskovat za to, že na svém gymnáziu nezachází se studenty jako s vysokoškoláky, kteří bývají přece uvědomělejší a pro něž je hrozba vyhození o něco reálnější.

"...opakovaně dostával pětku, s hrozbou vyhození ze školy." Poněkud směšná hrozba v systému, kde pro školy je počet žáků životně důležitý kvůli financování.

Uznávám ovšem a je mi líto, že neznám řešení a nemohu pomoci. Nepracuji ve školství, něco vím jen z doslechu od ženy a přátel a také ledaco přečtu...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 26.1. 2011