Immanuel Wallerstein: Konec recese? Kdo komu co namlouvá?

3. 1. 2011 / Immanuel Wallerstein

Zaprvé, jak jsem už víckrát opakoval, nejsme v recesi, ale v depresi. Většina ekonomů vychází z oficiálních definic těchto termínů založených především na růstu cen na trzích cenných papírů. Používají tato kritéria k dokazování růstu hospodářství a zisků. A tento nesmysl velmi rádi využívají politikové u moci. Ale růst ani zisk nejsou vhodné ukazatele.

Vždy se najdou lidé dosahující zisk, a to i za nejhorších časů. Otázka zní: kolik jich je a kdo to jsou? Za "dobrých" časů se zlepšuje materiální situace většiny lidí, i když jsou značné rozdíly mezi těmi, kdo stojí na vrcholu ekonomického žebříku a na jeho spodku. Příliv zvedá všechny lodi, jak zní známé rčení, nebo aspoň většinu.

Když ale světová ekonomika začne stagnovat, což se s ní děje od 70. let minulého století, děje se několik věcí. Podstatně narůstají počty lidí, kteří nemají stále výdělečné zaměstnání a tudíž sotva vystačí se svými příjmy. Na tuto skutečnost reagují země snahou navzájem si exportovat nezaměstnanost. Vedlo toho se politikové pokoušejí zbavit příjmů starší lidi v důchodu a mladé lidi v předpracovním věku, aby ukonejšili své voliče v obvyklých pracovních věkových kategoriích.

To je důvod, proč se při posuzování situace v jednotlivých zemích vždy najde něco takových, v nichž vypadá situace mnohem lépe než ve většině ostatních. Ovšem členstvo v této skupině lépe vypadajících se docela rychle mění, jak to vidíme v posledních čtyřiceti letech.

S pokračující stagnací negativní část obrazu narůstá a právě tehdy začínají média hovořit o "krizi" a politikové hledat, kde jsou poruce rychlá řešení. Volají po "úspornosti", což znamená ještě další škrtání penzí, výdajů na vzdělání a na péči o děti. Pokud mohou, devalvují měnu, aby na chvíli snížili domácí míru nezaměstnanosti na úkor míry nezaměstnanosti nějaké jiné země.

Vezměme problém státem zaručených penzí. Jedno malé město v Alabamě vyčerpalo roku 2009 svůj penzijní fond. Vyhlásilo bankrot a přestalo vyplácet penze, čímž porušilo státní zákon, který mu vyplácení přikazoval. The New York Times k tomu poznamenaly: "Když vyschne penzijní fond, neutrpí jen penzisté. Kdyby se město pokusilo dodržet zákon a vyplácet penzisty penězi ze svého ročního provozního rozpočtu, muselo by asi značně zvýšit daně nebo enormně omezit služby, aby dalo dohromady potřebné peníze. Současní zaměstnanci města by se mohli ocitnout v situaci, kdy platí dávky do penzijního fondu, který už nebude k dispozici pro jejich vlastní důchody."

Tento problém ale ohrožuje všechny státy USA, které musí mít podle zákona vyrovnaný rozpočet, což znamená, že se při krytí běžných rozpočtových potřeb nesmí uchylovat k půjčkám. Před obdobným problémem stojí všechny země eurozóny, které nemohou devalvovat své měny, aby pokryly potřeby svého rozpočtu, což má za následek, že když si půjčí, vede to k horentním a neudržitelným nákladům.

Jak je to ale s těmi zeměmi, můžete se zeptat, kde je ekonomika údajně v rozkvětu jako v Německu a uvnitř Německa zejména v Bavorsku -- kterému někteří říkají "planeta šťastných"? Proč tedy Bavoráci "mají tísnivý pocit" a vypadají "zasmušile a nejistě pokud jde o zdraví jejich ekonomiky"? The New York Times poznamenávají, že "štěstí Německa bylo zaplaceno (podle názoru převládajícího v Bavorsku) pracovníky, kteří v průběhu minulých deseti let obětovali své mzdy a různé dávky, aby byli jejich zaměstnavatelé více konkurenceschopní... Prosperita ve skutečnosti přišla zčásti díky tomu, že se lidem nedostávají ty sociální jistoty, které by měli mít."

Dobře, ale pak je tu aspoň dobrý příklad "vynořujících se ekonomik", které v posledních několika letech vykazují trvalý růst -- zejména takzvaných zemí skupiny BRIC. Podívejme se na ně blíž. Čínská vláda si dělá velké starosti s příliš volnými úvěrovacími praktikami čínských bank, které patrně vytvářejí bublinu a hrozí inflací. Jedním z důsledků je prudký vzestup propouštění v zemi, kde podle všeho zmizela záchranná síť pro nezaměstnané. V téže době je nová prezidentka Brazílie Dilma Rousseffová údajně znepokojena "nadhodnocením" brazilské měny v situaci, kdy podle jejího názoru devalvují měny USA a Číny, což ohrožuje konkurenceschopnost brazilských exportů. A vlády v Rusku, Indii a Jižní Africe musí čelit projevům nespokojenosti značné části obyvatelstva, kterou jaksi minuly přínosy údajného hospodářského růstu.

V neposlední řadě tu je prudký vzestup cen energií, potravin a vody, který má dvě navzájem související příčiny: růst světové populace a zvyšování procenta lidí požadujících přístup. To je předzvěstí boje o tyto základní statky, který může dostat zhoubnou podobu. Má dvě možná vyústění. Buď velká množství lidí sníží úroveň své poptávky -- což je krajně nepravděpodobné. Anebo zhoubný boj povede ke snížení světové populace a tudíž ke zmenšení nedostatku -- krajně nemilé malthusovské řešení.

Když teď vstupujeme do druhé dekády dvacátého prvního století, zdá se nepravděpodobné, že se na ni budeme roku 2020 budeme zpětně dívat jako na dekádu, v níž bylo slovo "krize" vykázáno do historické paměti. Není moc užitečné "chtít věřit" ve vyhlídku, která se zdá být mizivá. Nijak to nepomůže, snažíme-li se najít způsob, jak s tím něco udělat.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein 2010, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout